Článek
Ten druhý
Rakouský císař František Josef I. měl tři bratry a každý z nich byl úplně jiný. Ferdinand Maxmilián, kterému se říkalo prostě jen Max, se narodil v roce 1832 jako druhý syn arcivévodkyně Žofie a arcivévody Františka Karla, který byl mladším synem rakouského císaře a bratrem dalšího císaře a českého krále Ferdinanda, který získal díky své povaze přezdívku Dobrotivý. Celý život žil Max ve stínu prvorozeného bratra. Vynikal nad ním ale svým charismatem a svobodomyslností, pro kterou byl oblíbený u obyvatelstva i císařových odpůrců.
Maxmilián byl pro Franze Josefa nejen bratr, ale i soupeř. Lidé ho měli rádi a císařovi odpůrci se k němu upínali jako k naději na změnu.
Max byl inteligentní muž se zájmem o umění a vědu, který miloval cestování. Dokonce navštívil i dalekou Brazílii, která ho uchvátila natolik, že o svém pobytu zde napsal cestopis. Láska k dálkám šla ruku v ruce s láskou k moři a mladý arcivévoda se stal už ve svých dvaadvaceti letech vrchním velitelem námořnictva. Mohla by to pro něj být práce snů, ale on chtěl víc.
Osudná nabídka
Stejně ctižádostivá byla i Belgičanka Charlotta, dcera tamějšího krále, která se stala Maxovou manželkou a v touze po moci ho podporovala. Byla vyhlášenou kráskou, která konkurovala i samotné císařovně Sisi, své švagrové. Maxmilián neměl žádné politické poslání a nečinnost, kdy musel jen tiše přihlížet bratrově vládnutí, s jehož způsobem nesouhlasil, ho ubíjela. A potom od francouzského císaře přišla nabídka, kterou Max nemohl a nechtěl odmítnout. Už jako dítě obdivoval cizokrajná zvířata v zoologické zahradě na rodinném sídle Schönbrunn a dokonce dostal k narozeninám svůj vlastní skleník plný tropických rostlin. Nyní se měl stát vládcem exotického Mexika. Země, která se zmítala v občanských válkách a střídala panovníky jako na běžícím pásu. Po svržení mexického prezidenta Juáreze a jeho republiky vyhlásil v této jihoamerické zemi francouzský císař Napoleon III. císařství a nabízenou korunu arcivévoda Max přijal. Rozmluvit se mu to pokoušeli téměř všichni, protože tohle ,,mexické dobrodružství“, jak se o smělých plánech svého syna vyjádřila jeho matka Žofie, bylo krajně nebezpečné. Kdo však Maxe horlivě přesvědčoval, aby nabídku přijal, byla jeho vlastní žena. Spolu s Charlottou snil nově vyhlášený mexický císař o velkolepé a moderní říši, která se vyrovná těm evropským.
V roce 1857 se mladší bratr rakouského císaře oženil s belgickou princeznou Charlottou. Byla krásná, ale také inteligentní a vzdělaná. A ctižádostivá.
Císař v sombreru
Už po připlutí do země Max zjistil, že Francouzi Mexiko vůbec neovládají a že lidé ho tu nechtějí. Pravý opak toho, co mu namluvil Napoleon III., když mu spolu s mexickými konzervativci nabízel vládu. Mexické císařství bylo stále jedno velké bitevní pole. Naivní Maxmilián si předsevzal, že si své odpůrce i obyvatelstvo získá svým nenuceným chováním a liberální vlídnou politikou, kdy například z vězení propustil zajaté povstalce. Aby se přiblížil obyčejným lidem, začal nosit tradiční mexický oděv a nezbytné sombrero, vystupoval civilně a bez pompy, neměl téměř žádné služebnictvo. Zakládal muzea a zámky, ale i divadlo nebo akademii věd a měl v plánu udělat z hlavního města kulturní a uměleckou metropoli. Svým vstřícným jednáním si ale naopak nadělal ještě více nepřátel, než už měl. A to dokonce mezi svými spojenci. Když se Francie z Mexika definitivně stáhla, protože už to pro ni nebylo finančně ani politicky výhodné, zůstal jí dosazený císař v cizí zemi téměř osamocen. Stála při něm jen hrstka věrných, přesto se své koruny nevzdal a v Mexiku, kde ho nesnášeli, zůstal. Toto rozhodnutí ho zanedlouho bude stát život.
O tom, že má Mexiko nového císaře z rodu Habsburků, někteří jeho obyvatelé ani nevěděli. Země se zmítala v občanských válkách a nepokojích.
Šílenství, odvaha i návrat v rakvi
Charlotta odjela do Evropy, ale ne proto, aby se zachránila. Zachránit totiž chtěla svého manžela, a tak o pomoc prosila Napoleona, který nynější Maxovu situaci vlastně zapříčinil, ale i samotného papeže. Bohužel její prosby nebyly vyslyšeny a všichni v tom mexického císaře nechali samotného. Charlotta se zhroutila, vždyť to byla právě ona, kdo nerozhodného Maxe přesvědčoval k tomuto nebezpečnému kroku. Do Mexika se už nikdy nevrátila a zbytek svého života prožila jako choromyslná. Císaře zajali povstalci a na příkaz bývalého prezidenta Juáreze, který se opět dostal k moci, soud rozhodl o jeho trestu smrti. Maxmilián si zachoval svou statečnost až do poslední chvíle. Byl mu sice nabídnut utěk ze země, ale on se rozhodl zůstat. Jediné, co si od svých katů přál, bylo to, aby při popravě nemířili na jeho obličej. Bál se totiž zděšení své matky, až spatří jeho mrtvé tělo. Ta se o smrti syna dozvěděla až za necelý měsíc po popravě. Útěchou jí bylo, že Max před svou smrtí projevil mimořádnou odvahu a důstojnost. Ač se za ušetření jeho života přimlouvala řada světových státníků i známých osobností, včetně amerického prezidenta nebo spisovatele Victora Huga, stanul bývalý mexický císař dne 19.června 1867 v Queretaru před popravčí četou a za zvuků své oblíbené skladby, kterou si chtěl naposledy poslechnout, byl zastřelen.
Sen o svobodném a vzkvétajícím Mexiku stál Maxmiliána život. Jeho smrt Evropu šokovala. Maxovu popravu zachytil na svém obraze i malíř Edouard Manet.
Zdroje:
HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové- Životopisná encyklopedie. Praha: Brána, 2001. ISBN 80- 7243- 109- 9
HAMANNOVÁ, Brigitte. Alžběta- Císařovna proti své vůli. Praha: Brána, 2002. ISBN 80- 7243- 153- 6
