Do voleb do Evropského parlamentu, které se uskuteční příští rok v červnu, zbývá méně než rok. Scénář, podle kterého se budou odehrávat, velmi závisí na jedné neznámé: bude Ursula von der Leyen usilovat o druhé funkční období ve funkci předsedkyně Evropské komise?
Pokud se von der Leyen podle očekávání rozhodne neucházet se o brzy uvolněné místo generální tajemnice NATO a bude mít zájem zůstat i pro druhé funkční období ve funkci předsedkyně Komise, téměř jistě získá většinovou podporu od členských států EU. Jsou to právě prezidenti a premiéři, kdo mají poslední slovo při nominaci.
Důsledkem by bylo to, že jakákoliv kampaň tzv. spitzenkandidátů, tedy kandidátů jednotlivých politických skupin na příštího předsedu Komise, by postrádala smysl. Ursula von der Leyen, představitelka lidovců (EPP), by totiž měla své jisté, a její konkurenti z řad socialistů, liberálů či zelených by neměli šanci.
Prezidenti a premiéři už po volbách v roce 2019 odmítli spitzenkandidáta EPP Manfreda Webera jako předsedu Komise, „korunovace“ von der Leyen i podruhé by tak koncept spitzenkandidátů pohřbila už nadobro.
Tím by se zároveň eliminoval jakýkoli skutečný „evropský“ prvek kampaně, zejména proto, že národní vlády opět odmítly počítat se zavedením nadnárodní kandidátní listiny pro volbu malé části europoslanců.
Je téměř jisté, že legislativní návrh na reformu volebního práva EU, který zahrnuje nadnárodní kandidátky a plánuje snížení věku pro účast ve volbách na 16 let, budou i nadále blokovat ministři členských států, a schválit se ho už v tomto období nepodaří.
Národní volby
Blížící se parlamentní volby v Polsku a Nizozemsku bude pozorně sledovat celá Evropa, protože nakonec mohou zamíchat výsledkem eurovoleb.
Před volbami 15. října vede v polských průzkumech veřejného mínění vládnoucí pravicově nacionalistická strana Právo a spravedlnost (PiS), která je Bruselu trvale trnem v oku kvůli právnímu státu, migraci nebo rozdílnému pohledu na změnu klimatu.
Opoziční Občanská platforma vedená bývalým premiérem a předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem, však sbírá podporu a mohla by PiS připravit o třetí funkční období. Nic ale není jisté
Ještě nepředvídatelnější je to, co se v listopadu stane v Nizozemsku, kde po více než deseti letech u moci odstoupil premiér Mark Rutte.
V případě že Rutteho liberální strana VVD nebude schopná sestavit vládu se svými současnými koaličními partnery, Křesťanskou unií a D66, nizozemská Strana zemědělců, která na začátku letošního roku vyhrála komunální volby, by mohla vytvořit koalici s levicově-zelenou aliancí, v jejímž čele bude stát dosavadní šéf Evropské komise pro klima Frans Timmermans.
Pokud jde o Řecko, strana Nová demokracie premiéra Kyriakose Mitsotakise v dubnu drtivě zvítězila ve druhém volebním období po sobě. Mitsotakis je jedním z nejbližších spojenců předsedy EPP Manfreda Webera, který znovuzvolení řeckého předsedy vlády vnímal jako osobní triumf.
Představitelé EPP jsou i díky tomu přesvědčení, že i po volbách v červnu příštího roku zůstanou největší stranou v Evropském parlamentu a udrží si tak pozici, kterou si drží od roku 1999, ačkoli podle průzkumů veřejného mínění ztratí malý počet europoslanců a v příštím volebním období se jejich počet sníží na 160 až 170 (nyní 176).
Velkým zklamáním pro středopravicovou frakci však byl neúspěch španělské Lidové strany (PP), která v červenci nedokázala v souboji proti vládním socialistům premiéra Pedra Sáncheze dosáhnout více než nepatrných zisků, což nestačilo ani na vytvoření koalice s nacionalistickou stranou VOX.
Nejednoznačné výsledky ve Španělsku by mohly vést k novým volbám před koncem roku 2023, což by mohlo dost zkomplikovat půlroční předsednictví Španělska v Radě EU, které začalo v červenci.
Nová spojenectví?
Údaje z průzkumů veřejného mínění naznačují, že euroskeptická skupina Evropských konzervativců a reformistů (ECR) a krajně pravicová skupina Identita a demokracie (ID) by mohly zaznamenat výrazný zisk europoslaneckých křesel.
To vyvolalo velkou debatu o přetváření aliancí, zejména na pravici, kde se předseda EPP Manfred Weber snaží navázat úzké vztahy s italskou premiérkou Giorgiou Meloni, jejíž strana je uvnitř ECR.
Koalice EPP a ECR by však v příštím Parlamentu stejně nedosáhla většiny. Mnohem pravděpodobnější je, že velká koalice lidovců EPP, socialistů S&D a liberálů Renew bude pokračovat i po roce 2024, i když s různými obměnami uvnitř jednotlivých parlamentních výborů.
Jednou z otázek, o nichž se rozhodne letos na podzim, je velikost Evropského parlamentu. Poslanci chtějí rozšířit počet křesel ze 705 na 744 – přidělit dalších 11 křesel některým zemím na základě nárůstu počtu obyvatel, a dalších 28 křesel využít pro nadnárodní kandidáty.
Jak už bylo zmíněno, vlády však nadnárodní kandidáty odmítly a místo toho pravděpodobně pouze přerozdělí malý počet křesel ve prospěch Francie, Belgie a Polska.