Tomáš Vtípil: Hudba je sloveso

Před osmi lety jsi pro 7.G říkal, že v tobě příroda nefachčí? Změnilo se od té doby něco, nebo v tobě pořád fachčí jen město?

V něčem se to možná změnilo, možná na tom má nějaký podíl i to, že už delší čas žiju pár metrů od lesa a mezitím proběhla série různých lockdownů, kdy k zachování duševního zdraví v podstatě nešlo dělat nic jiného než jít do přírody. Rozhodně se ze mě nestal žádný turista, ale asi už bych to neformuloval tak ostře jako tehdy.

Čili město je přesto pořád tvůj základní habitat?

Ano, ale zároveň se nacházím na okraji města, takže mezi těma vyloženě městskýma lidma taky úplně nežiju. Takže bych se viděl někde mezi.

Urband má město přímo v názvu. Bylo od začátku jasné, že budete hrát jenom městskou hudbu?

Rozhodně jsme navázaní na městskou kulturu. Když se na to takto ptáš, napadá mě, že kultura, alespoň ta v kontextu evropské modernity chápaná jako lidské dílo, byla a je vždycky navázaná na městské prostředí coby výraz a epicentrum tohoto lidského díla. Když se ale vrátím k původní etymologii toho slova, tedy kultura jako něco, co má být pěstováno, a pokusím se o aktuální výklad, vychází mi z toho spíš něco jako „kulturní“ krajina, hraniční a procesuální vzájemné prostupování se lidských a přírodních prvků, jakási trans-oblast, kterou je třeba udržitelně pěstovat a zachovávat. V tomhle smyslu je možná moje městská a ne tak úplně městská pozice vlastně docela inspirativní.

Jak jste vlastně Urband založili? Vy jste se s kytaristou Vladimírem Červenkou a kontrabasistou Pavlem Všianský potkali — asi někde ve městě — a řekli si, že budete hrát pouliční šraml?

My jsme spolu někdy na přelomu tisíciletí chaoticky jamovali, nevím přesně, který to byl rok, ale vím, že to bylo v hospodě U čápa naproti filosofické fakulty. Tam jsme s harmonikářem Janem Svobodou, zakládajícím členem Urbandu, domluvili, že budeme hrát na ulici, abychom měli na to pivo U čápa (smích). Oba jsme znali Vladimíra, takže slovo dalo slovo a týden nato už jsme hráli. Repertoár vznikal stylem „co kdo znal“, víceméně poloimprovizačně přímo na ulici bez předchozího zkoušení.

Pavel Všianský se objevil v sestavě až o pár let později, poté, co se na nějakém večírku spontánně připojil k hraní a byl natolik bravurní, že jsme ho posléze s Vladimírem přemluvili, ať s námi hraje nastálo.

Urband: Pavel Všianský, Vladimír Červenka, Tomáš Vtípil, foto: archiv Urbandu.

V tiskové zprávě k vašemu novému albu Asfalt uvádíte, že teď hrajete „konceptuální cajdák“. Co si pod tím máme představit?

Přemýšlel jsem nad shrnujícím termínem, kterým bych mohl tento materiál zastřešit. O Urbandu se dost dlouho mluvilo jako o zmíněném pouličním šramlu a u této desky mně došlo, že už je toto označení zastaralé, protože už na ulici skoro vůbec nehrajem a i to, co si člověk představuje pod pojmem šraml, už se posunulo jinam. Některé skladby už jsou daleko těžší, koncentrovanější a zároveň v sobě mají skrytou rovinu, změnu kontextu, nějaký shift, který tu písničku nějak namotivoval, ale úplně to z ní na první dobrou neleze. Tak jsem si vymyslel termín konceptuální cajdák, který myslím tuto desku dobře vystihuje.

Asfalt mi přijde oproti první desce z roku 2010 dotaženější, pestřejší, dynamičtější, zároveň je autorsky i pěvecky víc tvoje. Šlo o záměrný, „konceptuální“ posun, nebo jste ten materiál už dlouhodobě hráli a jenom ho teď zakonzervovali?

