Investigativní novinář se rozhodně pracovat pro odsouzeného zločince výměnou za prvotřídní informace z podsvětí. Nijak nové téma bohužel přichází v dosti obnošeném kabátu.
Ještě před nějakými deseti lety byli možná čeští čtenáři zklamáni, že nemáme autora detektivních příběhů formátu slovenského spisovatele Dominika Dána. Jeho příběhy sice nejsou pro čtenáře, kterým nevadí slovenština, problém, navíc s jistým odstupem vychází i v češtině, ale přeci jen chyběl autor, který by psal podobným stylem o českých zločinech a zasazoval je do českých reálií. Pak se ale objevilo jméno Martin Goffa. Svým způsobem stejně tajemné jako pseudonym jeho slovenského kolegy. Také Goffa pracoval v policejních řadách a rozhodl se proto publikovat pod pseudonymem.
V roce 2013 vydal první díl série s kriminalistou Mikulášem Syrovým, kterému jeho okolí neřekne jinak než Miko. Po deseti se na chvíli jeho literární otec odmlčel a začal psát příběhy další série, tentokrát s novinářem Markem Vrázem. Tomu zase všichni z jeho okolí říkají Terenci, díky podobě se známým italským hercem Terencem Hillem. Mezitím se Goffa k Mikovi vrátil. Dnes patří mezi oceňované spisovatele (v roce 2017 získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku, za román Dítě v mlze), je stále čtenáři velmi oblíbený a je také jako autor velice pilný. Série s Mikem Syrovým k dnešku nabízí čtenářům jedenáct titulů, řada s Markem Vrázem sedm.
Šestý díl ze série „Marek Vráz“ vyšel už v loňském roce (sedmý díl Vodní hrob vyšel letos). Marek/Terence pracuje jako externí kriminalistický dopisovatel společenského měsíčníku. Má tak spoustu kontaktů nejen v policejních řadách, ale i v podsvětí. Občas si zahrává se svou vlastní bezpečností, ale zatím mu vždy pomohlo, že jak u policistů, tak u zločinců má pověst férového chlapa. Možná i proto se na něj jednoho dne obrátí jistý Pavel Ryska, zločinec odsouzený za dvojnásobnou vraždu, s prosbou o pomoc. Je přesvědčen, že za nedávnou smrtí jeho bratra nestála sebevražda, jak se ji policie snaží uzavřít, ale vražda. Zločinec je přesvědčený, že jeho bratr by nikdy tento svět neopustil dobrovolně, nikdy by nenechal ve štychu jejich starou matku. Terencovi se do soukromého pátrání zpočátku moc nechce, ale na druhou stranu mu Ryska na oplátku nabízí řadu informací z podsvětí, o kterých pochopitelně nikdo neví a po kterých by každý novinář Markova typu s radostí skočil. Nakonec souhlasí. Brzy se i jemu začnou zdát některé okolnosti sebevraždy podivné, až podezřelé. To ovšem netuší, jak daleko a vysoko nitky případu sahají. Možná by si pak souhlas s pátráním rozmyslel, ale už je pozdě.
Co se týče čtenářského hodnocení, tak série s Mikem Syrovým si vedla vždycky velmi dobře a tituly s Markem Vrázem na tom nejsou o nic hůře. I když ty poslední jsou mnohem komornější, z hlediska děje pomalejší a méně atraktivní, než bychom u spisovatele Goffova formátu (a laureáta literární ceny) čekali. Třetí díl Děvčátko sice mělo zajímavé i poměrně silné téma, ale Marek v něm byl spíše posluchačem a potažmo i vyprávěčem příběhu, navíc příběhu s poměrně výraznou psychologickou převahou. Pak následovala Ženská na odstřel, což byla spíš taková oddechovka, tedy určitě pro čtenáře a nejspíš i pro autora. V tomto recenzovaném příběhu je sice Marek aktivním účastníkem, nicméně nelze si nevšimnout, jak dlouhou dobu se příběh odvíjí pomalu, skoro až nezajímavě.
Jistě, Marek je veskrze sympaťák. Ale jak dlouho mohou čtenářům stačit rozvláčné popisy toho, jak se osaměle žijící novinář ve svém domečku za Prahou probírá torzem policejního spisu a co si k tomu dává k večeři? Ano, tyhle scény sice mají navzdory cíli pátrání poměrně pohodovou atmosféru, nicméně se z nich dlouho nic podstatného a ani převratného nedozvíme. Navíc téma, kdy někdo pátrá po tom, zdali šlo skutečně o sebevraždu, je možná tak staré jako detektivní žánr sám. Každému jen trochu zkušenému čtenáři musí být jasné, že o žádný dobrovolný odchod z tohoto světa nepůjde. Autor se sice několikrát snaží čtenáře nabudit rádoby šokujícími sděleními typu „objevil jsem něco tak nečekaného, že jsem nedokázal ani promluvit“, aby nakonec čtenář zjistil, že to zase taková senzace není, protože čekal něco víc zásadního nebo děsivého. Navíc Marek někdy působí poměrně nevěrohodně jako měkkota. Bylo by to v pohodě u jiného povolání, v příběhu, kdy se zcela bezúhonný občan dostane do soukolí zločinu, ale podle mého názoru by zkušeného novináře Markova kalibru jen tak něco rozhodit nemělo.
V polovině knihy příběh nabere trochu rychlejší tempo. Čtenáře nejspíš pobaví podobnost se známou kauzou dnes už bývalého hejtmana a jeho „peněžním dárkem v krabici od vína. V Goffově románu dojde k zatčení politika před jeho domem, přičemž policie u něj najde dárkovou krabici a v ní šest milionů korun… Jediná snaha o alespoň nějakou akci ovšem přichází až na konci příběhu. Závěr je ale bohužel odbytý a naprosto nevzrušivý. Je ušitý horkou jehlou a Markovi v něm musí (opět) zachránit zadek jeho kamarád a bývalý policista Carlos (vystupuje už v předcházejícím dílu Ženská na odstřel). V epilogu se dočkáme závěrečné nahořklé tečky, která je sice celkem v souladu s předchozím dějem, ale dojem z odfláknutého konce nezachrání.
Goffův román Člověk za oponou sám zůstává za pomyslnou oponou, kterou tvoří mnohem lepší starší příběhy. Nepřináší nijak originální zápletku, je v mnoha směrech předvídatelný, a co je horší, postrádá napětí i nějaký větší spád spojený s překvapivým odhalením v závěru. Sympatická hlavní postava to bohužel nezachrání.
Text: Martin Goffa (2022)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. v edici Kalibr (2022)
272 stran
