Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jiří Sozanský:

Husák už byl úder zevnitř

S výtvarníkem, který v den výročí okupace zveřejnil návrh pomníku obětem sovětské invaze z roku 1968

Jiří Sozanský • Autor: Milan Jaroš
Jiří Sozanský • Autor: Milan Jaroš

Přes půl století se v tvorbě věnuje lidskému utrpení. Jeho díla jsou adresná, zneklidňující a v neposlední řadě nepřehlédnutelná. Malíř, sochař a autor instalací Jiří Sozanský minulý týden dokázal na svou vernisáž nalákat šéfy a šéfku hned tří našich ministerstev. Stále totiž nemáme žádný památník věnovaný všem obětem sovětské invaze z roku 1968 a Sozanský v den výročí okupace zveřejnil jeho návrh.

Kdy jste si uvědomil, že ani po třiceti letech svobody nikde v Česku nestojí pomník připomínající oběti sovětské invaze z roku 1968?

Loni v dubnu jsem se setkal s ředitelem Vojenského historického ústavu Alešem Knížkem, abychom spolu domluvili mou výstavu na letošní rok. Myslel jsem, že se domluvíme na tématu Ukrajina, protože bylo pár měsíců po ruské invazi. On ale navrhl invazi z roku 1968. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že od ní letos uběhne už 55 let. Přitom osmašedesátý byl v mém životě rozhodující v tom, jak jsem se dál vyvíjel jako občan i jako výtvarný umělec.

Před naším rozhovorem jsem se díval, jestli jste někdy rok 1968 umělecky zpracovával. Nic jsem nenašel.

Ani jste nemohl. Je zvláštní, že mě nikdy nenapadlo se k tomu tématu vrátit. Z nějakého důvodu jsem ho v mozku vytěsnil. V té době mi bylo dvaadvacet, byl jsem v druháku na Akademii výtvarných umění. Jako začátečník jsem vůbec nevěděl, jakou formou bych to měl reflektovat. Pak přišel Palach, srpen 1969 s mrtvými na demonstracích, a to byla svým způsobem ještě masivnější traumata. Osmašedesátý byl úder zvenku a na něj se člověk nějak dokázal adaptovat. Nikoho z nás ale nenapadlo, že to vezme obrátky, které to pak vzalo s Husákem. To už byl úder zevnitř.

Palachův příběh jste musel zblízka poznat díky svému přátelství se sochařem Olbramem Zoubkem.

Olbram mu sejmul posmrtnou masku a udělal náhrobek. V jeho ateliéru jsem strávil dva roky a do roku 1972 jsem tam na tu masku čuměl. V roce 2007 jsem pak Olbrama požádal, jestli by mi nedal její odlitek, a další roky jsem ji měl tady v ateliéru v Beneticích. Téma jsem postupně zpracovával a v roce 2015 z toho vznikla kniha 1969 – rok zlomu. Rok 1968 ale byla položka, která mi v celoživotní tvorbě dál chyběla, a loni jsem si uvědomil, že bude dobře to v sobě uzavřít. Tři měsíce jsem tu dělal na olejomalbách. Jsou to takové imprese toho, co si pamatuju z těch prvních momentů, kdy jsem se v Praze setkal s těžkou vojenskou technikou.

Která tankovými pásy rozjezdila dlážděné ulice a tramvajové koleje.

Přesně tak. Během malování se mi dostal do ruky výzkum Prokopa Tomka, který ve vojenském ústavu pátral po osudech všech obětí invaze do konce roku 1968. Spočítal, že jich bylo 137. Říkal jsem si, tak já tady dělám cyklus obrazů, na kterém o těch obětech nebude ani ťuk. Začal jsem pátrat a zjistil jsem, že kromě nějakých dílčích památníků na regionální úrovni neexistuje nic, co by bylo naším výrazem respektu ke všem obětem invaze. Pěkně mě to naštvalo.

Tehdy jste začal pracovat na vlastním pomníku?

Ano, na podzim minulého roku. Když jsem dokončil olejomalby, začal jsem s grafikem Markem Jodasem vytvářet modýlky z polystyrenu. Ty jsem nechal převézt do umělecké slévárny HVH v Horní Kalné, se kterou spolupracuju už patnáct let. Už bylo pozdě na hledání sponzorů nebo žádosti o grant. Ale s těmi lidmi mám velmi těsné, přátelské relace, řekl jsem jim, že nemám na realizaci ani korunu, ale že bych chtěl postupnými kroky dojít k definitivnímu tvaru a potom se do realizace pustit.

Spolumajitel slévárny Pavel Horák na tuhle hru přistoupil. A protože jsem klikař, letos v lednu jsme udělali s Danielou Hoškovou a Tomášem Kiliánem ze slévárny finální model. Je to sloup symbolizující tělo národa, do kterého je vražený klín agrese, se všemi jmény těch 137 obětí. Slévárna spočítala, kolik by stálo odlití. Čtyři měsíce jsem byl ve stresu a hledal finanční prostředky. Nakonec se mi podařilo prodat deset obrazů víceméně přesně za částku, kterou slévárna potřebovala.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].