Vladimíra Osadníková dnes pomáhá těm, kteří bojují s poruchami příjmu potravy. Byly ale doby, kdy se s nimi potýkala sama. Už od mala se věnovala sportovní gymnastice. Jednou před Vánoci, to jí bylo čtrnáct, si zranila kotník a pár týdnů nemohla trénovat. Nikdy si moc nehlídala, kolik toho sní, jenže bez pohybu během svátků přibrala. Její tělo se ovšem měnilo ještě z jednoho důvodu – protože dospívala.
Toho, že vypadá jinak, si všimla sama. Poznámky si ale neodpustili ani spolužáci a rodina. „Pamatuji si, jak mi někdo řekl, že mám velká stehna, a já se rozhodla s tím něco udělat.“
V té době se dostala na zdravotnické lyceum – a jelikož chtěla být premiantka a taky byla vždycky perfekcionistka, řekla si, že na nové škole bude mít nejen dobré známky, ale taky bude dobře vypadat. Nejprve, jak sama říká, na tom nebylo nic špatného – přestala pít sladké limonády, jíst sladkosti a omezila sacharidy. Prostě začala jíst zdravěji. Se svými 162 centimetry vážila 57 kilogramů, za pár měsíců zhubla šest kilogramů, na což její okolí zareagovalo tím, že jí to sluší. Pak se to ale zvrtlo.
UTAJOVANÁ NEMOC
Poruchy příjmu potravy jsou závažné psychiatrické onemocnění. Patří mezi ně mentální anorexie (obsedantní zaměření na hubnutí a snaha o omezení příjmu potravy), bulimie (přejídání a následný strach z tloustnutí, což člověk řeší zvracením), ale taky psychogenní přejídání (záchvaty přejídání, kdy jíte až do okamžiku nepříjemného pocitu přejedení) nebo nově ortorexie (patologická posedlost zdravou výživou).
Nemoc má mnoho příčin a projevů, společná ale bývá nespokojenost se sebou samým, potlačování emocí či neschopnost zvládat úskalí života. Skrze jídlo pak lidé mohou mít pocit, že mají alespoň něco pod kontrolou a současně jim to může přinášet pocit jistoty a uspokojení, že jsou „v něčem dobří“.
V roce 2020 se v Česku s poruchami příjmu potravy léčilo přes pět tisíc lidí, za deset let jejich počet vzrostl asi o patnáct procent. Odborníci hovoří o tom, že až šest procent z celkového počtu jsou lidé v rizikové kategorii od třinácti do dvaceti pěti let a více než 80 % nemocných a ohrožených tvoří mladé dívky a ženy.
SOUTĚŽ SAMA SE SEBOU
„Najednou už mi bylo úplně jedno, že mi okolí říká, jak jsem příliš hubená nebo že už nevypadám hezky. Pro mě se to stalo něčím jako soutěží sama se sebou. Řekla jsem si, že mám 50 kg, tak budu mít 48 kg. Když jsem měla 48 kg, chtěla jsem 45 kg, pak 43 kg. Neustále jsem tu hranici posouvala.“ Čím méně Vladimíra vážila, tím tlustěji si ale připadala.
Nakonec bylo období, kdy jedla třeba jen jednou denně. „Když jsem si dala jeden odtučněný jogurt, byla jsem pyšná, že jsem to zvládla.“ To, že spí jen tři hodiny denně, je stále unavená a přišla o menstruaci, zpočátku ignorovala. „Vůbec mi nedocházelo, že je to problém, všechno jsem bagatelizovala. Když okolí na můj vzhled reagovalo negativně, měla jsem pocit, že mi chtějí vzít něco, co pro mě znamená bezpečí, jistotu. Když mi říkali, že to může skončit špatně, že můžu i zemřít, nepřipouštěla jsem si to.“
Jeden z prvních, který nahlas řekl, co se s Vladimírou děje, byl její učitel. Škola se následně spojila s rodiči, kteří už taky něco tušili. A všichni, doma i ve škole, ji začali hlídat – zejména kontrolovali, jestli jí.
