Morální okoralost či cynismus. Potlačení svědomí. Ztráta paměti. Ideologizované myšlení. Nezájem o dřívější i současné dění. Falešná domněnka, že komunismus byl lepší než nacismus, fašismus. To jsou hlavní důvody toho, proč naprosté většině společnosti nevadí, že na některých vysokých společenských místech působí spoluviníci komunistických zločinů.

„Nemohu slyšet, když někdo v roce 1968 říkal: ,Naše generace se v mládí dopouštěla chyb a omylů...´. To je lež: někteří lidé z této generace se dopouštěli chyb a omylů tím, že přísahali věrnost režimu vedenému masovým vrahem, jiní se jich nedopouštěli… Tito naši generační vrstevníci by si měli uvědomit, že jestliže v jisté etapě svého života podporovali režim masových vražd, režim nejhoršího výsměchu justici, jaký dějiny znají, režim obecné lži, klamu a podvodu, režim asiatské zvůle a násilí, jsou dnes morálně ve stejné situaci jako mladí členové NSDAP, SA a SS, kteří podle této zvrhlé logiky mohli klidně prohlásit: „V mládí jsme se dopouštěli chyb a omylů,“ majíce samozřejmě na mysli svou podporu vražedného režimu Hitlerova. Jenomže tito lidé jsou dodnes pokládání za válečné zločince, za nacisty, a byli vyřazeni z veřejného života.“
Tato slova, mně velmi blízká, napsal překladatel z ruštiny a angličtiny, básník, prozaik a esejista Jan Zábrana v srpnu 1973. (Celý život - výbor z deníků z let 1948 až 1984, Torst, 2001.)

Zábrana by se dnes upsal k smrti. Shledal by, že v důležitých funkcích rozhodují i takoví lidé, kteří se v mládí svou podporou komunistického režimu „dopouštěli chyb a omylů“. Tedy, tak to nazývají oni sami a ti, kteří jim fandí. Ve skutečnosti nejde o chyby a omyly, ale o spoluvinu na komunistických zločinech.

Člověka podle Zábrany definují jeho činy a jejich dosah, nikoli jeho prohlášení, jiná v mládí a jiná později: „Je třeba si uvědomit, o co jde, že slova: ,Dopouštěli jsme se chyb a omylů,´ se de facto rovnají slovům: Podporovali jsme režim, který vraždil, ale teď už jsme zmoudřeli, už to neděláme. Jenomže po vraždění zůstávají mrtví a takovéhle vyvléknutí se z odpovědnosti je urážkou, další urážkou jejich památky.“ - Hodně bolestné, ale pravdivé, jak měl Zábrana ve zvyku.

Násilná normalizace poměrů a duší

Je pravda, že komunistická normalizace (1968 – 1989) nebyla tak krutá jako padesátá léta, během nichž probíhaly politické procesy provázené nelidským mučením všech falešně obviněných a s tresty smrti v rozsudcích. To ovšem neznamená, že tu po agresi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a následné okupaci Československa sovětskou armádou vládl režim, který svým občanům neubližoval. Už při prvním výročí okupace v srpnu 1969 nechali českoslovenští komunisté střílet do vlastních občanů, kteří proti tomu protestovali - na svědomí to měly ty samé Lidové milice, díky nimž se v roce 1948 povedl komunistický puč v Československu. (Lidové milice tvořili ozbrojení civilisté, členové KSČ, především dělníci.)

Komunistický normalizační režim po roce 1968 znovu zavřel hranice, znovu zavedl velmi tvrdou a nesmlouvavou cenzuru spojenou se zákazem veřejného angažování se mnoha známých osobností včetně umělců. A prostřednictvím tajné policie, udavačů, kádrováků, domovních a uličních důvěrníků kontroloval pozice ve společnosti a pronásledoval občany s jiným než oficiálním názorem. (Kádrováci byli v každém podniku či škole oficiálně a každého zaměstnance kádrovali podle ideologických měřítek. Domovními a uličními důvěrníky byli vybraní sousedé.)

I během normalizace umírali lidé na základě rozhodování vysokých komunistických funkcionářů (oni rozhodovali, jaké budou zákony a v jaké podobě), členů armády, politické i uniformované policie a justice - například na hranicích podle tehdejších zákonů pohraničníci legálně stříleli na ty, kteří chtěli opustit zemi a žít venku svobodně.

V letech 1948 až 1989 na československých hranicích zahynulo 282 lidí. Z toho bylo pohraničníky zastřeleno 145 lidí. Další lidé našli smrt v elektrickém plotu z ostnatého drátu, který lemoval hranice se západními státy, nebo při střetu s nášlapnou minou. Jiní utonuli nebo byli sestřeleni v letadle. 17 lidí raději spáchalo sebevraždu, než by se nechalo zatknout, a jeden člověk byl roztrhán služebními psy. (Pohraničníci byli - kromě důstojníků - vojáci základní služby, kteří hlídali hranice státu se zbraní v ruce - opustit zemi bez souhlasu strany-úřadů, bylo tehdy trestným činem. Tehdy byl povoláván na dvouletou vojenskou službu každý zdravý muž po svém osmnáctém roce.)

