Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Martin Vrtáček: Měl jsem štěstí na pravdivé role

autor: Zdroj: Facebook

Příští rok to bude čtyřicet let, kdy herec Martin Vrtáček nastupoval hned po maturitě jako kulisák do Východočeského divadla v Pardubicích. Dnes má za sebou úctyhodných sto třicet pět rolí. Setkání s ním uprostřed divadelních prázdnin v příjemném prostředí Kafe uprostřed v Uherském Hradišti bylo velmi milé. Probrali jsme jeho cestu právě do Slováckého divadla, trochu jsme se dotkli jeho působení v Herecké asociaci a stranou nezůstaly ani role. V minulé sezóně si zahrál postavu Richarda Vosse v inscenaci FYZIKOVÉ. Za sebou má většinu muzikálů ve zdejším divadle, i o tom byla řeč. Dozvěděli jsme se, že je velký milovník vážné hudby a stará se o kocoura Bonifáce. Vezměme to ale od začátku…

Slyšel jsem, že tě do zdejšího divadla “koupil” ředitel Igor Stránský. Mám pocit, jako bychom si povídali o fotbale. Můžeš to trochu přiblížit?
Maturoval jsem na střední průmyslové škole železniční, měl se ze mě stát výpravčí. Ale láska k divadlu byla silnější a nastoupil jsem jako kulisák do Východočeského divadla v Pardubicích. Tenkrát tam začínal Petr Dohnal (současný ředitel VČD - pozn. red.), Romana Chvalová, Josef Vrána ad.

Pak přišel na řadu Český Těšín…
Tam jsem začínal v podstatě od nuly. Hráli ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY a potřebovali záskok do role Lucenzia. A bylo…

Následovala LUCERNA na řadu se dostal CYRANO Z BERGERAKU…
Tam jsem hrál Le Breta a stalo se, že na jednu reprízu se přijel podívat Igor Stránský. Seděli jsme u pivka a najednou nám spolu s Hrabošem (herec Zdeněk Hrabal) nabídl angažmá ve Slováckém divadle.
Dělali jsme drahoty: “Asi ne, jsme tady spokojení…” Tím, že jsem neměl divadelní školu, tak jsem byl vděčný, že mě v Těšíně přijali. Kolega “Hraboš” ale po pár pivech: “Marťas, já už v Hradišti jednou byl a je tam pěkně.”
Podíval jsem se na něj: “Pokud půjdeš ty, tak bych šel s tebou.” V té době jsme spolu pařili, rádi jsme spolu hráli na jevišti. Plácli jsme si, že půjdem. Nakonec on z toho z rodinných důvodů vycouval, já slovo dodržel. Když už jsem něco slíbil, tak to platí.

Cyrano tě ovšem neminul, zahrál sis v roce 2004 titulní roli, můžeš trochu zavzpomínat?
Na Cyrana, kterého režíroval Igor Stránský vzpomínám velice rád! Měl jsem dva skvělé "parťáky". Roxanu, Aničku Pospíchalovou a Kristiána, Jirku Hejcmana. Měl jsem z této role neskutečný respekt a trochu se jí i bál. Vždyť mě budou porovnávat s mnohem slavnějšími Cyrany! Ale byla tak náročná, že jsem na tyto pochybnosti úplně zapomněl. Nakonec ji ocenili jak diváci /Slovácký Oscar 2004/ tak odborná porota /Největší z Pierotů 2004/.

Máš v Hradišti kořeny? Narodil ses tady?
Pocházím z Pardubic. Do Těšína jsem šel za prací, ale v zápětí jsem zjistil jak se to tam má s ekologií. Do toho tam ve městě stály fronty nastartovaných kamionů. I to rozhodlo jestli Hradiště ano či ne. Dnes, když vyrazím na Karvinsko tak všechny ty haldy a kaliště jsou zatravněné, rostou tam stromy. Ale tenkrát to byla hrůza a tak první, co jsem udělal po příjezdu do Hradiště, že jsem koukal, kolik je tady komínů. Stál tady cukrovar a pivovar. “Jenom dva, tak tady se bude úžasně dýchat,” zaradoval jsem se.