Ty písně jsou různě staré a deska vznikla z potřeby udělat autorskou desku tohoto typu. Bylo by zbytečné dělat podobnou desku, jako byla ta minulá. Pořád je tam nějak přítomná metoda předělávky, změny kontextu, ale jinak než v minulosti.

Pořád zachováváte dřevní sound — akustická kytara, kontrabas, housle a zpěv, s občasným využitím křídlovky, perkusí a suzafonu. Ty jsi zároveň proslulý jako elektronický a noiseový hudebník, nelákalo tě zvuk Urbandu ve studiu modernizovat různými mašinami?

V tomto případě ne, my si držíme sound, který se dá udělat jedním mikrofonem, nebo případně úplně bez elektrifikace. Kdysi jsme dokonce zkoušeli nějaké amplifikované nástroje, ale pak jsme to zavrhli s tím, že pro Urband je to koncepčně mimo. Nedá se vyloučit, že někdy v budoucnu nějakou syntézu udělám, ale pravděpodobně se nebude jmenovat Urband.

Urband s hostem Pavlem Zlámalem (druhý zleva) na release party alba Asfalt, Kraví hora, 8. června 2023, foto: Jiří Vorlík Adler.

Kromě estetického hlediska berete v úvahu i pragmatické nebo ekologické hledisko, že si zkrátka vezmete každý své „fidlátko“ a můžete začít okamžitě hrát?

Ano, rozhodně. Je velká sranda, když se můžeme škodolibě dívat na ty předlouhé zvukové zkoušky, kde každý potřebuje odposlech a něco dalšího, zatímco naše zvuková zkouška — pokud teda není zvukař negramot — trvá jednu až dvě minuty.

Na albu využíváte texty renesančního skladatele Johna Dowlanda nebo německého spisovatele z 19. století Georga Büchnera. Proč zrovna oni?

To je právě jedna ze zmíněných změn kontextu, možná že vlastně jde i o jakousi ekologii tvorby, protože se jedná o recyklát. Ty Dowlandovy věci jsem napsal pro Brno Contemporary Orchestra, kteří je hráli v rozhlasovém zpracování Dorstovy Legendy o nebohém Jindřichovi v režii Tomáše Soldána. Tankred Dorst do hry vepsal některé Dowlandovy texty a Dowland byl hudebník, takže možná ty texty také odněkud vzal, to už nikdo nerozkóduje. Dorst je přepsal s chybami, které jsme tam nechali a zhudebnili to i s nimi. V pojetí Urbandu se to zase nějak posunulo a při nahrávání také, takže nakonec vznikl tvar, který s Dowlandem nemá naprosto nic společného, a to je pro mě zajímavá pozice: kde vlastně leží ono autorství, existuje vůbec?

Dowlandův text Darkness předtím zhudebnil například Sting nebo Vladimír Merta s Janou Lewittovou. Bral si je nějak v potaz?

Nebral, neznám je, ale rád si je poslechnu.

A pokud jde o Georga Büchnera, mimo jiné přírodovědce a revolucionáře, ten se vám tam vzal kde?

To má původ také ve scénické hudbě, v inscenaci Büchnerova dranatického fragmentu Woyzeck v režii Miroslava Bambuška v HaDivadle. Nicméně ty písničky jsou nejspíš také citáty, pravděpodobně nějaký druh folkloru, které Büchner vzal a zařadil do hry.

Urband na release party alba Asfalt, Kraví hora, 8. června 2023, foto: Jiří Vorlík Adler.

Ruské texty na desce vznikaly tak, že tvé české texty se překládaly do ruštiny na semináři Ústavu slavistiky FF MU pod vedením doktorky Poliny Zoliny. Proč a jak tato spolupráce vznikla?

