Hlavní obsah

Dva roky poté: Tlumočníci, které jsme nechali v Afghánistánu, to mají za zradu

Foto: Armáda ČR

Fotografie z roku 2021, kdy se konaly evakuační lety z Afghánistánu do Česka.

Reklama

Jsou úplně vyloučeni ze společnosti, dívají se na ně jako na kolaboranty. Tak popisuje předsedkyně Spolku Vlčí máky situaci Afghánců, kteří pomáhali našim vojákům, ale do Česka se po obsazení země Tálibánem nedostali.

Článek

Když před dvěma lety obsadilo radikální hnutí Tálibán většinu Afghánistánu, česká armáda odvezla z Kábulu – za pomoci tří letů vojenských speciálů – 195 lidí.

Evakuace byla tehdy i velkým politickým tématem, které řešila vláda tehdejšího premiéra Andreje Babiše (ANO). Ministrem zahraničí byl sociální demokrat Jakub Kulhánek.

Kromě diplomatů a zaměstnanců ambasády přiletěli v srpnu 2021 do Česka i Afghánci. Šlo například o tlumočníky, kteří pomáhali našim vojákům. Někdo přiletěl sám, někdo s rodinou.

Jak připomíná předsedkyně spolku Vlčí máky Miroslava Pašková, někteří tlumočníci v zemi stále zůstávají.

„Když mi píšou, většinou to komentují tak, že to chápou jako jakousi zradu od českých spojenců. Že jsme to nechali a nepostarali se o ně. Na to naříkají. Ale obráceně: ti evakuovaní dodnes nešetří slovy díků a chvály,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Podotýká také, že evakuovaní Afghánci dlouho čekali na nové ubytovaní. V Česku pracují nejčastěji v gastronomii, případně jako taxikáři.

Jak zpětně hodnotíte evakuaci a dostali se z Afghánistánu všichni tlumočníci?

Zpětně hodnotím jako zázrak, kolik lidí se v tom chaosu nakonec podařilo dostat z Kábulu. To, že česká armáda provedla tři lety, dnes oceňuji ještě víc než tehdy, kdy jsem si říkala, proč nelétáme dál. Byla jsem tehdy v kontaktu s mnoha tlumočníky, mnoho z nich se sem dostalo těmi třemi lety, v kontaktu jsem ale zůstala i s těmi, kteří se sem tehdy nedostali.

Takže se ještě někteří tlumočníci nedostali do Česka, i když by o to stáli?

Ano. Myslím si, že někteří by si zasloužili tu ochranu, vytažení z Afghánistánu. Někteří v zemi zůstali, nebo se z ní postupem času pokoušejí utéct, ale vím jen o málo případech, kterým se podařilo, že by na vlastní pěst překročili hranice do sousedních zemí. Bojí se, protože tam na ně žádná pomocná ruka nečeká.

Jde o Afghánce, kteří pomáhali Česku nebo spojencům NATO?

Byla jsem v kontaktu prakticky jenom s tlumočníky české armády, kteří někdy v minulosti pracovali jako tlumočníci pro českou armádu. Zároveň je pravda, že někteří z nich pracovali i pro další spojence.

Hrozí jim v Afghánistánu stále nebezpečí?

Myslím si, že nebezpečí jim stále hrozí. Dostávali v průběhu těch dvou let výhrůžky – třeba že se mají dostavit na policejní stanici a že se o nich ví, že zradili. Tam je na ně nahlíženo jako na kolaboranty. Stáhli se někam do soukromí, změnili adresy nebo začali bydlet u příbuzných. To pořád trvá, ale asi bych se úplně nebála, že by je dosud režim aktivně pronásledoval.

Podmínky, ve kterých v té zemi žijí jako vnitřní uprchlíci, někde schovaní v zapadlé vesničce, jsou po materiální stránce určitě nevyhovující. Obrovský problém je, pokud tam někdo má děti, zejména teda holčičky, protože Tálibán zakázal vyšší vzdělávání dívek. To se týká i jejich manželek, které byly zvyklé chodit do práce a teď nemůžou. Situace tam na ně celkově dopadá. Jsou úplně vyloučeni ze společnosti.

Spolek Vlčí máky

Nezisková organizace, jejímž cílem je pomoc novodobým válečným veteránům, ale i těm, kteří sloužili v oblastech konfliktu nebo rizika – například policistům, hasičům, celníkům či záchranářům.

Poskytuje jim sociální, psychologickou, ale i právní a finanční pomoc. Pomáhá jim například s hledáním zaměstnání. Snaží se rovněž o osvětu problematiky válečných veteránů u veřejnosti.

Vlčí mák spolek používá coby mezinárodní symbol válečných veteránů.

Máte od nich informace, jak vnímají situaci, že se nedostali do Česka?

Když mi píšou, většinou to komentují tak, že to chápou jako jakousi zradu od českých spojenců. Že jsme to nechali a nepostarali se o ně. Na to naříkají. Ale obráceně: ti evakuovaní dodnes nešetří slovy díků a chvály.

Je v Česku ještě politická vůle s touto situací něco dělat?

Naše orgány a vláda se v poslední době potřebovaly mnohem více zabývat domácí situací a děním na Ukrajině. Myslím si, že těch pár tlumočníků už není téma. Ani spojencům se nepodařilo zachránit sto procent svých spolupracovníků. Současně ale nejsem jediná, kdo na ně dosud myslí.

Jste s někým z politiků kvůli tomu v kontaktu?

Jasně, otravuju je s tím pořád, ale myslím, že jsem už vyčerpala všechny možnosti.

Jak vůbec došlo k situaci, že se nepodařilo evakuovat všechny tlumočníky?

Myslím, že ten zásadní problém nastal hlouběji v minulosti. Naše armáda měla program, jak postupně tlumočníky stahovat po nějaké době jejich služby a přesídlovat je do Česka. A tento program byl někdy kolem roku 2016 zastaven. Bylo to politické rozhodnutí.

Program poté Babišova vláda neobnovila, takže to bylo o nějaké neschopnosti tehdejší vlády správně vyhodnotit, jak bude probíhat odchod koaličních jednotek. Když se to začalo řešit v posledním týdnu, když už byl Kábul téměř v moci Tálibánců, už se to nedalo stihnout. Proto se všichni spolupracovníci nedostali do evakuačních letů, protože v tu chvíli nebyli zmapováni a prověřeni.

Určité skupině Afghánců se podařilo evakuovat do Česka. Máte po dvou letech přehled, kolik jich nakonec zůstalo v Česku?

Pokud jde o armádní tlumočníky, s nimiž zůstávám v kontaktu, tak včetně rodinných příslušníků jsou to nižší desítky. V těch evakuačních letech byli i zaměstnanci jiných rezortů než obrany, o nich přehled nemám. Ale co se týče armádních tlumočníků, ti byli hodně motivovaní se tu usadit.

Našli si tady Afghánci práci, děti školu? A jak vůbec vypadal proces integrace?

Prvotní nadšení úředníků státního integračního programu jsem hodnotila velice kladně a potom se to po několika měsících všechno zaseklo, když začala válka na Ukrajině. Profesionálové, kteří se zabývají integrací, najednou byli přetížení obrovským množstvím ukrajinských uprchlíků. Toto nelze nikomu vyčítat. To, co by potřebovali Afghánci, se jim potom nedostávalo. Projevilo se to ve dvou věcech, které zbrzdily celý proces integrace.

Zaprvé bydlení, protože se v podstatě zhroutil trh s bydlením. Kde shánět byty, když jich je najednou zapotřebí spoustu pro ukrajinské uprchlíky? Zadruhé neproběhla ideálně jazyková příprava. Chodili na češtinu jenom na hodinu denně, a to je hrozně málo. Potřebovali intenzivní jazykovou přípravu několik hodin denně a ještě třeba lektora, který sám umí buď afghánsky, nebo anglicky. Teď se na mě obracejí, jestli jim nepomůžu zajistit další jazykové kurzy.

Jak dlouho byli Afghánci v průměru v azylových pobytových zařízeních?

Většina z nich tam byla skoro rok. Původně plánovali půl roku, po půl roce si začali vyhlížet byty. Ale v tu chvíli, kdy to vypadalo, že by se usadili v nějakém městě a tam začali fungovat, chodit do práce, děti do školy, vypukla válka na Ukrajině a s tím spojená uprchlická a humanitární krize. Proto se většina začala usazovat až po roce, co už tady byli. Poslední rodina, o které jsem věděla, se dostala do nájemního bydlení až letos na jaře, takže po téměř dvou letech.

Bylo tedy velmi komplikované najít pro Afghánce bydlení?

Řeknu to natvrdo: ti, kdo byli ochotní pronajímat cizincům, poskytli byty Ukrajincům. Navíc z toho měli ten státní příspěvek. Je tady bohužel nějaký druh rasismu, nevím, jak jinak to říct. Lidé tady moc nechtějí pronajímat byt cizinci, navíc Afghánci. Volali jsme na opravdu hodně míst. Zkoušeli jsme to hlavně ve velkých městech a je fakt, že magistráty těch největších to zachraňovaly. Dnes už jsou všichni usazení a nějakým způsobem se chytli.

Někteří se uchytili celkem přirozeně v gastronomii třeba jako kuchaři, číšníci nebo prodejci na stánku.
Miroslava Pašková, předsedkyně spolku Vlčí máky

V jakém oboru Afghánci nejčastěji pracují?

Někteří se uchytili celkem přirozeně v gastronomii třeba jako kuchaři, číšníci nebo prodejci na stánku. Měli jsme tam hodně hezký příběh tlumočníka, který se etabloval v IT, protože to byl jeho obor, a získal velmi pěknou dobře placenou práci, která ho bavila, kterou ale bohužel musel přerušit z osobních důvodů. Těžce mu onemocněla manželka a musel se postarat o malé děti. Plánuje, že jakmile se to stabilizuje, tak se vrátí zase do práce.

Nedávno mi jeden tlumočník volal o radu s pořízením auta, protože si našetřil prací v továrně, udělal taxikářskou licenci a chce začít jezdit. Podobně začínají imigranti všude ve světě.

Jsou v Česku jenom samotní tlumočníci, nebo i kompletní rodiny? Předpokládám, že se v některých případech rodiny rozdělily.

Určitě. Stalo se to, že někdo byl přivezen sám doslova i bez manželky a někdo normálně s manželkou a s dítětem a někdo navíc ještě třeba se svými starými rodiči. To se, myslím, týká dvou rodin. Toto samozřejmě zase zásadně ovlivnilo a dál do budoucna bude ovlivňovat jejich integraci a rodinnou situaci.

Je velmi náročné starat se o rodiče, třeba sedmdesátníky, a zároveň o děti. Je to velká zátěž na rodinný rozpočet. To jsou případy, kdy se přivezla třígenerační rodina. Protipólem jsou situace, kdy do Česka přijel samotný tlumočník bez manželky. Sehnal si a platil právníka a my mu pomohli trochu finančním příspěvkem, pracoval téměř dva roky na tom, aby do Česka manželku legálně dostal, což se podařilo letos na jaře.

Mimochodem, je to vystudovaná bioložka, jenže je tu jako manželka, ne jako azylantka, takže nemá vůbec žádnou podporu, musí si sama platit zdravotní pojištění a shání teď peníze na intenzivní kurz češtiny.

Když evakuace na konci srpna 2021 probíhaly, nabízely některé firmy podporu a zaměstnání. Splnily své sliby?

Tak napůl, podle hesla slibem nezarmoutíš. Některým jsem později psala, jestli ta někdejší nabídka ještě platí, a nepřišla ani odpověď. Ale vlastně jedna soukromá univerzita mi udělala nedávno velkou radost, protože tu nějaké starší děti Afghánců chtěly na vysokou školu, kterou v Kábulu opouštěly třeba po prvním ročníku. A ta univerzita po dvou letech od učiněné nabídky nezaváhala a skutečně jim poskytla dvě stipendia. V říjnu nastupují.

Spolek Vlčí máky se tedy kromě válečných veteránů věnuje uplynulé dva roky i afghánským tlumočníkům?

My je hlavně chápeme jako naše veterány. Chodili na všechny patroly s našimi vojáky, někteří při tom byli zraněni nebo i padli, stejně jako čeští vojáci. Oni sami sebe tak vnímají. Takže jsem jim nemohla říct: „Hele, udělali jsme ‚bugr‘, aby vás přivezli, ale teď si jděte po svých.“ Tehdy mi chodilo hodně hejtů, ať se o ně postarám, když jsem si je nechala přivést. Tak jo, posíláme jejich děti na tábory, vodíme je s dobrovolníky do muzeí, děláme webináře, jak funguje český právní systém, cokoli je třeba.

Reklama

Doporučované