Pořád ho vidím v červnu 1989 na dvorku našeho řadového domku na strašnické Solidaritě, kam mi až z Letné přivezl čerstvé vydání své knihy Hvězdy tehdejších hitparád. Jako sportsmen, dokonce „železný muž“, přijel Jirka Černý (25. 2. 1936–17. 8. 2023) na kole, ale zářila z něj hlavně radost. Totiž že po dvaceti letech, kdy mohl publikum oslovovat převážně jen svými Antidiskotékami, konečně zase navazuje na svou knižní tvorbu z 60. let.
Čtu si teď věnování: „Honzovi a jeho rodině, která si s ním ještě užije, ale jinak to v Čechách s opravdovými talenty asi ani nejde.“ No, to byl celý on, osobně všímavý a přejícný, taky ale víc než vědoucí skrze svou vlastní zkušenost. Právě nad tou knihou si jí ostatně užil až až, když se o její spoluautorství vzápětí přihlásila bývalá manželka Miroslava Černá-Filipová a soudy a jejich ozvěny se pak táhly skoro až do konce 90. let.
Jirka spor prohrál a s tím i polovinu autorských práv, což ho stálo, jak se tehdy vyjádřil „hrozné peníze“. Kolem šedesátky to při svobodném povolání nebyla už žádná legrace, ale když jsem se ptal, co s tím, pravil, že zintenzivní své poslechové pořady, a tak to zvládne. A zvládl, i když s trpkým pocitem, že „je hrozné být odsouzen v režimu, který jsem si celý život přál“.
Jeho penzum bylo ještě po pětasedmdesátce 120 až 150 poslechových pořadů během 10 měsíců, vynechával jen o prázdninách. A tvrdil, že je to pro něj snazší práce, než psaní do novin. To by člověk nad šesti olbřímími svazky jeho publicistiky Jiří Černý …na bílém, které v letech 2014 až 2021 vydal Galén, neřekl. Jenže on vážil každé slovo a nestyděl se přiznat, že sloupek do úterních novin psal celou neděli.
Stejně jako totiž kriticky vážil práci druhých, sebekriticky vážil a cenil i práci vlastní. Co jiného mělo v tom dávném sporu být a stále je, lepším důkazem?