Když jsme s Urbandem začali pracovat s ruštinou a jinými jazyky, tak jsem si uvědomil, že to zásadně ovlivňuje hudební podobu, zvuk, frázování, celkové čtení písně. Tak jsem si řekl, že se z toho pokusím udělat integrální část tvorby skladeb. Vzal jsem několik svých textů na fildu s tím, že mě primárně tolik nezajímá přesný překlad, ale právě ten významový, zvukový a náladový posun.

V tiskové zprávě k Asfaltu také píšete, že po vypuknutí horké fáze rusko-ukrajinské války loni v únoru jsi začal pochybovat, jestli ruské texty vydávat, ale nakonec jsi došel k závěru, že je to nutné více než kdy jindy. Proč?

Všeobecná a v mnohém pochopitelná fobie z ruské kultury vzbudila otázky o etičnosti, jestli by to člověk měl vůbec dělat, jestli by se toho neměl vzdát. Mimochodem tento problém řeší například významná ruská dramatička Asja Vološina, která emigrovala do Izraele a učí se ukrajinsky a hebrejsky a rusky už psát nebude.

Vy neuvažujete, že byste zpívali v ukrajinštině?

K tomu někdy může dojít, ale tento ruský materiál už byl hotový dávno a po invazi Ruska jsem si ho znovu přečetl a skoro mě až vyděsilo, jak jsou ty texty v něčem přesné a jde z nich až strach. A řekl jsem si, že je potřeba je vydat.

Vy jste v minulosti čerpali z ruskojazyčné oděské kultury. Hráli jste v Oděse někdy?

Soukromě jsem tam byl, i kytarista Vladimír, ale nikdy jsme tam nehráli. Jinak to prostředí, ze kterého jsme čerpali, byla taková židovská galérka známá například z knih Isaaka Babela, jde o opravdu zajímavě navrstvenou skrumáž kulturních vlivů. Někdy bychom si v Oděse rádi zahráli, doufám, že to bude možné.

Urband na release party alba Asfalt, Kraví hora, 8. června 2023, foto: Jiří Vorlík Adler.

Říkal jsi, že už téměř nehrajete na ulici. Můžou za to časové důvody, nebo už jste na jiném stupni vývoje?

Jedno s druhým. Když je člověk na jiném stupni vývoje, tak to sebou nese například i to, že má méně času. Průměrný věk v kapele se povážlivě blíží padesáti rokům, já jsem nejmladší, takže roli hraje i opotřebení materiálu a nějaké sociálně-fyzické limity.

Na Asfaltu jsi téměř výhradním autorem všech skladeb, na co vlastně skládáš?

To není důležité, na co se to skládá, nemám žádnou jednotnou metodu. Něco si zahraju na klavír nebo jiný nástroj, něco si zapíšu z hlavy, něco je výsledkem improvizace — ne všechno je v těch písních fixní.

Desku jste nahrávali naživo, nebo každý nástroj zvlášť?

Nahrávali jsme ji naživo bez střihu na jeden mikrofon (technicky vzato jde o jednu stereofonní sestavu mikrofonů sestávající ze čtyř mikrofonů), je to pěkně vidět na videu, které během nahrávání natočil Petr Kačírek. Do toho jsem pak přidal minimalistické aranže, především žestě.

Deska se jmenuje Asfalt, s jinou brněnskou kapelou Čvachtavý lachtan jste kdysi vydali album Ropa. Jde o záměr, nebo o náhodu? A co přijde příště, Beton?

Záměr bych tomu neříkal, ale dejme tomu jde o vědomí kontinuity. Beton ale asi nepřijde, myslím, že zůstaneme u organických hmot.

Vedle digitální a vinylové verze Asfaltu vychází i doprovodná kniha. Čím je pro vás důležitá? Něco tak nákladného se děje jen výjimečně.

Knížka je důležitá v tom, že rozkrývá část posunů v té textové části alba. Najdou se v ní i původní originály textů, nebo naopak jejich překlady do jiných jazyků. A kromě toho má knížka zcela pragmatickou funkci, nese v sobě QR kód, přes který se dostanete k digitální podobě nahrávky. Kdyby teda nedejbože někde neměl gramofon — nevěřím, že takoví lidé ještě existují (smích). Ve skutečnosti je to tak, že většina těch, co si vinyly kupují, gramofon doma nemají a kupují si to jako sběratelské artefakty.