Jako zlomový vnímá Vladimíra moment, kdy si uvědomila, že jestli s tím bude pokračovat, nemusí odmaturovat. „Nebyla jsem už vůbec schopná se na učení soustředit. Myslela jsem už jenom na jídlo. Měla jsem v hlavě kalkulačku a přesně jsem věděla, jak dlouho musím cvičit, když něco sním.“
Nakonec se jí podařilo začít víc jíst. Maturitu zvládla, vyhráno ale neměla. „Následovalo jedno z nejtěžších období. Připadala jsem si tlustá, zároveň jsem ale věděla, že už nechci hladovět,“ říká zpětně Vladimíra. V té době jí došlo, že nejde jen o to, jak se stravuje. Uvědomila si, že bude muset změnit i to, jak uvažuje, jak sama sebe vnímá. „Hodně mi pak pomohlo, když jsem se dostala na vysokou školu do Brna, kde nikdo můj příběh neznal. Nevěděli, čím jsem si prošla, všichni se ke mně chovali normálně a nikdo se nepozastavoval nad tím, jak vypadám.“
Vladimíra tehdy začala chodit na terapii, kde se postupně učila, že musí plnit svoje očekávání, nikoli očekávání ostatních. Že má vlastní hodnotu a že ta hodnota se neodvíjí od čísla na váze ani od velikosti džínů. Že taková, jaká je, je v pořádku. A nakonec se jí povedlo přijmout sebe přesně takovou, jaká je.
NEBEZPEČÍ NA SÍTI
Poslední roky se v souvislosti s problematikou poruch příjmu potravy ukazuje nový a velmi nebezpečný – a taky nikým nekontrolovaný – vliv sociálních sítí. Na nich vznikají takzvané pro-ana skupiny (věnují se a podporují mentální anorexii) a pro-mia skupiny (věnují se a podporují bulimii). Bývají uzavřené a jejich členové jsou anonymní.
Cílem těchto komunit je radit si – třeba jak vydržet co nejdéle nejíst, či jak se zbavit pocitu hladu. Posílají si taky mezi sebou jídelníčky či fotky. Nechtějí mít mezi sebou nikoho, kdo by do skupiny vnášel odlišný názor, třeba že jde o nebezpečnou nemoc, která lze úspěšně léčit. „Radí si, jak mají cvičit, aby je nikdo neviděl, jak mluvit s rodinou, jaké si připravit ‚výmluvy‘ na to, aby nemuseli jíst. Z nemoci se zde stává kult a životní styl,“ říká Marie Novotná z Centra Anabell, které vzniklo před jednadvaceti lety a nabízí pomoc lidem s poruchou příjmu potravy a jejich blízkým.
Tato problematika se řešila i na kulatém stole v Poslanecké sněmovně. Jednou ze současných snah je, aby se vliv těchto webů omezil. Takové ambice má i Evropská unie, která chce docílit toho, aby bylo právně postižitelné, pokud prokazatelně někoho poškodíte tím, že šíříte nepravdivé informace o této nemoci. „Setkávám se s pacientkami, které mi potvrdily, že informace na těchto stránkách snižovaly jejich motivaci se léčit,“ komentuje to přední česká psychiatrička Hana Papežová, která se poruchám příjmu potravy věnuje už třicet let.
PŘEDAT SVOU ZKUŠENOST
V době, kdy se Vladimíra začala uzdravovat, objevila se u ní zároveň potřeba o poruchách příjmu potravy mluvit nahlas. „Dlouhé roky jsem se za to styděla. Vnímala jsem to jako téma, které je ve společnosti tabu a o kterém se toho moc neví. A taky jsem cítila, jak tu stále panuje mylná představa, že porucha příjmu potravy se rovná ‚hloupá patnáctiletá holka, která chce být jenom hubená‘.“
Jenže Vladimíra dobře věděla, že za tím je mnohem hlubší problém. „Pro mě byla nemoc možnost kontrolovat svůj život. Byl to únik od náročných chvil. I když jsem pak věděla, že mě to ničí, stejně jsem se toho nedokázala dlouho vzdát.“
V roce 2016, když jí bylo jednadvacet, zahlédla nabídku od Centra Anabell, které provozuje telefonickou krizovou pomoc a taky nabízí internetové, rodinné, nutriční, psychologické a sociální poradenství. Tehdy hledali takzvané peer konzultanty do své ostravské pobočky.
