18°C
Karle, co vás tehdy do Mongolska přivedlo?
„Dubova kapela byla hodně zájezdová, proto jsem taky v Československu v první polovině roku 1968 moc nebyl. Tehdy jsme měli přes Irkutsk a Chabarovsk pokračovat dál, asi na dva měsíce. Odletěli jsme z Prahy přes Moskvu 19. srpna a do Ulánbátaru přiletěli dvacátého odpoledne.“
Kolik vás letělo?
„Já byl členem pětičlenné Dubovy kapely, měli jsme ještě technika a rekvizitáře. Byl v ní i bubeník Pepík Poslední, který předtím chodil s Jiřinou Bohdalovou, a sólista na trubku a zpěvák Jiří Jelínek. Pak dva sóloví zpěváci Dana Hobzová a Bohumil Vaněk. A ještě duo Jiří Kupšovský – Jiří Racek, Inkognito kvartet ve složení Indra Vostrá, Marie Pokšteflová a Marie Sikulová. Taky byl s námi Franta Živný. Šest kamarádů se už bohužel z tohoto zájezdu nevrátilo.“
K nehodě došlo hned druhý den po příletu...
„Přiletěli jsme, ubytovali se v hotelu a šli brzo spát. Ráno jsem se sebral a vyrazil na trh. V Mongolsku se platilo tugriky, někdo mi jich dal asi pět, což byla bezvýznamná částka. Na trhu mě zastavil takovej starej Mongol a oslovil mě divnou ruštinou, abych si od něj koupil čínskej dolar. Já odpověděl, že nemám peníze, ať se nezlobí, ale trval na tom, že to musíme nějak udělat, protože mi přinese štěstí. Tak jsem mu dal oněch pět tugriků a on mi vnutil ten dolar.“
Co se dělo dál?
„Když jsem se vrátil do hotelu, řekli nám, že pojedeme na výlet k nějaké mohyle, a posadili nás do rozhrkanýho autobusu. Až zpětně jsme si vybavovali, jak řidič už ve městě brzdil jedničkou. Mělo nás napadnout, že mu asi nefungují brzdy. Kdybychom věděli, že jedeme do hor, asi bychom reagovali jinak, ale nechali jsme to být. Pod námi tekla říčka, přes ni vojáci stavěli pontonový most, vpravo byla skalní stěna, vlevo sráz. A najednou proti nám vyjel náklaďák.“
Řidič se lekl?
„Ano, a asi chtěl přibrzdit přeřazením, vyhodil dvojku, ale jedničku tam už nenacpal. Motor chcípl a my začali couvat. Za náma jelo nákladní auto, takže kdyby se o něj opřel nebo strhl volant doprava do skály... Ale on stočil volant doleva. Začali jsme padat a slyšel jsem dva výkřiky. Jeden plačtivej Karla Duby: Co to s námi děláte? A druhej byla absolutně klidná poznámka Pepíka Posledního: A teď jsme všichni v prdeli. Byla to jeho poslední slova.“
Co bylo pak?
„Asi jsem se udeřil do hlavy a byl chvilku v bezvědomí. Pak si pamatuju až to, že jsem seděl dole na skále. Někudy jsem z toho autobusu vypadl. Nechal mě na místě, jako by mě pánbůh provedl ven. Ostatní letěli dolů. A jediný, co jsem měl v tý době u sebe, kromě foťáku, byl ten čínskej dolar pro štěstí. Dal jsem ho Evě Pilarové, když letěla v roce 1971 na festival na Kubu. Pak už jsem jej neviděl.“
Věděli jste hned, že bilance je tak tragická?
„Nám dlouho neřekli, že jsou mrtví. Mysleli jsme, že jsou v jinejch nemocnicích. Ale mně se to moc nelíbilo, protože jsem některý zraněný viděl z pár metrů. Nebudu to popisovat...“
V Mongolsku vám zahynulo šest kamarádů...
„Autobus padal sedmdesát, sto metrů. Většinou ti, kteří vyletěli, zahynuli, a ti, co padali až dolů, přežili. Ale ne všichni. Dana Hobzová, Pepa Poslední a Marie Pokšteflová zůstali pod tím autobusem. Dana měla doma čerstvě narozený mimino a na šňůru jela, aby si vydělala. Zemřel Karel Duba, saxofonista Jaroslav Štrudl, později i Bohoušek Vaněk, říkalo se, že na šok. My další jsme měli štěstí.“
S čím jste vyvázl?
„Měl jsem rozbitou hlavu, hematom na zádech, pořezaný ruce, zlomené dva takové ty výrůstky na páteři. V nemocnici jsem se také dozvěděl o invazi.“
Jak?
„Přisedl si ke mně Jirka Jelínek a plakal. Já říkám, co se stalo, a on, že u nás jsou tanky. Ruský tanky…“
Jak dlouho jste tam museli být?
„Do Prahy jsme přiletěli až 19. září. Když jsme se vraceli, z okýnka jsem na starým letišti viděl kulomety a děla namířený do nebe. Venku se to hemžilo rudými barety. Když jsem viděl ty děla, kulomety a vojáky, poprvé a naposledy jsem si zapálil a třásly se mi strašně ruce.“
55 let od tragické nehody slavného českého orchestru v Mongolsku: Karel Vágner přežil smrt šesti kamarádů! Petr Macek
