Při společném poslechu audioknih budete mít krásný zážitek, podobně jako v kině, radí specialista

Nečtu, ale poslouchám. To zní tak trošku jako reklama na rozhlas.
Vlastně ano. Říkal jsem si, kde jinde hovořit o audioknihách než na místě, které je založené na poslouchání mluveného slova. Každopádně já mám pořád pocit, že ať už člověk poslouchá mluvené slovo z rozhlasu, z podcastů nebo například z audioknih, tak ohromně šetří čas.

Lukáš Vavrečka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Protože když si vezmu tištěnou knihu, ne že bych měl něco proti knihám, sám je píšu, tak čtu soustředěně a dělám jen tu jednu jedinou věc. A potom musím jít uvařit, vytřídit odpad nebo něco takového.

Audioknihy nejsou jen pro nevidomé, ani rozhlas není určen pouze nim. Přitom četba na pokračování patří k nejstarším rozhlasovým pořadům.
Lukáš Vavrečka, spisovatel a porotce soutěže Audiokniha roku

Ideální je to skloubení. Vy jste to trošku na naznačil, Nečtu, ale poslouchám, to je název vaší osmé knihy. Ten ukazuje, že není potřeba se ptát, jestli audiokniha nebo kniha, protože zkrátka jde zvládat obojí.
Přesně tak, jde zvládat obojí. A hlavně se to projeví na tom, když člověk poslouchá s někým. Dejme tomu, my máme se ženou podobný literární vkus, takže v našem případě by to bylo tak, že já si přečtu tištěnou knihu, ona čeká, až ji dočtu a potom ji čte ona. A pak se teprve o ní můžeme bavit.

Čtěte také

Podcast hradeckých studentů šíří mezi mladými lásku ke čtení a chce do Guinnessovy knihy rekordů

Ale při jejím poslechu jsme spolu. Trvá to vlastně polovinu času a kdykoliv si to můžeme zastavit, o knize si promluvit a pak pokračovat v poslechu dál. Ten zásah je silnější. A co se týče onoho sdílení, je to, jako když s někým zajdete do kina. Máte stejný zážitek nebo podobný zážitek ve stejnou dobu a hned to můžete spolu probrat.

Že audioknihy poslouchají pouze nevidomí, to je asi mýtus.
To už je dávno mýtus. Tedy on to byl svým způsobem vždy mýtus, pravděpodobně i samotný rozhlas nevznikl jako instituce pro nevidomé. A přitom jedním z nejstarších rozhlasových pořadů byla četba na pokračování nebo jakýkoliv druh četby. Je tedy otázka, jestli de facto mluvit v počátcích rozhlasu o audioknize jako takové, jelikož nešlo o vydání. To přišlo až s Radioservisem, vydavatelstvím Českého rozhlasu.

Audiokniha může děti dovést k tomu, že literatura je zajímavá věc, příběhy jsou skvělé. A rodiče, to je taková živá audiokniha.
Lukáš Vavrečka, spisovatel a porotce soutěže Audiokniha roku

Je důležité jestli audioknihu budeme poslouchat jako první? Jestli si ten vztah začneme budovat hned, nebo nás to třeba odradí?
To si myslím, že je důležitá záležitost, protože kolikrát se dříve lidem stávalo, že často narazili na audioknihu, která byla buď zkrácená, oni to nevěděli a byli překvapeni, že to není to, co chtěli, není to dílo, které si třeba pamatovali, nebo to nebylo načtené kvalitně, nemělo to režii a tak dál.

Čtěte také

Reportážní procházka po studiu Československého rozhlasu Hradec Králové v roce 1967

Takže podle toho vzorku potom získali dojem, že to nebude pro ně. Dnes už se vyhodnocují i audioknihy roku, oceňují se nejlepší tituly, kvalita ohromně vzrostla za poslední roky a výběr audioknih je neskutečně velký.

Dětem se snažíme hlavně číst, protože je to pro ně do života, myslím, přínosnější. Zajímalo by mě, odkdy byste doporučil audioknihy i dětem?
Já bych se nebál doporučit audioknihy dětem relativně brzy. Sám jsem dělával to, že jsem nejdříve knížku přečetl dětem, a když ji chtěli zkrátka podruhé či potřetí, tak už nastoupila audiokniha. Děti mají rády to opakování. Znovu si to rády užily a věřím, že spoustu dětí tohle může vlastně vést ke čtenářskému zážitku.

Audiokniha je může dovést k tomu, že literatura je zajímavá věc, příběhy jsou skvělé a čím více se budou dostávat ke svým oblíbeným příběhům, tím lépe. A rodiče, to je taková živá audiokniha.

Celou radioporadnu o audioknihách s Lukášem Vavrečkou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.