Činnost v justici nebo akademické sféře před rokem 1989 byla problémem už mnoha kandidátů na ústavní soudce. Členství v KSČ se propíralo například u neúspěšných kandidátů Václava Pavlíčka, Milana Gavlase, Aleše Gerlocha, Jaroslavy Novotné či Jana Sváčka a dalších. Posledně jmenovaný, který je nyní společně s Robertem Fremrem místopředsedou Vrchního soudu v Praze přitom dostal při hlasování v Senátu v roce 2012 38 hlasů ze 79 hlasujících senátorů. To je dokonce o dva hlasy více, než nyní získal Fremr. Soudci, kteří si zadali s minulým režimem, většinou v justici zůstali i po revoluci.
Ukázalo se, že při hlasování o Robertu Fremrovi mimo jiné hrála roli i absence poměrně velkého množství senátorů. Z 81 členného tělesa jich chybělo 14 a Fremr tak získal 36 hlasů ze 67 – ke schválení potřeboval minimálně 34 hlasů, tedy třetinu hlasů přítomných senátorů.
Prezident Petr Pavel v pondělí při návštěvě nejvyšších soudů a Ústavního soudu odložil jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem. Chce prostudovat a konzultovat nové informace o Fremrově působení v trestní justici před listopadem 1989. Jeho působení v komunistické justici přezkoumá také tým badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Po pádu komunistického režimu se na soudce (ale například i na přísedící, prokurátory a další profese) vztahoval lustrační zákon, který měl ochránit veřejnou správu před vlivem někdejší komunistické Státní bezpečnosti (StB) a lidí s ní spjatých. Norma zakazuje působit ve vybraných oblastech lidem, kteří byli v letech 1948 až 1989 příslušníky nebo spolupracovníky StB, angažovali se minimálně v okresních výborech komunistické strany, v Lidových milicích nebo např. studovali alespoň tři měsíce na vysokých školách někdejší sovětské tajné policie KGB.
Bývalé členství v komunistické straně nebylo překážkou pro výkon funkce soudce. Většina soudců plynule přešla k soudům v nových demokratických podmínkách. V době komunistického režimu byli soudci voleni (a odvoláváni) Českou národní radou na omezenou dobu, nyní jsou jmenováni na dobu bez časového omezení prezidentem.
Většina zůstala
Soudci po roce 1989 prošli takzvanou renominací. Senátorka a tehdejší poslankyně Hana Kordová Marvanová vysvětluje, že u soudců připravovaly renominace soudy a ministerstvo spravedlnosti a předkládaly je parlamentu. „My jsme dostali jako poslanci složky ke jmenování jednotlivých soudců, většinou šlo o kladné informace, nebylo uvedeno, kdo se podílel na politických procesech, jestli byli funkcionáři KSČ, a byli hladce jmenováni do doživotních funkcí. Žádné divoké vyhazování, ale hladké překlopení většiny soudců, kteří chtěli v justici zůstat,“ uvedla Marvanová. „Soudci, kteří soudili přísněji či mírněji politické procesy, tomu režimu sloužili. Soudci nežili ve vzduchoprázdnu a museli vědět, že slouží ÚV KSČ,“ řekla také dříve Marvanová. V roce 1989 byla zhruba polovina soudců ve straně a o patnáct let později to stále ještě byla čtvrtina.
Prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová v prosinci 2018 řekla, že to, že po roce 1989 pokračovala v justici velká část soudců, vyrovnání s minulostí neprospělo. „Otázkou ale je, jaká řešení tehdejší představitelé státu měli k dispozici. Kdyby měli všichni členové KSČ z justice odejít, bylo by nutné určit, kým budou nahrazeni, aby se systém nezhroutil,“ uvedla. Aktivistka Neela Winkelmannová z Platformy evropské paměti a svědomí tehdy uvedla, že vstoupit do KSČ bylo dobrovolné rozhodnutí těch, kteří chtěli dělat kariéru. „Tam vydírání a nátlak na členy rodiny nebyl běžný. A 51 procent soudců za minulého režimu bylo členy strany, 49 procent ne. Takže bylo možné být soudcem a nebýt komunistou,“ uvedla Winkelmannová.
Členství v KSČ by mělo být známo
V roce 2010 Ústavní soud (ÚS) vydal rozhodnutí, které otevřelo cestu k tomu, aby se lidé dostali k informacím o tom, kteří současní soudci byli před rokem 1989 členy komunistické strany. ÚS vyhověl stížnosti právního aktivisty Tomáše Peciny a zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS), který Pecinovi právo na požadované informace nepřiznal. Údaje o členství soudců v KSČ před rokem 1989 jsou podle ÚS důležitým podkladem pro veřejnou diskusi občanské společnosti o nestrannosti a nezávislosti justice. Proto nejsou jen soukromou věcí soudců. Někdejší členství v KSČ může dosud ovlivňovat myšlení dnešních soudců, uvedl ÚS.
NSS však ani poté Pecinovi nevyhověl a jeho kasační stížnost zamítl. Až v prosinci 2011 se NSS podvolil ústavním soudcům a v dlouhém sporu o poskytování údajů o komunistické minulosti soudců vyhověl kasační stížnosti Tomáše Peciny. Uznal tím, že informace o členství soudců v předlistopadové KSČ musejí žadatelům poskytovat jednotlivé soudy. Spor měl v té době již jen symbolický význam, protože informace o všech soudcích už v lednu 2011 zveřejnilo ministerstvo spravedlnosti.
(epa, čtk)
