Hlavní obsah

To jste dlaždiči? Jste aspoň sprostí? Bývalý slávista Lasota o současné profesi a trénování v pralese

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Na dvorku v malebné Pustiměři, vísce nedaleko Vyškova, klečí urostlá postava. Co chvíli popadne dlažební kostku, mistrně ji položí. Poklepe ji kladivem po hřbetě a sáhne po další. Práce mu jde od ruky. Stejně výtečně, jako před lety na fotbalovém hřišti.

Foto: Robert Neumann

Bývalý fotbalový záložník Edvard Lasota při práci v moravské Pustiměři.

Článek
Fotogalerie

„Dobrý, že jo," směje se 52letý Edvard Lasota, bývalý záložník Slavie, Drnovic, Zlína nebo italské Salernitany. Borec, který v reprezentačním dresu kdysi proháněl brazilské hvězdy Cafúa, Dungu nebo Roberta Carlose, se poslední roky živí jako dlaždič. Nejen o této profesi vypráví v rozhovoru pro Sport.cz.

Jak jste se k práci dlaždiče dostal?

Odpovím obšírněji. Po kariéře mi nabídli v Třinci funkcionářskou práci, po neshodách s manažerem klubu jsme se časem dohodli na ukončení spolupráce. Následně jsem nastoupil k drnovické mládeži. Neznal jsem volný den, kluci si museli i sekat sami trávu, podmínky byly složité. Když jsem pak sehnal peníze do klubu, shráblo je divizní áčko. Přitom se dlužilo trenérům včetně mě. Bouchnul jsem dveřmi. Tchán a jeho švagr, kteří dláždili, mi nabídli, abych šel k nim do party.

Hned jste souhlasil?

Sice jsem nikdy tuto práci nedělal, ale rozhodl jsem se rychle. Říkali mi: vyděláš si slušné peníze, pojedeš po práci domů, budeš mít čistou hlavu. Tak jsem se dal na dláždění a mám svůj klid.

Už patnáct let. Bylo těžké naučit se dláždit?

Začínal jsem od píky. Záleží, jaké máte oči, cit. Musíte najít správnou hranu na kostce, velikost. Při angažmá v Itálii jsem propadl skládání puzzle, takže mi dláždění šlo od začátku. Ne, vážně. Dostával jsem se do toho postupně. Nejdřív jsem dělal denně dva metry, potom čtyři, šest. Když uděláte patnáct metrů za den, můžete se nazývat vyučeným dlaždičem. Povedlo se mi to do roka.

Jaká zajímavá místa nesou váš podpis?

Pomáhal jsem například dláždit Zelný trh v Brně, deset tisíc metrů čtverečních. Nebo prostory na Špilberku. Sám jsem sehnal práce v konírně ve Slavkově a v Lednici. Nesou také můj podpis. Zhruba z dvaceti procent dělám menší práce. Dvorky a tak. Na nedostatek práce si nestěžuju.

Musíte si však přes rok vydělat na zimu.

Přesně tak. V zimě mám tři měsíce prázdniny. Dívám se na MASH, vařím. Od jara do podzimu vydělávám solidní peníze, potom ale nstane čtvrt roku propast. Proto se přes léto snažím pracovat co nejvíc. Občas ale někdo zavolá v zimě o pomoc v jiném oboru. Například se sádrokartónem. Říkám tomu brigády - nárazovky.

Sedí přirovnání, je sprostý jako dlaždič?

Myslím, že jsme sprostí jako všichni ostatní. Jednou jsem dělal v Karviné s pěti borci. Jeden z nich prosil, jestli by mu někdo nemohl zapálit cigaretu. Nikdo nekouřil. Nechápal a pořád opakoval: To jste dlaždiči? Jste aspoň sprostí?

Největší záběr při fotbale dostávají kolena. Nesmírně namáhaná jsou i při dláždění. Drží vám?

Hrál jsem dlouho fotbal, posledních patnáct let klečím, takže žádná hitparáda. Mám sice na kolenou chránič, posouvám se opatrně, pomalu. Nevím však, jak dlouho vydržím. Proto kolena nepokouším. Občas si zahraju ping-pong, jinak pouze chodím. Třeba se ženou do vedlejší vesnice na pivo. Chodím také na tréninky a na zápasy do nedalekých Radslavic, které trénuju. Zpátky jsem píchlej, jde se mi ještě líp.(směje se)

Kolik času vám trénování sebere?

V pátek trénink, v neděli zápas. Ale je to čím dál horší, v pátek přijde kolikrát trénovat šest kluků. Když jich dorazí osm, jsem rád. Nejstaršímu hráči, útočníkovi, je šedesát. Má kondici jako hrom. Brankáři je čtyřiapadesát. Víceméně náš tým reprezentují hasiči, máme vynikající partu. Každým rokem organizuju soustředění v Beskydech.

Profesionální trenéřina vás neláká?

Ne. Prošel jsem fotbalem, vím, jak se věci v něm mají. Kdybych dělal trenéřinu, muselo by být po mém. Narazil bych. Na podnikatele, na majitele klubu. Neměl bych šanci prosadit svoje. Vážím si majitele Zlína pana Červenky, ale měl si tenkrát udržet trenéra Vlastu Marečka, který měl fantastické názory a pohled na fotbal. Nakonec odešel do Teplic. Postupně i do Zlína poté přicházeli průměrní zahraniční hráči. Když jsem tam hrával já, byl kádr plný odchovanců. A šlo to. Byli jsme šestí, hráli jsme Intertoto.

