Nedávné prohlášení švédské ministryně pro klima a energetiku Rominy Pourmokhtariové, že její země potřebuje ztrojnásobit ve dvou nadcházejících desetiletích instalovaný výkon svých jaderných elektráren a postavit alespoň deset nových velkých reaktorů, vyvolalo ohlas médií, i když bylo učiněno uprostřed horkého a ospalého prázdninového léta.
Nebylo to letos poprvé: už v lednu, několik dnů poté, co Švédsko převzalo po Česku předsednictví Rady EU, švédský premiér Ulf Kristersson při setkání s francouzským prezidentem Macronem v Paříži prohlásil: „Švédská vláda je odhodlána postavit nové jaderné elektrárny a francouzská zkušenost v této oblasti na nás udělala velký dojem.“
Vláda, která vznikla po parlamentních volbách konaných loni na podzim, urychlila revizi švédské energetické politiky. Ta sice začala už za předchozího kabinetu, ale mnohem obezřetněji.
Nová švédská vlád se opírá především o fakta, ale také o veřejné mínění, ve Švédsku jasně projaderné. Země má jednu z nejambicióznějších energetických politik v EU s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality už v roce 2045. Data ovšem ukazují (tak jako ve většině zemí unie), že emise klesají příliš pomalu a cílů pro roky 2030 a tím spíš 2045 či 2050 bude obtížné, ne-li nemožné, dosáhnout bez zásadních změn nejen v energetice.
***
Jedním z klíčů je masivní elektrifikace všeho, co se elektrifikovat dá – přes vytápění (tepelná čerpadla), dopravu (elektromobily) až po průmysl. Masivní elektrifikace bude potřebovat obrovské množství elektřiny. Uhlíková neutralita ovšem bude vyžadovat i dekarbonizaci průmyslových procesů, kde je přímá elektrifikace nemožná nebo příliš obtížná a kde jediný možný energetický vektor je vodík, který může nahradit fosilní zdroje jako surovinu i jako energetický zdroj – je-li ovšem vyroben bezemisně.
K výrobě potřebného množství nízkouhlíkového vodíku elektrolýzou budou potřeba další desítky a stovky terawatthodin nízkouhlíkové elektřiny – asi 50–55 kWh na jeden kilogram vodíku. V EU se ho spotřebuje v současné době asi 10 milionů tun ročně. Nahradit jen tuto současnou spotřebu tedy představuje kolem 500 TWh elektřiny za rok, což je zhruba roční spotřeba elektřiny Německa.
Jediná cesta
Švédský parlament schválil v červnu nový zákon, kterým se původní cíl „100 % elektřiny z obnovitelných zdrojů“ mění na „100 % elektřiny z nefosilních zdrojů“. Legislativa také obsahuje závazek navýšit produkci elektřiny tak, aby vykryla očekávanou spotřebu 300 TWh v roce 2040 (téměř dvojnásobek současné spotřeby, která činila 172 TWh v roce 2022) a dosažení uhlíkové neutrality v roce 2045. Tím se otevírá cesta k budování nových jaderných zdrojů a zároveň se z ní stává jediná reálná cesta k hluboké dekarbonizaci. „Potřebujeme navýšit výrobu elektřiny, potřebujeme čistou elektřinu a potřebujeme stabilní energetický systém,“ prohlásila v parlamentu ministryně financí Elisabeth Svantessonová.
Poznamenejme, že ve Švédsku je podíl elektřiny na spotřebě primární energie nejvyšší v EU – 27 procent. V Česku, které má stejný počet obyvatel jako Švédsko, je tento podíl jen 18 procent.
Švédský elektrický systém má nejnižší uhlíkovou stopu v EU a jednu z nejnižších na světě (kolem 20g CO2 na vyrobenou kilowatthodinu). Je to především díky vysokému podílu vodních elektráren (skoro 40 procent spotřeby), jaderných elektráren (35 procent) a větrných elektráren (25 procent). Má-li se ovšem spotřeba zdvojnásobit a vezmeme-li v úvahu víceméně vyčerpaný potenciál vodních zdrojů, závěr je docela jasný: bez expedičních jaderných zdrojů to nepůjde.
V uhlíkové stopě hned za Švédskem následuje Francie, která má jen asi 15 procent výroby z vody, ale 70 procent z jádra. Jak ukazuje následující graf, nízké uhlíkové stopy dosahují jen ty elektrické systémy, které mají vysoký podíl expedičních nízkouhlíkových zdrojů – především vody a jádra. V Evropě je to Norsko, Švédsko, Francie a Švýcarsko.
Německo produkuje sice skoro polovinu své celoroční spotřeba z větru a slunce, ale uhlíková stopa zůstává tvrdošíjně na více než patnáctinásobku té švédské, protože stabilita systému vyžaduje expediční zdroje. Když to není jádro nebo voda, je to nutně uhlí nebo plyn (a také dovoz jaderné elektřiny z Francie).
Česko produkuje sice asi 37 procent elektřiny z jádra, 48 procent výroby je ale stále zajištěno spalováním uhlí a plynu, průměrné emise výroby elektřiny se pohybují kolem 450 g CO2 na vyrobenou kilowatthodinu.
