Nemáte rádi k-pop? Vaše volba, v úvodu třetího dne jste tak mohli jít třeba taky na Sylvan Esso nebo Picture This. Ovšem korejská čtveřice mladíků vystupující pod názvem The Rose je něco trochu jiného než BTS & spol. Je to spíše takové k-indie. Už z desky okamžitě poznáte, že posloucháte něco neobvyklého. A především neuvěřitelně emotivního.

Woosong, Dojoon, Hajoon a Jayehyung měli podobně jako tamní boybandy ve Španělsku publikum, které byste asi čekali - poznávacím znamením jsou fialové prameny ve vlasech, oblečení a doplňky značky Hello Kitty a ruce potetované pandami nebo postavičkami z různých anime. A pochopitelně šílený řev. Těm lidem ale muzikanti dávali písně, o jejichž kvalitách není sporu.

Texty skladeb The Rose by sice, pravda, cenu za literaturu asi nezískaly, ze skladatelského hlediska je to ale extra třída. Sing-a-long pasáže ve stylu Coldplay snad v každém songu, obrovské hitové parametry, ale přitom pořád hudba, která se nevtírá, je neskutečně precizně a procítěně zazpívaná a navíc i zahraná, protože formace ze Soulu, fungující od roku 2017, na rozdíl od mnoha jiných ovládá i hru na nástroje.

A skvěle ovládala i své divačky. Když jim ke konci setu pánové rozházeli do publika snad čtyřicet rudých růží, upozornili předtím své fanynky, aby se uklidnily a o suvenýry se nepraly, že to jsou přece pořád jen obyčejné kytky. Milé a zodpovědné gesto a nečekaně vydařený koncert kapely, která by úplně klidně mohla být i vaší vstupní branou do asijské hudební produkce. Zkuste jim dát šanci, fakt jsou dobří.

Alternativní plány ve snaze objevit další poklady tentokrát nevyšly. Nejprve nezaujal na páté stagi vystupující Mendi, což byl nezáživný, monotónní a převážně jen instrumentální DJ set v jedné rovině.

A neklaplo to ani se jménem Cupido. Španělsky zpívající a rapující umělec má sice kolem sebe živý band, sám se ale neobejde bez autotunu. Své songy navíc podává se značným nezájmem, skoro jako by si předtím dal nejednoho jointa.

A tak nastal čas vrátit se k festivalové klasice. Years & Years samozřejmě nemůžou Sam Smith konkurovat co se týče extravagance, byť konzervativce (nebo prostě jen homofoby?) taky nešetří. Podobně jako výše zmínění ale stojí za to i hudebně a to je to podstatné.

Na druhou stranu je třeba poznamenat, že jejich set od loňského vystoupení na Open'eru citelně oslabil. Ti tam byli tanečníci, choreografie, rekvizity a naneštěstí tak trochu i hlas ústřední postavy. Ještě že tam v kozačkách, riflových kraťasech a ve stejném děrovaném nátělníku jako loni vystupující umělec měl vokalistky, které řadu jeho intonačních a rozsahových nedostatků částečně skryly.

Jednoznačně to tedy byl sešup dolů, ovšem jen do chvíle, kdy jako finální kus zazněl "King", písnička o třídu lepší než zbytek dnes už jen Ollyho sólo produkce. V tu chvíli diváci začali skákat jako smyslů zbavení, skoro jako by je někdo polil živou vodou. Což se i stalo - organizátorům totiž konečně došlo, že v takovém horku dává i v osm hodin večer smysl kropit první řady hadicí. Další památný moment byl na světě.

A i když si můžete myslet, že té ideologie (copyright Colours Of Ostrava) je v poslední době až moc, je třeba si uvědomit, že ve stejné době se v gruzínském Tbilisi na festivalu LGBTQ+ komunity dostali přes plot radikální konzervativci a zastánci putinovského Ruska a dali se s účastníky do křížku, což těm bojům za práva menšin dodává úplně jinou hloubku. Pořád je za co a za koho bojovat.