Můžeš přiblížit svou první vzpomínku, když jsi vstoupil do divadla?
Když jsem přišel na vrátnici, tak první co jsem zaslechl bylo: “Dáte si dvojku?” Skvělé přivítání! Ano, jsem na jižní Moravě, zaradoval jsem se.
Igor v podstatě budoval nový herecký soubor. Odešli Kolářovi (Ladislav a Miroslava, dnes Městské divadlo Brno - pozn. red.). Také Bedřich Výtisk (Národní divadlo Brno - pozn. red.)

Pro mě a pro naše čtenáře to nejsou neznámí herci…
Jednou jsem přišel do naší rekvizitárny a visel tam kalendář MD Brno a zrovna fotka Láryho (Ladislav Kolář - pozn. red.). Vždycky jsem se díval do jeho uhrančivých očí a viděl jsem v nich tu dobrotu a úžasné charisma.

Co tě vlastně přivedlo k divadlu?
Pocházím z vyhlášené ochotnické rodiny. Táta hrál kousek od Pardubic ve vesnici Čepí. Děda režíroval a babička napovídala. Tátu chtěli angažovat do VČD. Dokonce se na něj přijeli podívat a nabídli mu angažmá. Táta říkal: “Já chci žít rodinným životem,” a nabídku nepřijal. Tenkrát se totiž herci netěšili valné pověsti. Vlastně si uvědomuji, že jsem z naší "komediantské" rodiny jediný, kterému se koníček stal povoláním.

Předpokládám, že jsi recitoval a hrál divadlo od dětství, že?
Recitoval jsem hlavně ve škole a to mě kolikrát zachraňovalo od špatných známek. Moje první divadelní pokusy se odehrávaly u babičky pod výklenkem. Byly tam šňůry na prádlo. Sebral jsem deky po domě a hned jsme měli oponu. K tomu rozvětvené příbuzenstvo, bratranci a sestřenice, a bylo to. Nacvičili jsme dopoledne představení a večer se babička s dědou museli dívat a tleskat. (Smích.)
Dodnes si pamatuju jak se babička usmívala. Jakoby si uvědomovala, že jablko nepadlo daleko od stromu.

O tobě je známo, že jsi velmi dobrý po pěvecké stránce, předpokládám, že v tomto ohledu nejsi natur štik, že?
V Pardubicích jako kulisák jsem nezahálel. Chodil jsem k opernímu pěvci panu Bartůňkovi, který léta zpíval v opeře v Olomouci. Naučil mě zpívat, a hlavně mi posadil hlas. Když mě tady obsadili do MALOVANÉ NA SKLE (1992) a pak do LAZEBNÍKA SEVILSKÉHO (1995) tak základy jsem měl. Když tak bilancuji, za celou dobu, co jsem tady v divadle, chyběl jsem jenom v jednom muzikálu a to byly ŠAKALÍ LÉTA.

A zapomenout nemůžeme ani na operety jako třeba NA TÝ LOUCE ZELENÝ, HELLO, DOLLY! ad. Jak se cítíš v divadle po těch letech teď?
Covidem přišla určitá krize. Začal jsem bilancovat a přehodnocovat. Celý život pochybuješ, jestli to divadlo má smysl. Nikdy se nedozvíš, zda to děláš správně. Zda jdeš dobrým směrem. Divák zatleská, ale nikdy ti vlastně neřekne, jak hraješ. Pořád máš takový ten pocit, že jsi na hraně.
Když jsem nastudoval Cyrana, tak jsem dostával dopisy od ctitelek, to opravdu potěší a člověk se uklidní, ale někdy se stane, že přijde náročnější titul a divák ho odsoudí. A to už tě může vykolejit. Se zmíněným covidem jsem byl lehce lapnutý do vyhoření až marnosti a zbytečnosti. Tím přišly i zdravotní problémy.

