Nechtěná identita: bližší pohled na reakci na chybnou identifikaci kapitánky španělského ženského fotbalu Carmony jako Romky
Uprostřed euforie provázející historické vítězství španělského ženského fotbalového týmu na mistrovství světa 2023 se odehrálo něco nečekaného. Olga Carmona, prominentní hráčka týmu, se nechtěně stala středobodem mylné identity mezi romskou komunitou. Její pozoruhodné úspěchy na hřišti jako by podnítily domněnku, že je Romka, a podtrhly tak převládající náladu, která přesahovala její skutečný původ.
Romská občanská společnost se za ni postavila se sdílenou hrdostí a vášnivě ji prohlásila za představitelku naší komunity, neboť její příjmení “Carmona” je příznačné pro mnoho romských rodin. Podněcovala je hluboká touha konfrontovat španělskou společnost s tímto dosaženým vítězstvím jedné z “našich”. Hrdým prohlášením “Španělsko je romské” se tito lidé snažili nejen oslavit pozoruhodný úspěch Carmony, ale také ukázat rozmanitost, která obohacuje náš národ. Bylo to silné vyjádření sociálního začlenění a silná reakce na často diskriminační a rasistické narativy o Romech, které trvají již příliš dlouho.
Uprostřed této vlny oslav se však objevil i znepokojivý spodní proud. Z řad neromského obyvatelstva (“gádžů”) se ozývaly rasistické komentáře, které prozrazovaly hluboce zakořeněné protiromské nálady, jež ve španělské společnosti stále přežívají. Tyto stereotypní komentáře nejen odhalily rozsah předsudků vůči romské komunitě, ale také zdůraznily naléhavost řešení těchto přežívajících předsudků. Komentáře ve stylu: “Jsem rád, že Olga není patnáctiletý výrobce dětí”, “Právě jsem zjistil, že Olga je Romka, a proto mě také nereprezentuje” nebo “Olga vyhraje zlatý míč ne proto, že dala hattrick, ale proto, že je Romka” ( vše na sociální síti X, bývalý Twitter).
Nesmíme opomíjet faktor genderový, který představuje další rozměr diskriminace, projevující se v rasistických komentářích a rozmáhající se na rozhraní rasy, genderu a společenského postavení. Průsečík její “údajné” identity nás nutí uvědomit si složitost vrstev, které utvářejí náš pohled na úspěch a reprezentaci. Tento okamžik měl sloužit k jednotě a oslavě a zároveň nechtěně odhalil temnější pravdu: ačkoli bylo nakročeno ke zlepšení, protiromský rasismus ve Španělsku stále přetrvává.
Při pohledu na tento příběh nezamýšlené identity nelze přehlédnout historický kontext. Romská komunita ve Španělsku byla dlouho vystavena pronásledování, diskriminaci a rasismu. Právě v kontextu této historie se odráží horlivost, s jakou se Carmona hlásí ke svému vítězství. Komunita se jí chopila jako symbolu naděje, jako by doufala, že dokáže zvrátit po generace trvající křivdu.
Zde vstupuje do hry etický rozměr. Tvrzení o identitě někoho jiného, kdo tuto identitu nikdy nepotvrdil, vyvolává etické obavy. Carmona se k romské identitě nikdy nepřihlásila a její matka na sociálních sítích popřela, že by rodina měla takovou příslušnost. Její matka upřesnila, že by jim nedělalo problém přiznat se k romskému původu, kdyby to byla pravda, ale skutečnost tomuto tvrzení neodpovídá. Zajímavé je, že i po tomto objasnění část romské občanské společnosti nadále přijímá Carmonu jako člena komunity.
To navozuje zajímavou otázku: Jak dalece jsme jako Romové oprávněni vyzdvihovat domnělou romskou identitu jednotlivce, který se k ní sám nepřihlásil? Tato situace podněcuje důležitou debatu o složitosti identity a reprezentace. Je to známý příběh, kdy média často opomíjejí romskou identitu osoby v pozitivních situacích, aby ji zdůraznila, když se narativ změní v negativní. Můžeme pochopit, že ochota ji zahrnout prozrazuje touhu po pozitivních vzorech, které by mohly čelit negativním stereotypům. V tom tkví otázka: Bylo by stejné porozumění věnováno i běžným romským jedincům, jejichž vzhled se vymyká stereotypům?
Závěrem lze říci, že tento incident vyjadřuje závažnější pravdu: boj proti protiromskému rasismu stále pokračuje. Příběh Carmony se dostal na titulní stránky novin a odhalil drsnou realitu španělské společnosti a naléhavou potřebu strukturální proměny mentality španělské společnosti a tamních systémů. Tato transformace by měla být řízena nejen jednotlivci, ale také institucemi, které hrají klíčovou roli při utváření veřejného mínění tím, že jsou odrazem toho, kým veřejnost je.
Tato událost navíc vrhá světlo na rostoucí touhu romské komunity po pozitivní reprezentaci a kolektivní odhodlání postavit se stále přetrvávajícím stereotypům a předsudkům. Boj proti rasismu, ať už je namířen proti romské komunitě, nebo proti kterékoli jiné komunitě, vyžaduje jednotné úsilí a odhodlání podporovat porozumění a empatii. Cesta ke změně začíná uvědoměním si těchto základních problémů a aktivní prací na jejich odstranění.
Představme si hypotetický scénář. Co kdyby Carmona byla lesbička? Jiná fotografie, která si získala značnou pozornost, především díky svému příspěvku k normalizaci společenského přijetí, zachycuje polibek mezi dalším španělským fotbalistou a jeho přítelkyní po zápase. Tento snímek nás vybízí k zamyšlení: Co kdyby Olga Carmona byla ústřední postavou takového scénáře? Chtěla by jí romská komunita za těchto okolností poskytnout stejné uznání a přijetí? Tato spekulativní otázka slouží jako zrcadlo, které odráží složitost politiky identity, stereotypů a vzájemného přijetí.
