Ironie stanovené hranice oteplování: miliardy lidí se vaří, oceánům navzdory

Podle vědců oslovených agenturou Reuters trpí v posledních letech regionálními teplotami vyššími než o 1,5 °C (2,7 °Fahrenheita) oproti dřívějšku lidé v Evropě, Arktidě, velké části Afriky, Severní Americe, na Blízkém východě, v Asii a v některých částech Jižní Ameriky. Důsledky tohoto oteplování jsou stále ničivější. Přicházejí vlny veder, sucha, povodně, bouře a požáry.

„Mnoho lidí žije v oblastech, které se již oteplily o více než o 1,5 stupně Celsia. Hlavním důvodem je to, že se pevnina otepluje rychleji než oceány,“ řekl Robert Rohde, vedoucí vědecký pracovník americké společnosti Berkeley Earth.

Pařížská dohoda V rámci Pařížské dohody si téměř 200 států stanovilo cíl omezit globální oteplování na „výrazně nižší“ teplotu než 2 °C oproti předindustriální éře a zároveň „pokračovat v úsilí“ držet limit pod 1,5°C. Pařížský text neupřesňuje, zda se má porušení posuzovat ve dnech, týdnech, měsících, letech nebo desetiletích. IPCC interpretuje hranici 1,5C jako označení globálního průměru za období 20 let. Pařížské cíle jsou základním kamenem snah o urychlení přechodu od fosilních paliv – hlavního zdroje skleníkových plynů způsobených člověkem – k obnovitelným zdrojům energie, jako je větrná a solární energie.

Při přirozeně se měnících teplotách ze dne na den je pro někoho těžké zaznamenat dlouhodobou lokální změnu o 1,5 °C. Plíživý nárůst teplot na pevnině, která tvoří pouze 30 procent povrchu planety, však způsobuje stále extrémnější počasí ovlivňující miliardy lidí na planetě.

V celosvětovém měřítku byl červenec nejteplejším měsícem v historii, a to přesně na hranici stanovenou v Paříži. Generální tajemník OSN António Guterres prohlásil, že to předznamenává novou éru „globálního varu“.

Podle výpočtů Francesca Tubiella, statistika OSN pro výživu a zemědělství, byly teplotám nad stanovenou hranici v roce 2022 vystaveny téměř tři miliardy lidí. „Jedná se o konzervativní údaj,“ podotkl Tubiello. Rok 2022 porovnal s chladnějšími teplotami z let 1951-80, což je výchozí hodnota v databázi FAO a NASA; již tehdy se svět oteplil o přibližně 0,3 °C oproti předindustriální době.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve své zprávě z roku 2018 odhadl, že 20 až 40 procent světové populace zažilo oteplení o více než o 1,5 °C „alespoň v jednom ročním období“.

Oceány hýbou statistikami

Oceány se oteplují pomaleji, což se často ignoruje. Podle odhadů IPCC byla průměrná globální teplota povrchu v letech 2013-22 o 1,15 °C vyšší než předindustriální výchozí hodnota z let 1850 až 1900, přičemž pevnina byla teplejší o 1,65 °C a oceán o 0,93 °C.

Zprávy OSN obvykle hovoří o kontinentech, jako je Evropa a Afrika, které se „oteplují rychleji než celosvětový průměr“. Ale už se nezmiňují o tom, že téměř celá pevnina se otepluje rychleji, když se do onoho průměru započítají i moře a oceány.

Ale i na pevnině existují velké rozdíly. Nejlidnatější země světa Indie a velká část jižní polokoule se oteplují méně rychle než průměr na pevnině. Chladný mořský vzduch pomáhá u pobřeží vyrovnat tempo oteplování, vysvětluje Zeke Hausfather, klimatolog z globální výzkumné skupiny Breakthrough Institute.

„Lidé mají tendenci žít ve větší míře u pobřeží, které má díky blízkosti oceánů tendenci vykazovat nižší míru oteplování,“ vysvětluje Hausfather dlouhodobou zkušenost průměrného člověka s oteplováním. IPCC odhaduje, že v nízko položených pobřežních oblastech (kam patří třeba města Tokio, Bombaj, New York, Šanghaj, Lagos či Buenos Aires) žije 900 milionů lidí.

Od paradoxu k záchranné brzdě

Je tu jeden malý ironický paradox. Když světoví lídři v prosinci 2015 oslavovali Pařížskou dohodu, průměrná globální teplota na zemském povrchu se podle služby Copernicus Climate Change Service na krátkou dobu dostala nad právě stanovený cíl oteplení o 1,5 °C.

Toto první překročení hranice trvalo několik dnů a nakonec ho vědci svedli na povětrnostní jev El Niňo, který otepluje Tichý oceán. Jenže od té doby jsou tyto „incidenty“častější a delší.

Světová meteorologická organizace OSN uvádí, že existuje šedesátišestiprocentní pravděpodobnost, že průměrná globální teplota bude vyšší než o 1,5 °C oproti předindustriální době alespoň v jednom celém roce mezi lety 2023 a 2027. V letošním roce teploty opět zvyšuje jev El Niňo v Tichém oceánu.

„Dočasně již hranici jeden a půl stupně překračujeme. Se vší pravděpodobností se nad ní dostaneme začátkem třicátých let,“ uvedla Samantha Burgessová, zástupkyně ředitele společnosti Copernicus, která sleduje globální teploty.

Hlavní klimatické cíle nemusí být ztraceny. Vlády se mohou pokusit rostoucí teploty do roku 2100 – což je dlouhodobý horizont Pařížské dohody – snížit, například vysazováním stromů, které pohlcují oxid uhličitý, nebo vývojem průmyslových technologií na získávání uhlíku ze vzduchu.

„Zdůraznil bych, že nárůst o 1,5 °C lokálně není nic zvláštního. Pařížské dohody odkazují na dlouhodobé globální průměry (které zahrnují velké množství prostorových změn),“ napsal v e-mailu Gavin Schmidt, ředitel Goddardova institutu pro vesmírná studia NASA.

Podle IPCC vlády musí bezprecedentně snížit emise skleníkových plynů, aby se podařilo udržet cíl 1,5 °C. Jednat se o tom bude na konci listopadu v Dubaji na klimatickém summitu OSN COP 28. Globálně totiž míra znečištění ovzduší roste na nová maxima, zatímco závazky většiny zemí ohledně snížení emisí „jsou spíše slova na papíře, než změny v politice“, podotýká Samantha Burgessová.