Peer konzultant je člověk s vlastní zkušeností, který podporuje ty, kteří se rozhodnou se svým problémem bojovat. Může jim ukázat, že lze nad nemocí, problémem či nějakou obtíží zvítězit. Jeho přínos je i v tom, že se snaží destigmatizovat odbornou pomoc. Mnoho klientů se totiž staví skepticky k tomu, že by měli chodit k psychoterapeutům, psychologům či psychiatrům – a peer konzultant může sloužit jako dobrý mezičlánek.
„Není cílem fascinovat klienta svým příběhem, ale spíš z něho vypíchnout důležité momenty,“ vysvětluje Vladimíra, která později nastoupila do terapeutického výcviku.
SPORTOVCI
Momentů, kdy si člověk uvědomí, že už nechce žít v zajetí hladovění či přejídání, je mnoho. Někdy je to tlak rodičů nebo obava z hospitalizace. Mezi osobní motivy patří i to, že už v tom člověku jednoduše není dobře. Najednou si uvědomí, že nechce stále dokola jen počítat kalorie a vážit se několikrát denně nebo zvracet. Někdy mu taky začne vadit, že je izolovaný, protože si nemůže zajít s kamarády třeba na kafe.
Úskalím léčby je, že nemoc zasahuje do těla i psychiky. Postupně se tedy začne uzdravovat tělo – funkce ledvin, imunita nebo obnova menstruace, která se může vrátit v pravidelném rytmu třeba až za několik let. A pak je tu ještě nutnost terapie. Nemoc si navíc nevybírá žádný věk. „Ano, máme tu mnoho mladých dívek, ale stejně tak to mohou být dospělé ženy, třeba po porodu, nebo jsou to i ženy, které se s nemocí potýkají v padesáti letech,“ konstatuje Vladimíra Osadníková.
Ale tato nemoc se netýká jen žen. Velké téma ve světě jsou teď vrcholoví sportovci, u nichž může excesivní (tj. nezdravé, nutkavé) cvičení vést k patologickým zlomeninám, ztrátě výkonnosti a dalším následkům. Často se tento problém objevuje ve sportech, jako je balet, rychlobruslení, skoky na lyžích nebo jezdectví. „Chlapci a muži se za poruchy příjmu potravy zpravidla stydí více než dívky a vadí jim zejména to, že mívají shodné problémy jako ženy,“ poznamenává Marie Novotná.
DOBRÉ VZTAHY
Bojí se ti, co nemoc prodělali, že se zase vrátí? Obava je to legitimní, protože poruchy příjmu potravy se vracejí podobně jako alkoholismus nebo jiné závislosti. „Dnes už vím, že kdybych zažívala nějaké náročné situace, řešením není utéct k jídlu. Vím, že je dobré se jít třeba vybrečet, legitimizovat své pocity, i ty negativní, ventilovat to, co cítím, mluvit o tom. Vím, že nemoc už pro mě není něco, co by mi mohlo jakkoli pomoct,“ říká Vladimíra Osadníková.
Každopádně platí, že je to běh na dlouhou trať. V průměru toto onemocnění trvá šest let. „Znám ale i chronické průběhy, které trvají patnáct či dvacet let a mnoho z nich vede k předčasnému úmrtí,“ dodává Hana Papežová, která se kromě léčby poruch příjmu potravy a výzkumu zaměřuje také na prevenci. Mimo jiné cílí na děti na prvním stupni základních škol, s nimiž se ale neřeší jen otázka jídla, ale obecně zvládání stresu a těžkých životních situací.
A Hana Papežová apeluje taky na rodiny – aby se snažily mít doma dobré vztahy a aby rodiče věnovali svým dětem zejména svůj čas. To je ostatně nejlepší prevence i pro mnoho jiných potenciálních problémů, kterým mohou děti a mladí lidé v dnešním světě čelit.
Zdroj: časopis Glanc
