Článek
Nechtěný důsledek úspěšné stížnosti Roberta Tempela před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku pro budoucí „oběti“ české justice
Jakožto skutečný autor stížnosti Roberta Tempela k Evropskému soudu pro lidská práva, kterou jsem sepsal v roce 2012, aby dne 26.5.2020 vydal tento Soud rozsudek, ve kterém shledal závažné porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména ze strany odvolacího, tedy Vrchního soudu v Praze, kdy fakt, že se ve skutečnosti jednalo o selhání jedné jediné osoby, jediného soudce, který v prvních rozhodnutích rušil zproštění Roberta v neveřejných zasedáních, zůstal potlačen, jsem se s určitým očekáváním začetl do článku od bývalého soudce ESLP ve Štrasburku Aleše Pejchala, k němuž již dlouhá léta chovám respekt.
Článek nese název: „Několik poznámek ke stavu právního povědomí“, a byl zveřejněn dne 14.8.2023 na České justici.
Jelikož jsme jedinec právu propadlý, při čtení části odkazující na „Případ Tempel“, pan JUDr. Pejchal zde sepsal následující slova: „Pokud jde o druhý případ, budu poněkud stručnější. Není to tak dlouho, v červnu 2020 vzbudil rozruch v České republice rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice. Aby ne, údajnému dvojnásobnému vrahovi, odsouzenému na doživotí se nedostalo spravedlivého procesu. Byl jsem členem sedmičlenného senátu, jenž tuto kauzu ve Štrasburku soudil. Je pro mne dodnes záhadou, proč soudci Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a bohužel i Ústavního soudu si počínali, pokud jde o elementární zásady spravedlivého procesu, doslova nepochopitelně. Českou verzi rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel lze nalézt na stránkách ministerstva spravedlnosti a to zde.
Důvod, proč o tomto případu píši je však trochu jiný než upozornit na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Na konci celého tohoto smutného příběhu české trestní justice po roce 1989 není nikdo jiný než soudce Robert Fremr. Dne 14. října 2021 předsedal senátu Vrchního soudu v Praze, jenž svým rozsudkem Roberta Tempela definitivně osvobodil. Navíc soudce Robert Fremr o celém případu napsal brilantní analýzu, která byla přednesena na odborném sympoziu, pořádaném Ústavním soudem dne 8. září 2022 pod názvem „Víceúrovňová spravedlnost“ a publikována ve sborníku tímto soudem vydaném.
Noblesa textu, ze kterého čiší obrovská mezinárodní, ale i životní zkušenost, je doslova mimořádná.“
Nezbývalo nic jiného, než onen „noblesní text“ nalézt a též si ho přečíst, zejména, když jsem dne 14. října 2021 byl osobně v soudní síni, a ZAŽIL COSI NEČEKANÉHO-POTLESK OTEVŘENÉHO PLÉNA VEŘEJNOSTI PO VYNESENÍ ROZHODNUTÍ.
Problém však byl v tom, že oproti nadšení, které sdíleli moji přátelé a blízcí, do věci mnou zasvěcení, já vnímal ze strany soudce JUDr. Fremra poněkud jiné emoční pohnutí, řekl bych docela i znechucení nad potleskem, i nad tím, že „pana soudce JUDR. Fremra jen právo donutilo, aby vynesl rozhodnutí, jaké vynesl“.
A nelenil jsem a začetl se do celého Sborníku nazvaného „Víceúrovňová spravedlnost“.
Mé tušení mě nezklamalo.
Na straně 38 dole a následně na straně 39 nahoře je uvedena část přednesu pana JUDr. Fremra, kterou, a to mne opravdu mrzí s ohledem na úctu, jenž chovám k panu JUDr. Pejchalovi, nemohu považovat za „noblesní text“.
A tedy zde je ona, pro mne úplně děsivá, část přednesu JUDR. Fremra-soudce: (str. 38) „Efekt tohoto rozhodnutí je ale širší. Komplikovaný a protahovaný průběh trestního řízení, který je krystalickou ukázkou tzv. soudního ping-pongu, měl podle mého názoru částečně svůj původ i v současné úpravě odvolacího řízení. Ta v ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu stanoví, že odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl soudem prvního stupně zproštěn. Lze si představit, že povinnost odvolacích soudců akceptovat skutkové závěry soudu prvního stupně vedoucí ke zproštění obžaloby v situaci, kdy sami jsou bytostně přesvědčeni, že správné hodnocení důkazů by mělo vést k závěru o vině obžalovaného, musí být pro ně frustrující. Přitom možnosti odvolacího senátu, jak prosadit v této situaci svůj odlišný názor, jsou při současném znění zákona značně omezené. Probíhající rekodifikace trestního řízení ovšem pracuje i s možnou novelizací tohoto ustanovení, podle níž by odvolací soud za splnění určitých podmínek mohl na podkladě důkazů před ním provedených zprošťující rozsudek zrušit a sám uznat obžalovaného vinným. Odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice nabízí podle mě na podporu této novelizace silné argumenty.“
(str.39) „Pokud k této novelizaci skutečně dojde, nebude to první případ, kdy judikatura Evropského soudu pro lidská práva vedla k významným změnám úpravy našeho trestního práva. Jako příklad mohu uvést prakticky kompletní změnu úpravy našeho vazebního řízení, které bylo vyvoláno sérií kritických rozsudků Soudu. Zřetelně je vidět vliv rozhodnutí Soudu na začlenění zcela nového ustanovení § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, které umožňuje přihlédnout při ukládání trestu mimo jiné i k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Podle tohoto ustanovení má soud při posouzení délky řízení přihlédnout ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení a také k jednání pachatele, kterým k průtahům přispěl. Tato kritéria jsou v podstatě plně převzata z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Tyto novelizace přispěly významně ke snížení počtu rozsudků Soudu konstatujících porušení Úmluvy s přiznáním odškodnění za utrpěnou nemajetkovou újmu.“
V kontextu se současným děním okolo osoby JUDr. Fremra se mi zatmělo před očima, a vyskočila mi v hlavě otázka: „To nikomu nevadí, že úpravy trestního práva se dělají jen za účelem, aby nebyly vydávány rozsudky ESLP ve Štrasburku odsuzující Českou republiku?“
Ano, to, že je pro odvolacího soudce „frustrující, když ho platné právo donutí, aby podle něho jednal“, to bylo přesně to, co jsem vnímal z úst soudce JUDr. Fremra dne 14.10.2021.
