„Cítili jsme, že potřebujeme oslovovat mladé lidi ještě předtím, než přijdou na vysokou školu. Chtěli jsme je především seznámit s pojmem kybernetiky, který není veřejnosti tak známý. Čím dříve se mladí do tématu dostanou, tím lépe. Ideálně, aby v době, kdy se rozhodují, kam půjdou na vysokou, už tento termín měli zažitý,“ říká děkan Fakulty aplikovaných věd (FAV) Západočeské univerzity v Plzni Miloš Železný.

Ten nejprve uvažoval o kybernetické road show na středních školách. „Potom jsem ale zjistil, že si kolegové hrají s roboty na bázi Arduino. To je počítač velikosti kreditní karty, který má připojené vstupy a výstupy, může komunikovat s čidly a ovládat motory. A na tom jsme založili kybernetické soustředění. Letos díky spolupráci s Plzeňským krajem, který nám pomáhá s pořádáním, máme čtyři běhy. Dva v Plzni, jeden v Domažlicích a Klatovech. Celkově je do nich každé léto zapojeno 160 dětí,“ konstatuje děkan s tím, že kapacita je plná brzy po vyhlášení.

„Máme tady děti, které se účastní pravidelně. V každé laboratoři je šest až sedm týmů po dvou. Každý má vedoucího a ten má k ruce praktikanta. Ti se rekrutují z řad bývalých účastníků,“ dodává.

Poptávka po absolventech je obrovská

Motivace k technickému vzdělávání je podle něho velmi důležitá. „Firmy, s nimiž spolupracujeme, mají nedostatek našich absolventů. Je po nich obrovská poptávka. I proto chceme nové uchazeče nalákat,“ doplňuje Železný.

Účastníci Campo Arduino se naučí pracovat v jednoduchém programovacím jazyce. „Nevyzkouší si ale jenom programování na monitoru, kde funguje všechno bez problémů. Také zjistí, že v praxi může být všechno jinak. Například když robot třeba ráno popojede padesát centimetrů za sekundu, odpoledne už stejnou dráhu ujet nemusí, protože baterka bude vybitější. Část dne programujeme v jazyce Scratch navrženém pro výuku mladých. Naučí se v něm dělat algoritmizaci a jednotlivé prvky programovacího jazyka. Programují jednoduché hry,“ popisuje Miroslav Jiřík z katedry kybernetiky.

Pak na děti čeká závodní dráha, na kterou vypouštějí roboty. „Mají za úkol s nimi po dráze jezdit a třeba objet překážku. Pokud do ní vrazí, dostanou penalizaci. Dalším úkolem je navigace robota k nějakému cíli prostřednictvím komunikačního rámce, který sami navrhnou. Využívají k tomu senzor osvětlení. Například když je robot ve stínu, jede dopředu a mírně zatáčí doleva. Když je na plném světle jede dopředu a mírně zatáčí doprava. Když ho stíní rukou navádí ho požadovaným směrem. Ve druhém kole si musí robot zapamatovat cestu a projet ji automaticky sám. Děti trénují už poměrně složité programovací struktury,“ doplňuje.

Algoritmizace a nějaká schopnost programovat se podle Jiříka začíná stávat stále důležitější ve spoustě oborů.

„Zdá se mi, že za chvíli budou muset programovat skoro všichni. Například auta, kterými jezdíme, jsou čím dál tím méně stroji, které mají motor a brzdy, a stále více se stávají stroji, kde je důležitá elektronická část. Myslím si, že automechanici budoucnosti budou muset umět opravovat nejen mechanickou část, ale také zvládat programování. Domnívám se, že i lékaři budou muset mít základy programování, třeba aby se dostali k informacím z databází, které nemocniční systém umožňuje získat,“ podotýká Jiřík.

Programování nás obklopuje každodenně

Děti se učí obecnou algoritmizaci, kterou lektoři ukazují na příkladu robotů. „Uplatnit ji ale potom lze šířeji. Ta znalost se dětem neztratí. Programování nás obklopuje každodenně,“ doplňuje.

První běh v Plzni měl 42 účastníků. „Hlavně jde o děti z prvních a druhých stupňů základních škol. Nejmladší jsou ze třetí třídy,“ prozrazuje. Znalosti dětí jsou podle něj rok od roku lepší. „Mají čím dál tím více zkušeností s moderními technologiemi. Dříve jsme je programování učili úplně od nuly. Teď se ukazuje, že řada z nich už nějaké programování zažila na základní škole. Znát je užší vztah s technikou. Změnili jsme se i my,“ konstatuje.

Už podruhé se soustředění zúčastnila Julie Kostnerová, která studuje Církevní gymnázium v Plzni. „Celkově mě baví programování a také možnost hrát si s robotem. K tomu se člověk běžně moc nedostane. Také už tu některé lidi znám, tak jsem ráda, že se s nimi mohu potkat,“ svěřuje se.

Poprvé si Campo Arduino vyzkoušela Kamila Pflégrová ze Základní školy v Nýřanech. „Už když jsem byla malá, chtěla jsem programovat hry. Programuji i ty, které už existují. Líbí se mi, že do nich mohu přidávat nové věci. Také mě baví práce s roboty,“ říká Kamila.