Švédsko spaluje jen velmi malé množství plynu, jen asi dvě procenta z celkové spotřeby energie. Spotřeba uhlí je také nevýznamná. Energetická strategie klade velký důraz na biomasu (je považována za obnovitelný zdroj), která je rozhodujícím palivem pro vytápění, jak individuální, tak v systémech centralizovaného zásobování teplem. Rostoucí spotřeba biomasy ale vyvolává tlak na odolnost lesů a lesních ekosystémů i jejich celkové uhlíkové bilance a je předmětem debat jak ve Švédsku, tak v evropských institucích (direktiva o obnovitelných zdrojích RED III). Další výrazný růst spotřeby biomasy pro energetické účely lze jen těžko předpokládat, což otevírá prostor právě k využití jaderné energie pro zásobování teplem.
Žádný nováček
Švédsko není v jaderné energetice žádným nováčkem. Jaderný výzkum tu začal už v roce 1947 a v roce 1964 Švédsko provozovalo tři malé těžkovodní výzkumné reaktory a jeden reaktor na rychlých neutronech s nulovým výkonem.
Vývoj těžkovodních reaktorů byl motivován možností použít švédský přírodní uran bez obohacování izotopů a možností využít reaktory k výrobě plutonia pro vojenské účely pro švédské jaderné hlavice. Švédský program jaderných zbraní byl ale ukončen a v roce 1968 země podepsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Tak jako jinde se další vývoj reaktorů orientoval na lehkovodní reaktory. V sedmdesátých letech jich bylo postaveno šest, v osmdesátých letech dalších šest, celkem tedy 12 reaktorů, z toho tři tlakovodní dodané americkým Westinghousem (Ringhals 2, 3 a 4) a devět varných – první evropské reaktory vyrobené bez americké licence. Všechny varné reaktory projektoval švédský dodavatel ASEA-Atom (později ABB Atom, nyní Westinghouse Electric Sweden AB).
V současné době je v provozu šest reaktorů: Ringhals 3, 4 (dva tlakovodní reaktory o výkonu 1100 MW), Forsmark 2, 3 (dva varné reaktory o výkonu 1100 MW) a Oskarshamn 3 (varný reaktor o výkonu 1400 MW). Celkem 5,8 GW jaderného výkonu. Švédsko má tedy bohaté zkušenosti s provozem, projektováním a údržbou jaderných reaktorů i jejich odstavováním z provozu. Má vlastní inženýrské, projekční i průmyslové kapacity, bohaté zkušenosti mezinárodní spolupráce. Jaderná energie nesporně zvýší energetickou nezávislost země.
Deset nových reaktorů
V úvodu zmíněných deset nových moderních jaderných reaktorů představuje celkový výkon v rozmezí 10 až 16 GW a vyrobí 80 až 130 TWh elektřiny ročně, tedy asi tolik, kolik je potřeba k dosažení 300 TWh v roce 2040. Je třeba ovšem počítat s tím, že současných šest bloků bylo uvedeno do provozu v osmdesátých letech minulého století a jejich provoz bude ukončen nejpozději ve čtyřicátých letech tohoto století. Provozovatelé nyní připravují rozsáhlý investiční program s cílem prodloužení doby života reaktorů na 60 let.
Nová energetická politika švédské vlády vychází ze závěrečné zprávy Švédského úřadu pro radiační bezpečnost, kterou objednala ještě předchozí vláda s cílem posoudit možnosti a potřebné legislativní kroky k výstavbě nových reaktorů velkého výkonu i malých modulárních reaktorů založených na tradičních i inovativních technologiích.
Tato zpráva uvádí, že předpisy, které dnes existují, do značné míry fungují i pro nové reaktorové technologie. Předkládá však řadu návrhů, jako například odstranění limitu na počet reaktorů, vytvoření rovnocenných podmínek pro různé druhy energií, pokud jde o možné umístění a obecní veto, větší flexibilitu pro různé typy a velikosti reaktorů, zjednodušení různých administrativních a povolovacích procesů a nařízení, posílení mezinárodní spolupráce a příležitostí pro získávání znalostí o nových reaktorových technologiích.
Úřad rovněž poukazuje na potřebu úpravy švédských právních předpisů a jejich přizpůsobení novým podmínkám a technologickému vývoji, například pokud jde o havarijní plánování, otázky financování a systém pro nakládání s radioaktivním odpadem a použitým jaderným palivem. Zpráva je důležitým podkladem ve chvíli, kdy vláda připravuje výše zmíněnou strategii snižování emisí uhlíku prostřednictvím elektrifikace průmyslu a dopravy.
Švédská vláda ještě letos vypracuje konkrétní plán pro rozvoj jaderné energie, nezbytný pro dosažení uhlíkové neutrality v roce 2045 i pro další růst vývozu uhlíkově neutrálního zboží a služeb, které snižují globální emise ze spotřeby. Vláda uvažuje pragmaticky, vychází z objektivních dat a faktů. Fyzikální realita si nakonec prosadí cestu, někdy ale může být pozdě. Věřme, že podobný pragmatismus nakonec přemůže ideologii i v Německu a v bruselských institucích
Autor je bývalý ředitel divize jaderného rozvoje v ENGIE (Francie).