Neměli bychom vynechat tvé působení v roli Mluvčího Herecké asociace, tedy tzv. herecké odbory…
Za dvacet pět let s Igorem Stránským byla Herecká asociace ve Slováckém divadle spíš taková spící buňka. Dělal vše pro herce a vše tady fungovalo. Teď s příchodem nového vedení jsem cítil, že by to chtělo nového kormidelníka. A předal jsem svoji funkci Pavlu Hromádkovi. Vykonával jsem ji hodně dlouho, tak střídání bylo na místě.

Obecně panuje názor, že odbory nejsou potřeba, až když se něco stane…
To je pravda, pokud se nic neděje, tak v pořádku. Ale když nastanou nějaké třenice, tak se volá po odborech. Kdysi tady jeden renomovaný režisér prohlásil, že by každého, kdo je v odborech vyhodil z divadla. To nechápu! Je to jako kdyby se ze soudního sporu vyloučil obhájce. Na jedné straně je zaměstnavatel, na straně druhé jsou odbory. Rovnováha je potřeba.

Pojďme trochu mimo divadlo… Máš pejska?
Ne, mám kocoura Bonifáce. Teď si mě "Bonďa" užil, když jsem byl se zádama delší dobu na neschopence. Bůhví, jak tady bude ještě dlouho. Mám ho 18 a půl roku. Je to takový starý morous jako já. Notujeme si. Když se někde zdržím, dostanu pořádně vynadáno! (smích)

Předpokládám, že jsi se odstěhoval z herečáku a koupil sis dům.
Bylo to tak, jak jsem si to vždycky vysnil. Když jsem jako kluk četl knihu od Karla Gotta ŘÍKÁM TO PÍSNÍ, kterou napsal z dopisů, když byl v americkém angažmá v Las Vegas, líbila se mi pasáž jak si Rudolf Rokl pronajal ranč za Las Vegas a dojížděl na zkoušky a koncerty.
Přesně tak jsem to viděl i u sebe. Jestli jednou budu v angažmá, tak si také pořídím nějaký dům. A budu také dojíždět. Úplně jsem si to vysnil a podařilo se mi to. Nejsem totiž městský člověk. Pracovat na domku nebo na zahradě je úžasný ventil. Právě tady vidím ten diametrální rozdíl oproti divadlu. Postavím si dřevník nebo přístřešek za garáž a hned vidím, zda se povedl. Na jevišti to nikdy nevím. Každou roli můžeš od reprízy hrát jinak. Danou větu můžeš říct na několik způsobů. Do toho kolegové na jevišti a diváci. Tolik proměnných, že nikdy nevíš. Herec musí věřit režisérovi.

A vnitřní intuice?
Troufnu si tvrdit, že mám za ta léta dobře vyvinutý šestý smysl. Ale v drtivé většině mám štěstí, že dostávám role, které mi mluví z duše. Uvedl bych to na příkladu Salieriho v Amadeovi (alt. Tomáš Šulaj a Zdeněk Trčálek, 2002 - pozn. red.). Miluju vážnou hudbu. A když Salieri fascinovaně mluví o tónech, jak Mozart skládá hudbu, to jsem prožíval naprosto stejně. Nemusel jsem nic hrát, protože jsem popisoval vnitřní pocity, které mám, když sám poslouchám hudbu. Měl jsem velké štěstí na takové role.

Co tě povzbuzuje v herectví?
Za ta léta jsem si vypěstoval jistý druh profesionální rutiny. Jinak jsem zjistil, že se hlavně musím nabudit sám. Realizuju se doma a na zahradě. Chodím do lesa. Tam se cítím nejvíc svobodně. Během covidu jsem poznal, že toho člověk potřebuje vlastně málo. Jenom být zdravý, mít kde složit hlavu, čistý vzduch a přírodu. Vlastně bych už mohl být jen takový obyčejný lesní muž. Něčím se ale živit musím. (smích)

www.slovackedivadlo.cz

14.8.2023 14:08:30 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!