Nevinný Pavel Wonka umřel ve vězení, kam ho poslala soudkyně soudící dodnes. Do jeho posledního výkonu trestu ho odsoudila samosoudkyně Okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcela Horváthová na dobu pěti měsíců, i když byl ve vážném zdravotním stavu a proces absolvoval na invalidním vozíku. Již před nástupem trestu začal držet protestní hladovku. Zemřel 26. dubna 1988 v cele č. 138 vazební věznice v Hradci Králové na plicní a srdeční embólii. Není jasné, za jakých okolností smrt nastala, jisté však je, že o tři dny dřív diktoval dopis pro svého právního zástupce, v němž stojí: „Nechávám si dopis psát. Několik dnů jsem o sobě nevěděl. Jsem zcela bez vlády, jídlo jsem měl naposledy před zatčením. (...) Nevím, jak dlouho vydržím, díky obkladům spoluvězňů a neustálým výplachům úst vodou se držím při sobě. (...) Mám zmrzačené ruce, najdou se totiž tací, kteří mě dokázali bít pendrekem do zmrzlých prstů, i při přenášení k lékaři.“ O jeho smrti se rodina dozvěděla s dvoudenním zpožděním. Pavla Wonku i při jeho předchozím věznění, z něhož vyšel krátce před posledním uvalením vazby, surově zmlátili bachaři a následně mu neumožnili lékařskou péči.

A i tehdy končili v kriminále nevinní lidé ve velkém počtu. Političtí vězni či vězni svědomí, jak se jim říkalo, dostávali i během normalizace drakonické tresty. Například Jiří Wolf si dohromady odseděl 9,5 roku za tzv. podvracení republiky. Poprvé dostal 3 roky - a za to, že před soudem řekl pravdu, že byl při výslechu fyzicky mučen, dostal ještě půl roku navíc. Podruhé byl odsouzen na 6 let. Ve vězení ho bachaři mlátili. „Po návratu z vězení jsem se tajně léčil pod dozorem amerických a českých lékařů a po 89. roce jsem byl léčen v USA. Dodnes mám únavový syndrom, který je chronického rázu a stále beru léky. V podstatě se stále léčím,“ řekl Jiří Wolf v MF Dnes, v srpnu 2007.

Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, byl coby duše českého undergroundu celkem pětkrát odsouzen, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 - výtržnictví. Odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři ve III. (nejpřísnější) nápravné skupině v jednom z nejhorších kriminálů ve Valdicích. Petr Uhl a Rudolf Battěk dostali celkem po devíti letech, Václav Havel a Petr Cibulka po pěti letech. I Cibulku ve vězení nelidsky mučili jak bachaři, tak kriminální spoluvězni na popud bachařů, jejich oblíbenou metodou bylo nenechat Cibulku několik dní spát a průběžně jej mlátit…

Václav Benda seděl čtyři roky. V letech 1979 až 1984 byl mluvčím Charty 77, v roce 1978 se podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou činnost byl v letech 1979 až 1983 vězněn pro podvracení republiky. Mimo to se on i jeho rodina stali terčem masivního šikanování státní mocí – byl propuštěn z práce, opakovaně vyslýchán, Bendům estébáci vypnuli telefon a kontrolovali jim poštu, uskutečnili u nich mj. i domovní prohlídku, při níž zabavili některé věci atd.
(Estébák - příslušník estébé, tedy Státní bezpečnosti, jejíž zkratka zní StB. To byla tajná politická policie, která za vydatné pomoci mnoha udavačů kontrolovala celou společnost.)

Lámání páteře, vymývání mozků, špehování, udávání, ponižování, urážení, upírání důstojnosti - to vše a další tu bylo na denním pořádku. Životů zničených různým způsobem, třeba opakovanými vyhazovy z práce nebo vyhazovem ze školy, zde bylo nepočítaně. De facto tu vládl režim vyznávající segregaci. Nešlo o segregaci rasovou jako v Jihoafrické republice, ale o vylučování těch osob ze společenského dění, které režim pokládal za nepřátelské nebo neposlušné. Šlo o segregaci na třídním základu a původu dotyčných.

Komunistická strana byla zločinecká organizace

Ani to, že jde o spoluviníky komunistických zločinů, nejsou má původní slova. Takto to definoval zákon č. 198/1993 Sb. z 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, na němž se usnesl demokraticky a svobodně zvolený Parlament České republiky (zdůraznil jsem některé pasáže, aby neušly pozornosti laskavých čtenářů):

(1) Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali,
a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,
b) systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů,
c) porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon,
d) používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména:
popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám, zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva, znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání, zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět, povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu,
e) pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli,
f) spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk.

(2) Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

Komunistická strana Československa (KSČ) byla podle tohoto zákona organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.

Zločineckými organizacemi tedy byly také - dodávám k tomu - Sbor národní bezpečnosti, jehož součástí byla i Státní bezpečnost a Veřejná bezpečnost (uniformovaná policie), Československá lidová armáda i se svými tajnými službami, justice, a také již zmíněné Lidové milice, které ostatně nebyly nikdy zřízeny zákonem, ale rozhodnutím vedení KSČ.
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu nabyl účinnosti 1. srpna 1993, podepsali je prezident Václav Havel, předseda parlamentu Milan Uhde a předseda vlády Václav Klaus.

Každý, kdo vstupoval po roce 1968 do komunistické strany, musel souhlasit s agresí a následnou okupací Československa sovětskou armádou - kdo ze straníků s ní při prověrkách po roce 1968 nesouhlasil, byl ze strany vyloučen (vyloučeno bylo 327 000 členů), většinou i vyhozen z práce a často i pronásledován Státní bezpečností. Tímto, třeba i nevysloveným, ale samozřejmým souhlasem, zradil i každý nový člen KSČ svou vlast a postavil se na stranu sovětských okupantů a československých kolaborantů. A je v podstatě jedno, zda do strany vstoupil jako kariérista nebo ideologický pomatenec.



Druhá část této úvahy: Proč nám vládnou i spoluviníci komunistických zločinů - II. část: 1989, paradoxy a antikomunismus