Nedá mi, abych se trochu neohlédl do dávných věků, kdy slovo NAVIGACE vzniklo a proč.
Navigare znamená latinsky plouti. Je to celkem pochopitelné. Ten, kdo plul po moři, musel se nějak trefit do cílového místa, kde nebyly ani cesty, ani hory, nebo řeky. Na pevnině každý věděl, tedy často jenom přibližně, odkud a kam jde. Na moři musel navigovat! A tak se ty dva významy slova spojily v ten dnešní význam. Plavec se musel stát zároveň lodivodem-navigátorem. Navigovat už neznamená „plouti“, ale určovat směr.
V dávnověku to muselo být hodně dobrodružné. Středomořské národy to měly jednodušší, protože plavci věděli, že na nějaké pobřeží nakonec dorazí a orientovali se hlavně podle slunce. Vikingové už byli odvážnější, protože pluli do neznáma a museli se orientovat podle hvězd. Vlastně tak, kromě objevení Islandu, Grónska a Severní Ameriky, položili základ moderní navigaci. Ti vousatí vrahouni tak přispěli k dnešní civilizaci. Zrzavý Erik, Kolumbus a Cortes taky nevěděli kam plují, ale riskli to.
Posledními takovými dobrodruhy byli letci z první poloviny minulého století. Hodně se podobali starým mořeplavcům. Ve dne krajina pod nimi, v noci hvězdy.
Víme, že dnes už je to jinak, protože všechnu tu nejistotu a trápení nahradila škatulka jménem GPS. Trochu mi vadí, že se ta krása navigace podle slunce a hvězd nějak vytratila. Moji sousedé už nejedou ani do vedlejší vesnice, aniž by si tu obrazovku neotevřeli. Ale je zbytečné naříkat.
Konečně se dostaneme k dějinám navigace v maratonských závodech, což vlastně tak trochu kopíruje lidské cestování od pravěku. Taky první díl mé knížky „Dlouhá křivolaká cesta“ se jmenuje „Pravěk“, i když se to celé odehrává v sedačkách nad řvoucími motory. Tak jak to tehdy bylo?