Blíží se srovnávací test, který odhalí, jak si jednotlivé děti vedou v porovnání s vrstevníky. Žáci ve třídě, kde většina dosahuje podprůměrných výsledků, ho psát nechtějí. Bouří se proti tomu „pitomýmu testu” a nechápou, proč je k tomu škola nutí. Učitelka by mohla bouchnout pěstí do stolu – „protože jsem to řekla!“ – a k tomu rozdat i pár poznámek. Nebo se může zkusit zamyslet nad tím, proč se žáci tak zlobí.
Zdroj: Magazín EDUzín 8. 8. 2023
Za vztekem a frustrací
pak nachází mimo jiné strach a smutek z opakovaného neúspěchu a potřebu mít
alespoň nad něčím ve škole kontrolu. S dětmi o tom otevřeně mluví a atmosféra
ve třídě se promění.
Další běžná situace:
Na školním hřišti se dvě party dětí hádají, na kom je teď řada, aby si tam mohl
kopat do míče. Mladší děti starším narušují hru a ty starší je zase nechtějí na
hřiště pustit. Přítomný dozor by mohl dětem nařídit, jak to odteď bude a říct
třeba: „Pokud se neumíte dohodnout, nebude tam hrát nikdo!” Nebo poslouchá a
pomáhá i oběma stranám, aby si vzájemně naslouchaly. Neříká dětem, co mají
dělat, ani nerozhoduje, kdo je v právu. Pomáhá popisovat vztek a zklamání i
potřebu férovosti a pravidel na obou stranách. Výsledkem je, že se děti
velice rychle domluví na tom, jak si mezi sebou budou hřiště střídat.
Toto
jsou dvě z mnoha situací popsané v knížce Nenásilná komunikace ve škole od Marshalla B. Rosenberga, kterou
letos na jaře vydalo nakladatelství Portál. Popsané momenty spojuje postoj
pedagoga, který se v dané situaci možná překvapivě nesnaží dětem racionálně
argumentovat, ani z pozice moci rozhodnout. Neradí jim, neposuzuje ani
nevyvrací, co říkají. Prostě poslouchá a snaží se odhadnout, co děti cítí a
potřebují. A to, co slyší, bere vážně.
Vyjádřit, co cítím a
potřebuji, a slyšet to u ostatních
Když jsem se s metodou
nenásilné komunikace setkala poprvé, přišlo mi převratné, že se nejedná pouze o
soubor užitečných vět a formulací, které mohu jako učitelka (nebo manželka,
máma, kolegyně…) používat. Nemusím se tedy učit říkat věty, které mi nejdou
„přes pusu”. Byť jistý trénink struktury sdělení a rozšiřování slovníku k
nenásilné komunikaci patří, podstatu tohoto způsobu komunikace vidím ve
schopnosti vnímat a dát průchod tomu, co cítím a potřebuji, a naučit se to
vnímat u ostatních.
Knížka opakovaně
představuje situace ve školách, kdy nevhodné chování nebo neochota dětí něco
dělat nepramení až tak z věci samotné. Vychází spíše z frustrace nebo z
naštvání na to, že děti nechápou, proč by něco takového dělat měly. Nejspíš
neměly možnost se vyjádřit nebo ovlivnit, čemu se budou věnovat. Marshall
Rosenberg v knize ukazuje, jak prostor pro dialog a empatické naslouchání může
deeskalovat konfliktní situace, které během výuky mohou nastat. A nejen to.
Poměrně často se u
učitelů i rodičů setkávám s argumentem, že primární rolí učitelů a školy je
učit látku, konkrétní předmět. Na „patlání” se v emocích nebo v tom, co děti
potřebují; na učení se konstruktivnímu naslouchání a vyjadřování není prostě
prostor. Navíc jsou třídy přeplněné a není možné, aby se každý dostal ke slovu.
„Učitelé přece nejsou psychologové,” zaznívá.
Je to pochopitelné.
Tlak na probrání učiva je velký, stejně tak je management početné třídy
náročný. Jak ale píše Marshall B. Rosenberg: chceme společnost, kde bude
panovat respekt a problémy se budou řešit s ohledem na potřeby všech? Bez škol,
ve kterých děti budou zažívat respekt, autonomii a možnost se vyjádřit v
bezpečném prostředí, to nepůjde.
Radikální vize, kterou
potřebujeme
Na sympatických 139
stránkách americký psycholog, učitel a autor konceptu nenásilné komunikace
popisuje mnohaleté zkušenosti z práce ve školách v USA i dalších zemích světa.
Změny, které ve školách pomáhal díky nenásilné komunikaci nastartovat, se
odrážely v lepších studijních výsledcích, ve snížení šikany a větší vůli ke
spolupráci.
Stávající školy
fungují podle Rosenberga na principu dominance, kdy dospělí „vědí, co je pro
žáka nejlepší”, pracují s motivací vycházející z odměn a trestů a vychovávají
děti ke slepé poslušnosti vůči autoritám. Nenásilná komunikace ve škole je
opakem tohoto pojetí, jde k jádru vytváření partnerských vztahů a spolupráce
namísto soupeření a hledá cesty, aby ve škole bylo dobře všem: dětem, učitelům,
vedení i rodičům.
Školy podle Rosenberga
můžou být místem, které děti připraví po stránce vědomostní a zároveň po
stránce společného fungování. Na místo poslušnosti jde o rozvíjení odpovědnosti
a sebekázně vycházející z hodnot, nikoliv ze strachu. Vyzdvihuje spolupráci
žáků a učitelů jako partnerů, kteří si cíle – tedy to, co se dítě bude učit –
stanovují společně. Učitelé a žáci spolu komunikují za pomocí principů
nenásilné komunikace, která vychází z pocitů, potřeb a hledání cest k jejich
naplnění. Studenti jsou motivovaní touhou se učit, nikoliv odměnou nebo tresty,
namísto známkování se popisuje žákova cesta a jeho pokrok. Důraz se klade na
komunitu, kde se studenti navzájem podporují a pomáhají si namísto soupeření.
Pravidla jsou vytvářena společně s těmi, kterých se týkají.
Řada popsaných prvků
nemusí znít stoupencům respektujících proudů ve školství zásadně objevitelsky –
ostatně některé české školy je v různé míře používají. V případě Rosenberga jde
však o radikální transformaci, protože popisované partnerství a empatický kontakt
chápe ve všech ohledech fungování školy. Nevnímá je jako příjemný doplněk, ale
základní předpoklad, na kterém mohou vzkvétat vztahy a probíhat učení.
Sám autor si
uvědomuje, jak radikální transformaci škol navrhuje, ale je to podle něj jediná
cesta k tomu, jak vytvořit společnost, ve které lidé naplňují svůj potenciál.
Přestože kniha v originále vyšla už před dvaceti lety, má stále co nabídnout i
do současné debaty o podobě našich škol, a může být přínosná jak pro učitele,
tak pro rodiče.
0 komentářů:
Okomentovat