Najdete ji na konci a nebo na začátku světa – záleží na tom, z jaké strany se budete dívat. Nabídne vám netradiční turistické místo, skvělé občerstvení, ale především kulturní program, na který jenom tak jinde nenarazíte. O čem je řeč? O Tančírně v Račím údolí. Vydejte se s námi do hlubokých jesenických lesů. Toto místo totiž opravdu stojí za navštívení. 

Tančírna byla dříve jedna z nejkrásnějších staveb v okolí Javorníku. Restaurace se sálem je postavená v secesním stylu a patřila tak k vyhlášeným výletním místům obyvatel Javorníku i širokého okolí. Už dříve platila za oblíbený turistický cíl Oblíbené byly také pěší procházky z Javorníku, přes Jánský vrch, Čertovy kazatelny, hrad Rychleby a zpět do Račího Údolí, nebo z Nových Vilémovic do Račího údolí přes Červený Důl. Před válkou se zde o sobotách konaly zábavy, o nedělích čaje s hudbou. Chátrání Tančírny, tak jako  mnoha jiných turistických a historických objektů, započalo po skončení druhé světové války. Jednak z prioritních a logických důvodů obnovy země po válečných letech, dále pak také z důvodů vylidnění sudetských oblastí a s tím souvisejícího nedostatku pracovní a tedy i kupní síly obyvatelstva. Život Tančírny se však přesto dařilo udržovat nájemci, panu Aloisi Měsícovi. Nejtěžší období začalo pro Tančírnu v roce 1954, kdy přešla do majetku státu. Po roce 1989 se dlouho nedařilo obnovit její zašlou krásu. Ta se jí začala vracet až nyní.

O nové éře Tančírny jsem si povídali s jejím vedoucím a dramaturgem, panem Zdeňkem Jurčíkem. 

Tančírna v Račím údolí je tak trochu na konci světa. Jaká byla cesta k obnovení slávy tohoto kouzelného místa?

„Někdo by řekl, že jsme na začátku světa, stejně tak jako na začátku obnovy její (Tančírny) slávy. Novou historii píšeme od roku 2015, kdy se nám povedlo Tančírnu zrekonstruovat a začli zkoumat, jaký potenciál vlastně má.

Nejen turistický, ale také kulturní. Význam má taky pro celé komunity a menšiny, které zde v regionu žijí a setkávají se zde u nás. Jednou z takových akcí je například ŘECKÝ DEN.

Jak minulý, tak současný starosta Obce Bernartice (majitelé Tančírny) důležitost budovy chápe v rámci architektonického i kulturního dědictví správně. Cesta je to samozřejmě nelehká, všechny naše úspěchy jsou tvrdě odpracované a celý chod táhne vlastně malá hrstka lidí, kteří si Tančírnu přivlastnili za svou a celý život do tohoto místa postupně všechno vrací. Já jsem se k Tančírně přidal již před rekonstrukcí benefičními koncerty pro obnovu Tančírny a vždy mě zajímala i v rámci mého restaurátorského řemesla.

Nicméně do vedení Tančírny jsem se dostal až za jiné tíživé doby. V roce 2020 za těžkého lockdownu. Od té doby se nám podařilo pozvednout i chod kavárny k současnému standardu, vylepšit zvukovou aparaturu, prosadit podporu z ministerstva kultury i Olomouckého kraje. Celé řady mecenášů a podporovatelů. Cesta za slávou tím ale nekončí, jelikož je to proces nekonečný, vše každý rok opakujeme a prostředky na chod sháníme. Vše musíme znovu ustát a obhájit. Práce v kultuře není o bohatství, ale o vnitřní potřebě tuto uměleckou činnost žít a vykonávat. Je to poselství. Odměnou pak je to, že nám lidi na koncert přijdou. Což se daří dělat i vzhledem k tomu, že jsme v rámci regionu jedna z mála míst, kde lidé můžou najít kulturu (jak já říkám) nebrakovou, nabíjecí kvalitu, ale i alternativu.

Snad jen výčet jmen letošního roku je důkazem, že to myslíme vážně a děláme dobře, o čemž svědčí i jména z let uplynulých.

Výčet je to opravdu bohatý. Do hlubokých lesů jesenických hor zavítali už Kafka Band, Bratři, Monika Načeva & Zdivočelí koně, Hrubá Hudba, Bombarďák, Zvíře jménem Podzim, Letní Kapela & Jaromír 99, Ondřej Ruml, Priessnitz, Zrní nebo Midi lidi. Seznam je to opravdu dlouhý, vybírám pouze pár jmen. Výčet vystavujících umělců je další samostatnou kapitolou.

V současnosti v Tančírně vystavuje pražský malíř Tadeáš Haager, kterého na konci prázdnin vystřídá Milan Cais, v hudebním světě frontman kapely Tata Bojs. Dále se připravuje spolupráce s místními i polskými školními ateliéry, v příštím roce například s Kamilou Ženatou nebo Adrienou “T” Bella. Skvělé akce Tančírnu čekají i dále. 

Jak se připravuje dramaturgie takového místa? 

Většinou jsou všichni vystupující nějakým způsobem provázáni s mým celoživotním uměleckým působením, nebo jsou to prostě kamarádi, se kterými spolupracuji v branži. Některé s nápadem na spolupráci oslovím já, někteří zase naopak osloví mě. Je to celé různě propojené a v podstatě ke všem u nás vystupujících mám nějaký osobné vztah, nebo příběh, který nás propojuje. Spousta umělců ale i píše a posílá nám nabídky svých vystoupení. Když mě něco z těchto nabídek osloví, zkusíme domluvit podmínky a spolupráci realizovat. 

Nabídek a vystoupení bychom mohli dělat mnohem více, ale ze zkušenosti je nutné – vzhledem k odloučené lokalitě, návštěvnickému potenciálu v regionu, personálu Tančírny, ale i mojí neústupnosti v rámci kvality dramaturgie – se lehce krotit.

V podstatě téměř celý dramaturgický plán je hotový víc než rok a půl dopředu. Projekt, který nazýváme “UMĚNÍ V SRDCI RYCHLEBSKÝCH HOR” pak posíláme jako žádost o grantovou podporu, na kterou čekáme do půlky následující sezóny a doufáme, že vyjde. Kdyby nevyšel, první půlku táhneme z vlastní kapsy a snažíme se dofinancovávat chodem kavárny, prosbou o získáním finančních darů od sponzorů, mecenášů a dalších podporovatelů, což je v době pocovidové, finanční krizi atd. úkolem nelehkým.