A zatímco většina příchozích se následně přesunula ke druhé hlavní scéně na Liama Gallaghera, pódiovou trojku dostal k dispozici Kurt Vile a jeho The Violators. Miláček alternativců, mezi něž patří i náš sesterský časopis Full Moon, je na podobně mainstreamově zaměřených akcích velmi vzácný, a tak stálo za to sledovat, jak se mu tam povede.

Bohužel je nutné uvést, že to byl jeden z těch výstupů, u kterých si řeknete: "Aha, tak o to tady jde," a i když jste rádi, že si ho můžete po mnoha letech odškrtnout ze seznamu dosud neviděných jmen, při příští příležitosti budete spíše koumat, kdo hraje ve stejném čase jinde.

Kurt Vile nezpívá, spíše se svými skladbami propovídává nebo prohuhňává a melodie nebo rytmus ho nezajímají. Spíše to zní, jako by jeho kapela byla jenom takovou vatou k jeho textům, na kterých celá jeho tvorba stojí v první řadě. A strašně na něm je vidět, jak moc ho to nebaví.

A tak celou tu dobu přemýšlíte, jestli je naštvaný, zda je to póza, anebo je to spíše jenom ňouma. Taky si bez přestání upravuje do tváře padající vlasy. Proč si prostě nevezme gumičku? Ve Španělsku se mu tam k tomu vztekal ještě basák, že se neslyší, a celkově bylo vidět, že lidi z tohoto koncertu spíše odcházeli než naopak. Škoda.

M.I.A. naneštěstí nebyla o moc lepší. Také ona pisateli léta těsně unikala, a když už se na line-upu vybraného festivalu objevila, tak to těsně předtím zase zrušila. Zde to ale bylo opačně, stala se totiž náhradou za původně ohlášenou a následně zrušenou Janelle Monáe.

Rapperčiny sety předcházela skvělá pověst, ostatně málokdo se ve svých textech pouští do tak odvážných témat jako ona. Také se v Madridu pochlubila, že i letos ji kvůli nim a jejím názorům v cancel culture společnosti zrušili vystoupení. Trochu jízlivě se chce dodat, že to ale nebyla žádná velká škoda. Žádný jiný koncert na Mad Cool Festivalu totiž nepůsobil tak levně jako ten její.

Ono když začne hrát hudba, ale nástroje nebo alespoň ten notebook nikde, nevěstí to nic dobrého. A skutečně. Na pódiu se tak nacházela jen asi půl metru vysoká krychle, na kterou muzikantka a její tanečníci lezli a zase z ní slézali, a to bylo všechno. Na projekcích se promítaly její klipy a celé to bylo komplet na playback. Její hlas sice zněl živě, ale jen občas a často to bylo jen ve slokách. Když si do sluchátek pustíte její největší hit "Paper Planes" z mp3, užijete si ho víc.

Tak hlavně, že se u toho stíhala převlékat, a v jejím setu tak vznikaly několikaminutové díry, kdy se nedělo nic a prostě jen hrála hudba z playbacku s lehce orientálními prvky. A ty oblečky? Reflexní vesty z úvodu, kdy zazněla "Born Free", se postupně proměnily až v jakési zlaté, celofánové pytle, které na sobě ona i tanečníci měli v "Borders". Ani seskočení k divákům do prvních řad ty špatné dojmy nezachránilo. Jedno z největších zklamání nejen letošního roku.

A aby toho nebylo málo, její set se křížil s legendárními Primal Scream! Odcházení v rozpacích tak bylo ještě bolestivější, když jste se v jedné uličce střetli s nadšenými padesátníky s pusou od ucha od uchu, jak při poslední písničce nechtějí pustit své idoly z pódia. Dominantní klávesy, saxofón i sboristky v těch pár zhlédnutých minutách ukázaly, jak vypadá plnokrevná muzika, a bylo tak evidentní, že rozhodnutí, který z dlouholetých koncertních restů si tentokrát odbavit, bylo učiněno špatně. Tak snad to Bobby Gillespie ještě pár let nezabalí a na něj a jeho kumpány dojde řada někdy příště.

Jestli se finální den přehlídky něčím odlišoval od těch předchozích, tak to byla skutečnost, že se na něm nacházelo podstatně více návštěvníků, a zatímco dosud jste lidi s tričky kapel potkávali spíše výjimečně, tentokrát jste na hrudích viděli logo Red Hot Chili Peppers tolikrát, že už to nešlo spočítat. A jestliže do té doby problémy s místem pod pódiem neexistovaly, tak před startem setu této partičky tam bylo narváno jak svého času na Aviciim na Szigetu. To znamená, že fakt hodně. Bylo evidentní, kdo je pro Španěly největším tahákem celého ročníku.

A co si budeme - vidět RHCP, navíc ještě v klasické sestavě s Johnem Frusciantem, to je vždycky velký zážitek. Jen je potřeba se dopředu připravit na to, že u nich nikdy nejde o show. Plameny nebo projekce je nezajímají a vlastně je ani tak moc nezajímají diváci. Nestárnoucí playboy Anthony Kiedis boxující do vzduchu, Flea ťapkající si po scéně jako zvědavá kočka, Chad Smith viditelně si užívající samotné hraní a soustředěný ztracený syn s hlavou skloněnou ke svému nástroji totiž hrají hlavně sami pro sebe.

Na rozdíl od naprosté většiny velkých kapel do publika nesypou hit za hitem, protože jich mají tolik, že by je při nejlepší vůli nestihli zahrát všechny. Dají jich tak vždycky jenom pár, třeba kolem pěti. A všechno ostatní jsou buď rarity a různé starší, nesinglové písně typu třeba fantastické "Wet Sand", kterou hráli o koncert dříve, nebo v tomto případě třeba "Hard To Concentrate". Anebo je to prostě jenom obyčejné jamování, které může a nemusí přejít do prodlouženého intra či outra daného songu.

Kdo tedy vidí skupinu naživo poprvé, může být na rozpacích z toho, že místo třeba "By The Way" sleduje v prvních pěti deseti minutách její členy jenom jamovat a koukat u toho nikoliv do publika, ale sami na sebe. Je to zkrátka jejich hra, na kterou buď přistoupíte, nebo ne. Jste-li tedy fanoušek toužící po tom slyšet všechny jejich zásadní hity, nejlepší rada, kterou můžete dostat, je vyrazit na ně v průběhu jejich turné na více večerů za sebou a to pomyslné best of si pak poskládat v hlavě.

To proto, že ten setlist se mění s každým výstupem a jedinou jistotou je, že se na konci dočkáte "Give It Away". Všechno ostatní zůstává velkou neznámou až do samotného začátku. A tak třeba autor reportáže odcházel z pátého zhlédnutého představení s radostí z toho, že poprvé naživo slyšel legendární "The Zephyr Song", což bylo o to sladší, že v něm svým mňoukajícím zpěvem byl slyšet i oceňovaný kytarista. Tak to prostě s nimi je. Berte, nebo nechte být.

Koho ale nechte být zcela určitě, je Ava Max. Ta se s Redhoty časově překrývala, jelikož ale na světě asi není popová zpěvačka, která by v posledních letech vystřelila z nuly až takhle vysoko, bylo nutné dát jí přednost a zjistit, co za tím je. Jakkoliv jí ale její kritici v počátcích vyčítali, že se až příliš opičí po Lady Gaga a jediným rozdílem mezi jimi dvěma je, že ta mladší z nich si vlasy stříhá jen na jedné půlce hlavy, tak po tom, co v Madridu Ava Max předvedla, je třeba říct, že je to nejmenší z jejich problémů.

Hitů má už na svém kontě pěknou řádku a řada z nich jsou solidními písničkami splňujícími kritéria pro komerční rádia, jenže při živé prezentaci je problém hlavně v tom, že vůbec není živá.

