Článek
Psal se rok 1977. Ve stojatých vodách šedivé a nudné Československé hudební produkce přeci jen došlo k mírnému pohybu. Tehdejší Modrý Efekt vydává skvělé artrockové album Svitanie. Součásti tohoto alba je i kultovní záležitost Ej padá, padá…Pan Radim Hladík vložil do této melancholické lidovky tolik emocí a dramatu, že dodnes posluchačská obec nevychází z údivu a marně se brání proměně lidské kůže na kůži husí.
Často slýchávám názor, že různými úpravami lidových písní se tento žánr znehodnocuje. Leč nenechme se mýlit. Do lidových písní zasahoval i takový mistr, jakým byl Bedřich Smetana (České tance). Nebo Leoš Janáček (Lašské tance).
A nelze nezmínit dílo Antonína Dvořáka známé a obdivované po celém světe (Slovanské tance). Lidová píseň není v drtivé většině autorský počin. Nikdo neví, kdo tu kterou skladbu složil. Nikdo neví, jak ta píseň vlastně původně zněla. A to je právě na tom to kouzelné. Stejně jako když zdědíte rodinný domek, tak se o to dědictví snažíte starat. Opravujete, zvelebujete. Ten domek možná už vypadá úplně jinak, ale je to stále on. Je to stále dům, co tu vybudovali naši předci.
V osmdesátých letech se lidovky začaly upravovat do převážně folkové podoby. Namátkou Nezmaři či Spirituál Kvintet a jejich upravené obrozenecké písně.
Později se na scéně objevuje žádným žánrem nespoutaný živel Vlasta Redl, který si odskočil z rockových tancovaček, aby si s Fleretem vystřihnul dnes už slavné a nesmrtelné lidovky. Pikantní na tom bylo, že ani renomovaní hudební recenzenti nedokázali přesně určit autora písní, neboť Vlastimil část těch „lidových hitů“ složil sám, přičemž o tom tenkrát skromně pomlčel.
Nezařadit do této společnosti Juru Pavlicu a jeho Hradišťan by bylo trestuhodné. Pan Pavlica je velkou a oduševnělou osobností. Jeho zhudebnění Skácelových básní zná snad každý. V devadesátých letech vytvořil spolu s Vlastou Redlem projekt, který funguje vlastně dodnes. Společná vystoupení Vlastimila a jeho kapely s Hradišťanem. Celým Českem proběhla obrovská vlna nadšení a koncerty byly beznadějně vyprodané. Atmosféra na těchto koncertech se nedá slovy ani popsat. Tzv. World music byla ve světě ještě v plenkách, ale u nás už se vesele propojovaly žánry zcela běžně a hlavně zcela přirozeně.
Své o tom ví i naše asi největší ikona v oblasti lidových písní Čechomor. Lidé kolem Františka Černého dostávají do varu posluchače nejen u nás, ale i v zahraničí. Čechomor je obrovský pojem marně hledající sobě rovný formát. Z výčtu všech jejich projektů uvedu jen některé.
Turné s J. Nohavicou. Veleúspěšné dílo Proměny s Jazem Colomanem a Collegium českých filharmoniků. Vánoční turné s Ewou Farnou. Vystupovali dokonce se světoznámou folkovou zpěvačkou Suzzane Vega. Na albu Místečko se podílel i Tony Levin, který spolupracoval v minulosti s Peterem Gabrielem, či Pink Floyd atd.
Lidová píseň má u nás skvělé renomé a daří se ji tady. Neměli bychom a nesmíme takové bohaté dědictví nechat ležet ladem, ani skladem.
Myslím si, že je potřeba se někdy zastavit a vzepřít se všudypřítomné povrchnosti. Věřte, že komerční hudební průmysl nemá v úmyslu své posluchače kulturně obohacovat či je inspirovat k vytvoření vkusu. Chrlí na nás jeden hit za druhým. Často i několikrát denně totéž. Chytlavé, ale primitvní „tříakordovky“ zabalené v instantním hávu. Rádio, televize, internetové kanály, obchodní domy…
Menšinové žánry, konkrétně tedy lidová hudba, přinášejí něco nového, neotřelého, povznášejícího. A když už ta naše nešťastná konzumní doba tomuto nepřeje, neboť co je hudebnímu průmyslu do nějakého obohacování, když se prodá míň nosičů a bude menší frekvence v médiích, tak si tu muziku dopřejme sami. Stojí to za to. Všichni ti umělci, co se lidové hudbě věnovali či věnují, si zaslouží naší pozornost a sympatie. Já osobně před nimi smekám.
Zdroje: Čechomor – Wikipedie (wikipedia.org), učivo hudební výchovy základních škol, osobní poznatky, desítky koncertů