Oproti všem mým přátelům, s ohledem na „škleb“ na tváři JUDr. Fremra během veřejného potlesku mi bylo jasné, že když hovořil o „frustraci“, nebyla tím míněna „frustrace JUDr. Lněničky“, který jediný si přál, aby Robert byl odsouzen, aby mu to mohl „přiklepnout“, ale JUDr. Fremr dne 14.10.2021 v soudní síni dával najevo svou vlastní „frustraci“ z toho, že musel rozhodnout tak, jak „byl právem a Evropským soudem donucen“.
Jako jednoho z mála mě příliš nepřekvapilo, že „frustrace JUDr. Fremra“ pokračovala ve chvíli, kdy „byl donucen“ se vzdát kandidatury na post ústavního soudce.
Celá tato záležitost však má svůj zvláštní kontext. Byl jsem také i v červenci 2021 na vyhlášení nálezu Pléna Ústavního soudu ČR, který opět byl následkem rozsudku ESLP ve Štrasburku ze dne 25.6.2020. Byla doba kovidová, a my jsme tam z veřejnosti byli tři. Do budovy soudu vstupujete po prokázání své totožnosti občanským průkazem.
V čase předcházejícím, jsem byl jeden z mála, který na sociálních sítích křičel od 25.6.2020, cosi o tom, že rozsudky ESLP ve Štrasburku nikoho nezajímají, a že v ČR je na doživotí vězněn člověk, který ve vězení nemá co pohledávat.
Představa, že by o mé přítomnosti v soudní síni nevěděl pan JUDr. Rychetský je tak poněkud mimo mísu, zejména, když v minulosti jsem byl, kvůli Robertově stížnosti k ESLP, obtěžován silovými složkami státu.
Chápu, že se jedná o „bezpečnostní rutinu“.
Nicméně, když pan JUDr. Rychetský začal při vynášení rozhodnutí slovy: „Rozhodnutím Nejvyššího…“, tedy sedmým pádem, věděl jsem, že je jen otázka, jak daleko zpět v čase budou všechna rozhodnutí zrušena. Ano, třásl jsem se uvnitř jako ratlík, ale „frustrace JUDr. Rychetského“ byla velice podobná „frustraci JUDr. Fremra“ o pár měsíců později.
Bohužel, jestliže státní moc z takto odsuzujícího rozsudku přijme zákonnou změnu takovou, že kdyby platila v říjnu 2021, že by soudce Fremr mohl, i přes existující zproštění soudem I. stupně, Roberta klidně odsoudit, mě docela děsí. A pro pochybovače, kteří by mě snad obviňovali ze zaujatosti, odpovídám. Ano, jednak jsem zaujatý proti systému trestního práva, o kterém státní moc otevřeně prohlašuje, že se jedná o „INKVIZIČNÍ ŘÍZENÍ“ (viz Důvodová zpráva k novele trestního řádu č. 265/2001 Sb.), jakož i v citovaném sborníku „Víceúrovňová spravedlnost“ uvedené „přiznání JUDr. Fremra“ na straně 38 v prvním odstavci, že: „odvolací senát pod jeho vedením zvažoval možnost doplnění dokazování výslechem Roberta“.
Ono to stále nikomu nedochází, ale v České republice není garance kontradiktorního řízení, a neexistuje tzv. „ABSOLUTNÍ“ důkazní povinnost strany obžaloby. Toto je kámen úrazu, který vězí v tom, že poslední věta § 2 odst. 5 trestního řádu „UMOŽŇUJE, ABY SOUD SUPLOVAL POVINNOST STRANY OBŽALOBY A DOPLŇOVAL DOKAZOVÁNÍ“.
Na půdě Ústavního soudu toto zaznívá, je to přijímáno, a dokonce, při vší úctě k JUDr. Pejchalovi, je to označováno za součást „noblesního textu“.
Nebudu na závěr činit žádné důrazné závěry. Jen jsem cítil potřebu toto sepsat, protože totalitarismus v myslích lidí je zakořeněn hlouběji, než by se zdálo na první pohled. A je mi z toho smutno.
