Vyřeší český výzkum dlouhověkého žraloka, jak nestárnout či odolat rakovině?

Hluboko u dna ledových severních moří se pohybuje tvor, který patří mezi nejdéle žijící živočichy na planetě. Váží i tisíc kilogramů a u těch nejstarších se předpokládá stáří přes 500 let.

Je to žralok malohlavý nebo také grónský, zvíře, kterému evoluce nadělila takové „zbraně“, které vzdorují i času. Proč je jeho maso jedovaté? Má snad někde ve svých buňkách ukryt gen dlouhověkosti? A proč se mu vyhýbají nádorová onemocnění?

Týdeník 5plus2 Každý pátek zdarma Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Expedice složená z výzkumníků Biofyzikálního ústavu AV ČR a Ostravské univerzity odletěla na Island loni v létě. Vše začalo na severu v malé rybářské vesničce Bjarnarhöfn, kde mají muzeum žraloků, o které se stará Gudjón Hildibrandsson, vnuk posledního tradičního lovce žraloků na Islandu.

Vědci se od něj dozvěděli, že tamní seveřané patří mezi pár lidí na planetě, kteří žraloka malohlavého lovili a pojídali jeho jedovaté maso. Naučili se ho totiž zpracovat. A to i přes toxicitu, kterou způsobuje látka zvaná trimethylamin.

„Ta má značně nepříjemný zápach a u člověka ji v minimálním množství produkují bakterie žijící v ústní dutině nebo střevní mikroflóře, takže způsobuje pouze zápach z úst. Maso žraloka malohlavého má ovšem tak vysoký obsah trimethylaminu, že je pro člověka v neupraveném stavu jedovaté,“ vypráví vedoucí expedice profesor Václav Brázda z brněnského Biofyzikálního ústavu Akademie věd ČR.

První potomci ve 150 letech. Vědci objevili nejdéle žijícího obratlovce

Jak se jedovaté maso upravuje? Místní rybáři z něj připravují vyhlášenou islandskou specialitu zvanou hákarl, pro mnohé nejodpornější pokrm, jaký kdy pozřeli.

Maso několikrát převaří, poté se nechá pod tlakem dva až tři měsíce kvasit, aby jedovatá tekutina vytekla (dříve zahrabané v písku zatížené kameny, dnes ve speciálních nádobách, pozn. red.). Pak se několik měsíců suší. Nakonec se maso nakrájené na kostičky pojídá jako jednohubky napíchnuté na párátko a zapíjí islandskou kmínkou.

„Hákarl jsme museli povinně ve žraločím muzeu ochutnat. Část členů expedice jej sice potají za rohem vyplivla z úst, ale i tak to byl silný zážitek,“ pokračuje ve vyprávění vědec Bartas.

Jídlo pro drsné muže: vůně fermentovaného žraloka vás omráčí

Konzumenty odradila vůně po čpavku a chuť jako velmi uleželý sýr. Onen zápach amoniaku je dán močovinou, další látkou vysoce obsaženou ve žraločím těle. Ta žralokům pomáhá, aby neklesli ke dnu jako závaží.

„Obě látky jim rovněž pomáhají snášet velmi chladné prostředí s teplotou blížící se někdy i –2 °C, slaná voda při 0 °C ještě nezamrzá,“ vysvětluje Václav Brázda další zvláštnost žraločího organizmu.

Věda hledá elixír mládí. Inspirací může být tajuplná zvířecí říše, líčí biolog

Cílem výpravy bylo ulovit a vědecky prozkoumat živého žraloka malohlavého. Zjistit, jak je možné, že se dožívá tak vysokého věku. Protože se však paryba už přes sto let neloví, přemluvili vědci rybáře, ať je tradiční a specifický lov naučí.

Lov na shnilou koninu

„Používá se k němu velmi šťavnatý kus několik dní odleženého až shnilého koňského či drůbežího masa. Napíchne se na 30 cm velký ocelový ‚háček‘ a na dlouhém laně připnutém k bóji položí blízko mořského dna v hloubce 50 až 100 metrů. Pak nezbývá, než čekat,“ popisuje Martin Bartas.

Vědce však zaskočilo nepříznivé počasí, a tak lov skončil bez úspěchu. Úlovku se česká výprava naštěstí nakonec přece jen dočkala, protože místním rybářům čas od času žraloci uváznou v sítích.

Ze získaných vzorků následně badatelé izolovali DNA a teď se snaží žraločí genom rozluštit. „Naší hypotézou je, že extrémně dlouho žijící žralok malohlavý si v průběhu desítek milionů let své evoluce vyvinul nějakou speciální vlastnost na molekulární úrovni, která mu umožňuje úspěšně unikat procesům stárnutí. Bez problémů se dožívá více než 200 let, zatím nejstarší zaznamenaný exemplář měl kolem 400 let,“ vypočítává Brázda.

Takový žralok se mohl narodit kolem bitvy na Bílé hoře, pokud by platila starší varianta, která je dána intervalem spolehlivosti použité metody (± 112 let), tak pár desetiletí poté, co byl roku 1440 vynalezen knihtisk.

Tep pětkrát za minutu

„Je ovšem otázkou, zda nějaký gen dlouhověkosti skutečně existuje, nebo jde spíše o souhru mnoha vzájemně se doplňujících změn na genové úrovni,“ doplňuje kolega Bartas. Není to ovšem jediná „superschopnost“ této paryby, kterou se čeští vědci zabývají. Snaží se třeba přijít na to, jak žralok grónský dokáže odolávat neurodegenerativním onemocněním. Nebo rakovině.

„Rakovinné bujení postihuje některá zvířata více, jiná méně. Frekvence vzniku nádorů u žraloků je velmi nízká. To je dáno z velké části jejich unikátním imunitním systémem,“ podotýká Martin Bartas.

Zvláštní je i extrémně pomalý metabolismus zvířete. „Představte si, že rychlost srdečního tepu průměrného člověka je přibližně jeden tep za sekundu. Srdce žraloka malohlavého však udeří jen každých 12 sekund. Samotný pomalý metabolismus sice může k dlouhověkosti přispívat, ale rozhodně to nebude hlavní a jediná vysvětlující proměnná, v chladných vodách v okolí Islandu žijí čtyři druhy žraloků a jen jeden druh se dožívá tolika let,“ uzavírá Václav Brázda.

Legendy o zrození prvního Skalugsuaka Žralok grónský se vyskytuje napříč severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Několik legend se o zvířeti dochovalo u Inuitů, původních obyvatel nejsevernějších částí Ameriky a pobřeží Grónska. Maso žraloka malohlavého má vysoký obsah močoviny, což dalo vzniknout inuitské pověsti o Skalugsuakovi, prvním žraloku malohlavém. Legenda praví, že jedna stará žena si umývala vlasy ve vlastní moči, což se tehdy běžně dělalo za účelem hubení vší. Po této proceduře si vlasy vysušila utěrkou. Tkanina byla větrem odfouknuta do oceánu a z ní se zrodil první Skalugsuak. Jiná legenda pak vypráví o dívce Sedně, které její otec uřízl prsty, poté co ji utopil. Každý prst se potom změnil v mořského tvora, včetně žraloka malohlavého.

Žralok malohlavý a expedice Neuron 2022 10 fotografií