Deska má pozoruhodný obal vytvořený tvou ženou Věrou Vtípilovou. Vznikl jako rodinná zakázka?

Ten obal má také několik shiftů. Původní nápad měl náš kontrabasista Pavel Všianský, který udělal jakousi maketu, černý roztékající se nápis Asfalt. A Věra Vtípilová na základě toho udělala olejomalbu a ten její motiv graficky zpracoval Petr Kincl. Takže vlastně i obal v sobě nese několik změn kontextu.

Obal alba Asfalt, autoři: Věra Vtípilová, Petr Kincl.

Proč jsi nechal mastering na Ondřeji Ježkovi, když obvykle masteruješ ve vlastním studiu?

Z toho důvodu, že je v určitém bodě dobré to dát z ruky a nechat do toho sáhnout někoho jiného, protože sám už nemusím být objektivní. Ondřej je právě na mastering špičkový, nemám rád slovo legenda, ale v tomto ohledu na něj platí. A je také fajn nemuset rozhodovat úplně o všem.

S vydáním Asfaltu jsi oznámil i vznik vydavatelství [dinn is not noise], kde chceš vydávat „intenzivní hudbu napříč scénou“. Co v tvém pojetí znamená „intenzivní hudba“?

Je to můj pokus vyjádřit nějakou funkčnost, která nemusí být kvantitativní. Nemusí být složitá nebo hlasitá, ale musí něco dělat, je to proces, hybnost, sloveso. Což může být hácéčko, Janáček nebo třeba minimal house.

Co hudba dělá s vámi v Urbandu?

Se mnou dělá to, že z ní mám i po těch letech radost. A věřím, že je to přenosné i na posluchače. Takhle jednoduché to je.

Kromě avizovaného alba saxofonisty Pavla Zlámala chystáš vydat další konkrétní desky?

Mluvil jsem už s více lidma, docela rád bych například napomohl ke vzniku už dost roků nahraného alba brněnské kapely Blachut. Podílel jsem se na něm produkčně a nějak se to vydání zaseklo. Je to tvrdší kytarová hudba s textovým i jiným přesahem.

Budeme na další desku Urbandu čekat zase třináct roků, nebo se trochu víc rozjedete?

Nějaké nenahrané skladby ještě máme, ale netroufám si to předpovídat. Každopádně další deska není na pořadu dne.

Asfalt jste pokřtili začátkem června na Kraví hoře, kde si ho lidi můžou přes léto poslechnout naživo?

Například 12. srpna na různých místech v ulicích Brna v rámci festivalu Maraton hudby, kde budeme interagovat s instalacemi Kateřiny Šedé.

Připravil Vít Kouřil. Facebookovou stránku Urbandu najdete tady, Bandcamp labelu [dinn is not noise] zde, klip k písni Urbandu Hygienické rituály pak tady.

Tomáš Vtípil (*1981) je multiinstrumentalista, zpěvák, básník, producent a skladatel filmové a scénické hudby. Hrál či hraje s Čvachtavým lachtanem, Urbandem, DG 307, [che], cs_zvukem, Niemandem nebo Monikou Načevou, vystupuje též sólově s experimentálně elektronickým programem. Vydal dvě sólová alba Do Not Eat – Throw Away (2010) a Syntax Error (2013) a podílel se na desítkách dalších. Jeho soudobá skladba Scattered Members zazněla v premiéře ve vídeňském MuseumsQuartier v podání mužského pěveckého sboru Láska opravdivá. Složil hudbu k filmům Pouta a Lidi krve, dokumentům Hledání Jana Skácela či De Potentia Dei, k řadě her Divadla Líšeň, HaDivadla či Divadla Polárka, podílí se též na různých tanečních představeních. Více informací najdete na jeho webových stránkách vtipil.cz.