O trenérské profilicenci jste tedy nikdy neuvažoval?

V reprezentaci jsme po EURO v Anglii a turnaji v Rijádu mohli zažádat o licenci B. Nezažádal jsem. Musel bych začínat od nuly. Ale jak jsem už zmínil - i kdybych licenci vystudoval, narazil bych. Znám se.

Jste tvrdohlavý?

Neřekl bych. Když však poslouchám některé bývalé spoluhráče, současné trenéry... Mentalita mladých je úplně jiná, než byla mentalita naší generace. Nejsou tolik soutěživí. V Radslavicích si s radostí zahrajeme. Prohraje se, vyhraje se, dáme si pivko, rum, pobavíme se. Nikdo si nenadává. Za patnáct let se nikdo nepohádal. Tam ještě funguje vzájemný respekt.

Sledujete vrcholový fotbal?

Dívám se na evropské poháry, na reprezentaci. Na českou ligu jen výjimečně. Jen pokud hraje tým, který trénuje některý z mých kamarádů. Jožka Weber, Pepa Mucha, Pavel Hoftych.

Nelákají vás mezi sebe?

Ne. Vědí, jaká by byla moje odpověď. Fotbal jsem měl rád, protože mě bavil. Z nikoho jsem neměl strach, žádné nervy. Každý zápas jsem šel naplno. Bylo mi jedno, jestli hraju pralesní ligu nebo derby se Spartou. Když teď vidím, jak jsou derby přemotivovaná, jak se hráči kopou. Tohle je mimo moje chápání. Kdyby se místo toho věnovali hře, možná by byl vidět hezký fotbal.

Prošel jste spoustou českých klubů, působil jste i v Itálii. Který trenér vám dal nejvíc a naopak, na kterého nevzpomínáte v dobrém?

Začnu od toho zlého. Nechci dělat žádné války, ale třeba slovenský trenér Ján Zachar... Můj první trenér v dospělém fotbale. Bylo mi sedmnáct, naskočil jsem do áčka Třince. Měli jsme čtyřfázové tréninky, byl jsem hotovej. Galeje, opravdu. Náplní čtvrtého tréninku bylo uplavat padesát bazénů.

Kouč z vás chtěl zřejmě udělat stachanovce.

Hráli ti, co vydrželi. Po lidské stránce byl trenér Zachar také neoblíbený. Byl jsem u něj hovado, mladý hajzl. Musím ale říct, že i když jsem ho neměl rád, díky němu jsem se potom měl už jenom dobře. Když si někdo ze spoluhráčů stěžoval na galeje, uklidnil jsem ho, že nezažil Zachara. A skvělí trenéři? Jasná jednička Vlasta Mareček, potom Franta Cipro. Moc rád vzpomínám na Karola Dobiáše, Stana Jarábka, na Vláďu Táborského a pana Masopusta. Do jednoho přirozené autority.

Trenéra Vlastimila Marečka jste měl v závěru kariéry ve Zlíně.

Vlasta byl super člověk. Jeho předčasná smrt byla strašná rána. Přišel jsem do Zlína, když měl po první operaci, trénoval s rolákem. Výsledky vyšetření byly dobré. Když odcházel do Teplic, dozvěděl jsem se, že má rakovinu rozšířenou po celém těle. Brzy jsem mu jel na pohřeb. V souvislosti s Vlatou jsem dostal krásnou zprávu od Pavla Hoftycha.

Povídejte.

Vyšel se mnou před časem rozhovor, druhý den mi přišla od Hofty esemeska: četl jsem od tebe krásný článek, jsem rád, že jsi pořád zůstal svůj. Vlasta Mareček by z tebe měl určitě radost. Nádherná zpráva.

Nakolik se změnil tuzemský fotbal od doby, kdy jste byl aktivním hráčem?

Stavebnictví je jeden velký bordel, kultura to samé. Stejně tak další odvětví. Fotbal je logicky také jeden velký bordel. Dostal se úplně někam jinam. I hokej.

Proč myslíte?

Vysvětlím na jednom příběhu šestnáctiletého hokejisty z Třince, který se dostal i do reprezentace. Jeho táta, můj známý, musel mít dvě práce, aby všechno uživil. Syn přišel jednou domů a oznámil, že končí s hokejem, že nechce, aby se otec zničil. Ten nevěděl, jestli ho má zabít nebo mu poděkovat. Potom mají zelenou borci, kteří si myslí, že můžou všechno. Moje bývalá tchýně učila v Třinci hokejisty. Nikdo v té třídě nechtěl učit. Stávalo se třeba, že si jeden ze žáků objednal pizzu. Druhý, aby se mu vyrovnal, také. Za chvíli klepal pikolík znovu na dveře. Během vyučování! Další obrovský problém je chování rodičů.

Máte negativní zkušenost?

Bohužel ano. Co rodiče kolikrát předváděli při zápasech, to byla síla. Při práci u mládeže jsem poznal, že není problém udělat si pořádek s dětmi, s hráči. Největší problém jsou rodiče. Děs.

Celkově ale vyhlížíte spokojen.

Radost mi dělá všechno. Práce i rodina. Co víc bych měl chtít? Jaké se to uděláte, takové to máte. Jsem spokojený člověk.

Související témata: