Redfield přinese Burtonovi nedoručený dopis, který objevil, příliš starý na to, aby z něj Lenora vycítila nějaké vyzařování. Burton se však náhle začne velmi podobat Sherlocku Holmesovi a C. Augustu Dupinovi, když projeví svůj skrytý talent, aby Redfieldovi prozradil o pisateli dopisu řadu detailů. Namísto abduktivního úsudku, které používají Dupin a Holmes, aby šokovali své klienty, Burton využívá této dovednosti, aby Redfieldovi z rukopisu vyčetl životně důležité statistické údaje o vrahovi a říká mu:
„Nejste obeznámen s mými úspěchy v umění poznat muže a ženy podle ukázky jejich rukopisu. V profesi, jíž jsem se věnoval, je to jedna z mých největších pomůcek.“
Anglický spisovatel Sax Rohmer (1883-1959) se proslavil sérií románů o mistru zločinu, doktorovi Fu Manchu. Stejně jako jeho současníci Algernon Blackwood a Arthur Machen se také Sax Rohmer hlásil k jedné z frakcí kabalistického Hermetického řádu Zlatého úsvitu, jakož i ke spojení s rosikruciány. Rohmera zřejmě nejvíce ovlivnili Edgar Allan Poe, Arthur Conan Doyle a M. P. Shiel. Ve sbírce Snový detektiv vystupuje okultní detektiv Moris Klaw, který při svém vyšetřování využívá „ódickou sílu“.[13]
Simon Iff je hlavním hrdinou série krátkých detektivních příběhů okultisty Aleistera Crowleyho. Je vylíčen jako mystik, mág, světoběžník, osobnost z vyšší společnosti a skvělý detektiv sice pokročilého věku, leč s důkladným vhledem do psychologie lidí. Příběhy se obvykle točí kolem zdánlivě neřešitelného zločinu, který Iff nakonec rozplete pomocí magické a psychologické logiky. Crowley vysvětloval způsob tvorby příběhu Simona Iffa jednoduše:
„Představte si co nejzáhadnější situaci, pak ucpěte všechny skuliny tmelem, a když se ujistíte, že už k žádnému dalšímu vysvětlení nedospějete, vynaložte další úsilí a nějaké najděte.“[14]
Původní sbírka šesti povídek, které Crowley začal psát v New Orleans v prosinci roku 1916, dostala název The Scrutinies of Simon Iff (vyšlo v New Yorku v letech 1917-18), později napsal dalších dvanáct povídek pod názvem Simon Iff in America, šest povídek pod titulem Simon Iff Abroad a dvě závěrečné povídky s názvem Simon Iff Psychoanalyst.[15] Simon Iff se objevil také v Crowleyho nejčtenějším románu Moonchild vydaném roku 1929,[16] jehož zápletka spočívá v magické válce o nenarozené dítě, a to mezi skupinou bílých mágů vedenou Simonem Iffem a skupinou černých mágů.
Dion Fortune (1890-1946) byla britská spisovatelka a okultistka zabývající se ceremoniální magií. Byla spoluzakladatelkou Bratrstva vnitřního světla, okultní organizace propagující filosofii, jíž ji podle jejích slov učily duchovní entity známé jako Nanebevzatí mistři. Byla plodnou spisovatelkou, o svých okultních myšlenkách napsala velké množství článků a knih a je také autorkou sedmi románů, z nichž několik se zabývá okultními tématy. Jejím prvním magickým učitelem byl irský okultista a svobodný zednář Theodore Moriarty. Spřátelila se s ním ještě v době, kdy se věnovala psychoterapii, protože věřila, že by mohl pomoci jednomu z jejích pacientů, mladému muži, který bojoval na západní frontě a tvrdil, že ho trápí nevysvětlitelné fyzické jevy. Moriarty provedl exorcismus a tvrdil, že mladý muž je obětí duše zemřelého východoevropského vojáka, která se na něj přisála jako parazit.
Fortune se stala akolytem Moriartyho lóže ovlivněné zednářstvím, která sídlila v Hammersmithu, a připojila se ke komunitě jeho stoupenců žijících v domě Gwen Stafford-Allenové v Bishop’s Stortfordu. Moriarty trávil hodně času rozhovory o ztraceném ostrovu Atlantida, což bylo téma, jemuž se sama začala věnovat. Fortune později Moriartyho smyšleně ztvárnila v postavě doktora Tavernera, která se objevila v řadě povídek poprvé publikovaných v roce 1922, později shromážděných ve sborníku pod názvem Tajemství doktora Tavernera[17] v roce 1926, sestávajícího z psychických dobrodružství Tavernera – připomínajícího Sherlocka Holmese –, která vypráví jeho asistent doktor Rhodes. Stejně jako Moriarty byl i dr. Taverner vylíčen jako ten, kdo provádí exorcismy, aby ochránil lidi před útoky éterických upírů.
Znalci Holmese rozpoznají v této okultně-literární historii rovněž jméno jeho úhlavního sofistikovaného nepřítele, profesora Moriartyho, fiktivní postavu a zločineckého génia, jehož mistr dedukce s jistou úctou popisuje takto:
„Je to Napoleon zločinu, Watsone. Je organizátorem dobré poloviny zla a skoro všeho, co v tomto velkoměstě nebylo vypátráno. Je to génius, filosof, člověk abstraktního myšlení. Má prvotřídní mozek. Sedí nehybně jako pavouk uprostřed sítě, ale ta síť má tisíc paprsků a on bezpečně reaguje na sebemenší záchvěv každého z nich. On sám toho dělá málo. Jenom plánuje. Má však spoustu výtečně organizovaných agentů. Má-li být spáchán nějaký zločin, ukraden dokument, nebo třeba vydrancován nějaký dům, má-li zmizet nějaký člověk – stačí slůvko profesorovi, a celá věc je zorganizována a provedena. Agent může být chycen. V tom případě se najdou peníze na kauci nebo na obhájce. Centrum, pro které agent pracuje, není však odhaleno nikdy – dokonce na ně ani nepadne podezření. Existenci této organizace jsem si vydedukoval, Watsone, a veškerou svou energii jsem zasvětil tomu, abych ji odhalil a zneškodnil.“[18]
V Polsku ve stejné době napsal Włodzimierz Bełcikowski (1874-?) dva příběhy, Válka se zlatým drakem z roku 1925 a o rok později to bylo Tajemství věčného života,[19] pro něž vytvořil postavu Williama Talmese – napodobeninu Sherlocka Holmese, avšak s okultními a parapsychickými schopnostmi, který nadto oplýval dovednostmi vynálezce –, bojujícího s vražednou orientální sektou a psychickým upírem z Atlantidy. Dennis Wheatley vstoupil do světa okultních detektivů prostřednictvím čtyř příběhů,[20] jež vyšly v průběhu roku 1943, s postavou Neilse Orsena, který se fyzicky podobá Chestertonovu otci Brownovi:
„Neils Orsen byl malý a lehce stavěný, s průsvitně bledou pletí a velkýma, zářivě modrýma očima. Jeho klenutá hlava s vysokým inteligentním čelem a masou jemných světlých vlasů se zdála být příliš velká pro jeho malé tělo.“
"Tajemství věčného života"
Orsen je také popisován jako „křehký“, „podobný skřítkovi“ a má „obrovské bleděmodré oči jako siamská kočka…“ Má dlouhé, štíhlé prsty a je vysoký. Ačkoli je Orsen malého vzrůstu, tváří v tvář zlu říká: „… i když možná opravdu jde o entitu z ‚Vnějšího kruhu‘, jsem mnohem schopnější se s takovými věcmi vypořádat než ten nejtvrdší policista z New Yorku.“ Tato síla může pocházet z toho, že je sedmým synem sedmého syna. A stejně jako Van Helsing a Jules DeGrandin se občas dopouští chyb v angličtině, protože je cizinec. Orsenova angličtina je téměř bez přízvuku, ale občas poplete nějaký běžný obrat.