Ani tahle hvězda nemá problém s tím, že na pódiu nemá kapelu, a tak jediné, co přítomným předvádí, je záměrně odhalená kůže ukazující plastiky a další umělé úpravy tady i támhle a jakž takž ucházející choreografie. Alespoň pokud tedy za choreografii považujete třeba tanec na židli a kolem ní.

Jestli z jejího vystoupení bylo něco evidentní, tak především to, že jí její tým nakázal, že aby byla slavná, tak prostě musí být sexy. Není tak ojedinělé, že si při koncertu sahá do rozkroku, roztahuje nohy a na sobě má rudou, průsvitnou, saténovou noční košilku. Žvýkačkový pop a rozmluvy s publikem omezující se na to, že "Silver Lining" je její oblíbený song, nakonec vedou k tomu, že si uvědomíte, že Ava Max není osobnost. Alespoň prozatím ne.

Je to cukrová panenka ve spárech producentů a lidí v zákulisí showbyznysu, kteří z ní chtějí mít další Duu Lipu nebo Rihannu, která jim bude generovat peníze. A jakmile zestárne, tak ji zase odkopnou a nahradí ji mladší kopií. Však ona se vždycky nějaká najde.

Jenže zmíněné dvě zpěvačky zpívají živě. To, co předvádí jejich rádoby nástupkyně, je dobré leda do Velké Lucerny jako hlavní bod narozeninového programu nějakého českého rádia poté, co už se představili Lunetic a Verona.

Posledním vystupujícím byli ještě na jedné z hlavních scén The Prodigy, ty už ale bylo třeba obětovat, protože let do Česka byl jen o pár hodin později a propásnout jsme ho fakt nechtěli. Dle následných reakcí na sítích to bylo skvělé i přesto, že chyběl Keith Flint. Tak uvidíme v zimě v Praze, až se k nám legendy raveu, breakbeatu a dalších elektronických žánrů zase vrátí.

Mad Cool Festival bylo bezpochyby jedno velké dobrodružství. Také to ale byl výlet plný karambolů, z nichž část nastala mnohdy jen a pouze vlastní vinou. Klackům pod nohama se ne vždycky vyhnete, zvlášť když na takovou hudební přehlídku míříte poprvé.

Je zřejmé, že při dalších návštěvách by ten celkový dojem byl o poznání lepší. Navíc už se pořadatelé nechali slyšet, že napříště dovezou další palmy, aby v areálu bylo více stínu, a v době vydání tohoto textu už také rozeslali zbývající finance z čipů. Doporučit to ale čtenářům bez výhrad je trochu sporné. Víc než kdy jindy totiž záleží na tom, jaký typ festivalového návštěvníka jste.

Rozhodně platí, že zážitků si odtamtud dovezete nepočítaně, a to nejen těch hudebních. Láká-li vás vyzkoušet si, jaký pocit můžete mít z akce, kde jsou vaše nohy díky umělému trávníku jako na obláčku, libí-li se vám složení kapel a na hudebních přehlídkách vám stačí vidět za den čtyři pět plnohodnotných setů, pak to určitě vyzkoušejte. Rozhodně je to typ openairu, který se od řady jiných liší, a koneckonců i ten Madrid je město, které za návštěvu určitě stojí.

Pokud ale patříte k těm, kteří se na festivalech snaží oběhat co nejvíc koncertů, budete tady mít problém. Mad Cool vám sice umožní splnit si pár snů a nejspíš i v příštích letech doveze řadu velkých hvězd, které jsou nejen v Česku dost vzácné, musíte se ale smířit s tím, že neuvidíte ani zdaleka tolik setů, na které plakát láká, a trpíte-li na FOMO, pak se tady zblázníte. Protože to množství věcí, které se kolem vás dějí, ale vy na ně nemůžete jít, protože jste jinde, je neúnosné. Trhá to srdce.

Jste-li proto tento typ návštěvníka, pak koukejte spíše směrem k polskému Open'eru, případně na berlínskou Lollapaloozu. Překousnete-li pár lokálních umělců, kteří mnohdy nemají daleko k bizáru, dostanete tam plus minus totéž, ale v mnohem uživatelsky příjemnější formě.