Úplně první vězeň vstoupil za zdi věznice 15. července 1878. Stavba má zvláštní charakter, který je nejvíce rozeznatelný na základě půdorysu osmicípé hvězdy.
Rakousko-Uhersko
Velkou branou jsou tedy přiváženi vězni již od konce sedmdesátých let 19. století. Rozsáhlý komplex byl stavěn dlouhých pět let a původně měl sloužit hlavně jako mužská trestnice pro těžké zločince a dlouhodobě odsouzené. Už na konci 19. století se cely plnily politickými vězni z celého Rakouska-Uherska.
Mezi nimi byli i členové spolku Omladina. Například se jednalo o Stanislava Kostku Neumanna, ale také Aloise Rašína, který si na Borech odseděl dva roky. Šílenou pověst však věznice získala až v padesátých letech 20. století. Částečně znovu kvůli politickým vězňům.
Krvavá padesátá
Když moc v Československu ovládala KSČ, plzeňská věznice spadala do Sboru vězeňské stráže. Hned po skončení druhé světové války procházela věznice Bory krizí, která byla způsobena hlavně nadměrným počtem vězňů. Pod celou správou této věznice bylo na dvanácti různých místech umístěno až 2 512 vězňů. Jen na Borech jich bylo 1 212. Kolem roku 1948 se tak celá instituce stala nesnesitelnou.
Jen na samotku bylo zcela běžné umístit 2–5 lidí najednou. Zcela zanedbaná byla také hygiena. Na celách nefungovala voda a místo toalety byl přítomný pouze kbelík na výkaly, který se musel vynášet. Zároveň byla zcela zanedbaná péče o nemocné a nedostatečný byl také počet strážců věznice.
Co se zdálo být jako hrozné, se změnilo v noční můru poté, co se změnilo vedení věznice a na všech postech byl evidentní příklon k nové totalitě reprezentované KSČ. Od ledna 1949 tak na post ředitele nastoupil kpt. František Šafarčík, který proslul jako nemilosrdný sadista, a od srpna roku 1951 Václav Ladman, který na hrůzné praktiky ve věznici navázal.
Motivace tvrdými tresty
Jedna z vrstev krutostí, které se ve věznici Plzeň-Bory odehrávaly den co den, spočívala v motivaci zaměstnanců. Ti byli hodnoceni na základě toho, jak tvrdě postupují vůči třídnímu nepříteli. Zcela běžné tak bylo, že na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let museli političtí vězni snášet šikanu v podobě bití, samotky, hladovky, zákazu návštěv, chození do vyčerpání či odepření dopisů domů.
To vše mělo obrovský vliv na duševní stabilitu zadržených, což byl také cíl tehdejší moci. Zde se sluší a patří vyjmenovat všechny dozorce, kteří se na tomto nehumánním a zločinném jednání podíleli vlastní silou.
Bicí komando většinou přišlo na celu se slovy: „Neseme vám pozdravy od dělníků ze Škodovky.” Konkrétně šlo o tyto zločince: František Šafarčík, Václav Brabec, Václav Valm, Karel Kraml, Zdeněk Novák, Václav Trepka, Šimon Šepík, Václav Potužník, Antonín Tichý, Evžen Stroin, Václav Mašek, František Cajthaml, Václav Ladman, Vasil Račko, Vyčichlo a Handrle.
Bylo by vhodné tato jména nezapomenout, protože nikoho z nich za jejich krutost nepotkal trest. Asi nejznámější osobnost, která v této době byla zavřená na Borech, byl hrdina a generál Heliodor Píka, jehož zde také 21. června popravili. Za připomenutí stojí také fakt, že zde byl uvězněn armádní generál a Air Marshal RAF Karel Janoušek a generálmajor Miroslav Kácha.
Stejně jako Jan Šmíd, osobní lékař Hany Benešové a hokejové národní reprezentace z procesu „Modrý a spol.”
Budoucí prezident
Věznice Bory však do svých prostor přivítala i další vlnu politických vězňů, a to v období normalizace. Dva roky si zde odseděl budoucí prezident Václav Havel, exkardinál Dominik Duka zde byl zavřen rok. Své si tu odtrpěl také Pavel Wonka, signatář Charty 77 Petr Cibulka, disident Jiří Dienstbier a disident Václav Umlauf.
Po převratu v roce 1989 se i na Borech promítla změna systému, a to v pozitivním slova smyslu. Lidská práva začala mít znovu svoji váhu, byl zrušen trest smrti, který nahradilo doživotí.
Zdroje: redakce, vscr.cz, wikipedia, politictivezni.cz, npu.cz
KAM DÁL: Nejděsivější věznice v historii: Cela v rakvi a skalní vězení, ze kterého naskakuje husí kůže.
