Galerijní zázrak v Trutnově

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu.

Album týdne

O některých těch písních si ani původně nemyslela, že je bude zpívat on. Psala je pro jiné – a možná právě proto ji nečinilo potíže být o poznání popovější a smyslnější než na všech svých dosavadních nahrávkách. Čtvrté album kanadské producentky a zpěvačky Jessy Lanza nazvané Love Hallucination se zrodilo z pořádné dávky sebevědomí, kterou načerpala, když se během pandemie přestěhovala do prosluněného Los Angeles.

Obklopená sebejistými obyvateli Kalifornie stavícími svá těla na odiv a odhodlaná tvořit popové hity i pro jiné hlasy než svůj vlastní, položila základ albu oslavujícímu sexualitu a domáhajícímu se fyzického uspokojení ve všech ohledech. Již od svého debutu Pull My Hair Back z roku 2013 v sobě Lanza vcelku ojediněle spojuje schopnosti zručné klubové producentky a DJky, která umí rozhýbat parket, s přístupem písničkářky výstižně glosující život. Vytyčila cestu, po níž se vydalo mnoho dalších následovnic.

Love Hallucination oba tyto zmíněné přístupy prolíná a vytěžuje na maximum. Počínaje úvodním techno-popovým hitem Don't Leave Me Now.  A ona žádost „neopouštěj mě“ zdaleka není jediná, který na albu zazní. O kus dál již Lanza přikazuje Don't Cry On My Pillow. A jsou to právě jasně formulované požadavky na uspokojení touhy chování partnera, které se vrací coby leitmotiv většiny textů. „Ukaž mi, že to umíš běžet jako maratón,“ zpívá v elektro-funkově houpavé Marathon a dodává, že pokud bude mít za noc jen jeden orgasmus, bude to brát jako zklamání. V tu chvíli se na scénu vedle saxofonového sólo vkrádá i příjemně jízlivý humor. Vedle toho zde figurují jak love songy, tak píseň I Hate Myself, v níž se konstatování sebenenávisti opakuje jako mantra.

Ve své chytlavosti je Love Hallucination pozoruhodným albem zachycujícím fyzicky prožívané záchvěvy touhy. A to jak touhy po druhém, ve chvílích samoty a okamžicích, kdy zrovna není přítomný. Tak touhy po zážitcích slasti a extáze, které by ten druhý mohl přivodit, když tu zrovna je. Přitom ale vůbec není jisté, že toho bude mocný. Naživo své album Jessy Lanza představí 23. listopadu v pražské MeetFactory. Pavel Turek

Výstavy týdne

Kulturní zázrak, a to nejen v Podkrkonoší. Tak působí nové Centrum současného umění EPO1, které bylo v květnu otevřeno v části města Trutnov Poříčí. Kdysi šlo o největší tepelnou elektrárnu ve východních Čechách, než vysloužilý objekt v roce 2011 koupili manželé Renata a Rudolf Kasperovi, majitelé sousední strojírenské firmy Kasper Kovo. A postupně ho proměnili v galerii, do které se vyplatí vypravit, ať už žijete kdekoli.

Architekt z náchodského ateliéru Tsunami Michal Ježek stavbu rekonstruoval s citem k jejímu aktuálnímu výstavnímu účelu, ale také k její minulosti. Nejvíc je toto mimořádné vyvážení vidět v nejvyšším patře, kde dřív byla rozvodna. Teď v ní našla azyl výstava Fresh Power, na níž manželé ve výběru kurátora Jana Kunze prezentují díla ze své rozrůstající se sbírky. Jak název napovídá, jde o mladé autorky a autory, konkrétně sochaře a sochařky, z nichž nejstarší školu dokončil teprve před pěti lety. Plastiky Martina Žáka, Dominika Adamce, Pavlíny Kvity či Ondřeje Filípka jsou efektně rozmístěné mezi historické obráběcí stroje, čímž podtrhují myšlenku celé nové galerie: inspirativně spojit ryzí současnost s dávnou minulostí.

Také o patro níž najdeme poměrně nová jména. Na výstavě Power Post Station kurátor Jan Kudrna prezentuje tvorbu snažící se komentovat různé energetické fenomény, kupříkladu vesmírné obrazy Adama Kašpara či fyzikální fotografie Ondřeje Přibyla. V tomto nastavení pokračuje i hlavní expozice Volume s podtitulem Akustická dimenze v současném umění. Do turbínové haly a generátorovny jsou soustředěná akustická díla aktuální sound artové scény. Jako by vyhaslá elektrárna znovu ožila, když se zaplnila zvukovými výboji objektů Daniela Hanzlíka, Daniela Vlčka, Marka Kvetana či Matěje Franka, díky jehož obří troubě upevněné pod stropem se zakonzervovanými pojezdy jeřábů se dá celý ten hukot poslouchat zesíleně přímo do ucha.

První výstava trvá do 3. září, druhá do 3. listopadu, poslední až do příštího února a všechny jsou skvělé. Jestli se o loni otevřené Kunsthalle Praha díky jejímu šikovnému marketingu říká, že nás skrz velkorysou podporu soukromých majitelů a mecenášů vrací na kulturní mapu Evropy, tak v případě mnohem skromnějšího EPO1 to nejsou jen vzletná slova, ale čistá pravda. V tom, s jakým respektem se její majitelé postavili k dějinám budovy a s jakým zápalem je baví podporovat naši současnou scénu, by si u nás měli všichni vzít příklad. Jan H. Vitvar

Filmový festival

Rozhovor: Český lev

Když to není složité a jste za to chváleni, tak to jsme velmi snadno hodní a dobří

Z Benátek do New Yorku – taková je zatím festivalová cesta nového snímku režisérky Agniesky Holland Hranice, který vznikl v české koprodukci. Drama ze současnosti vycházející ze skutečných událostí, ale vyprávějící fiktivní příběh uprchlíků na Polsko-běloruské hranici, polských aktivistů a pohraničníků si vybrali do programu organizátoři 61. ročníku Newyorského filmového festivalu. Polská režisérka, která často natáčí v Česku, aktuálně připravuje další snímek o Franzi Kafkovi. V českých kinech by se měla Hranice objevit 19. října. Velký rozhovor s Agnieszkou Holland o tom, „kdy se hodní kluci v uniformách mění v sadisty“ jste si mohli přečíst v nedávném Respektu. Jindřiška Bláhová

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.