Po vzoru Holmese má i Orsen svého Watsona, Bruce Hemmingwaye, „… 180 cm vysokého, s hustými černými vlasy a výraznou pohlednou tváří, … bystrého, tvrdého mezinárodního právníka, jehož firma měla kanceláře v Londýně, Paříži a New Yorku…“ Bruce, který je idealizovanou verzí samotného Wheatleyho, je „… normální praktický člověk…“ O tajemné povaze svého společníka tento novodobý Watson přiznává: „… Neils sám mi občas nahání husí kůži.“ Dalším Orsenovým spojencem je siamská kočka jménem Pašt, která podobně jako kočka Johna Silence slouží k odhalování přítomnosti nepozemských sil.
Neils Orsen se objevuje pouze ve čtyřech povídkách, ačkoli autor původně plánoval dvanáct povídek v samostatném svazku. Příběhy Lovce duchů (The Ghost Hunter) byly shromážděny v knize Gunmen, Gallants and Ghosts z roku 1942, která byla vydána se záměrem udržet Wheatleyho jméno veřejnosti na očích, zatímco sloužil své zemi na Ministerstvu informací. Podle jeho úvodu a předmluvy k povídkám je postava Orsena založena na skutečné osobě:
„Pro účely těchto povídek jsem jej nazval Neils Orsen, ale jeho skutečné jméno bylo Henry Dewhirst a veškeré kouzlo vzhledu i charakteru, které se mi podařilo Neilsovi Orsenovi dodat, pochází z mých vzpomínek na jeho moudrý a velmi nadaný originál.“
Na rozdíl od Orsena Dewhirst nezkoumal „domy, v nichž strašilo“ ani nepoužíval pomůcky okultních detektivů. Wheatley vysvětluje Dewhirstovy metody takto:
„Pro svou práci nepoužíval ani křišťálovou kouli, karty, čajové lístky, ani žádné jiné pomůcky k soustředění podvědomí, jež jsou obvykle nezbytné pro méně nadané praktiky tajných umění. Když jsem přišel, posadil mě do křesla na jedné straně krbu… vzal si židli naproti a začal překotně, ale chaoticky mluvit; řekl mi, že nemám odpovídat na žádné otázky, které by mi třebas mohl položit. Na otázky, které mi položil, si hned potom sám i odpověděl…“.
-pokračování-
---------------------------------------------------------
PRAMENY:
[13] Sax Rohmer: The Dream Detective, Being Some Account of the Methods of Moris Klaw. Jarrold Publishing, London 1920
[14] Aleister Crowley: The Confessions of Aleister Crowley. Arkana Publishing, 1989, str. 830
[15] Kompletní sbírka těchto povídek vyšla ve svazku Aleister Crowley: The Simon Iff Stories and Other Works. Wordsworth Mystery & Supernatural Edition, 2012
[16] Aleister Crowley: Moonchild. Mandrake Press, London 1929
[17] Dion Fortune: The Secrets of Dr Taverner. N. Douglas, 1926
[18] Arthur Conan Doyle: Poslední případ in Příběhy Sherlocka Holmese. Jota, Brno 1999
[19] Włodzimierz Bełcikowski: W walce ze złotym smokiem. Biblioteka Domu Polskiego, Warszawa 1925. Włodzimierz Bełcikowski: Tajemnica wiecznego życia. Biblioteka Domu Polskiego, Warszawa 1926
[20] Dennis Wheatley: The Case of the Red-Headed Women (1943); The Case of the Long-Dead Lord (1943); The Case of the Haunted Chateau (1943); The Case of the Thing That Whimpered (1943)
partner Matrix 2001
