Aleš Kisý získal bronzem na mistrovství světa „jízdenku“ na svou šestou paralympiádu do Paříže 2024

8 fotografií

Už je to tradice, vždy nám přivezete medaili ukázat. Naposledy to byla paralympijská bronzová. Tato nová se mi zdá malinko lehčí, ale je určitě je stejně cenná.
Každá medaile z velkých akcí jako je mistrovství Evropy, mistrovství světa, potažmo paralympiáda, je pro toho sportovce nejvzácnější.

Čtěte také

Úrazem se vám život ze dne na den otočí naruby, ale neskončí! Musíte se přizpůsobit a bojovat

Kolik jste letos v Paříži vrhnul koulí?
Letos se mi kupodivu podařilo udělat osobní rekord na velkých mítincích. Mám osobně vrženo 8,35 na mítinku v České republice, což se mi podařilo před asi čtyřmi nebo pěti lety v Ostravě, ale na mezinárodní mítincích jsem měl nejvíc 8,25 a teď se mi podařilo 8,27, takže jsem to zase o 2 centimetry posunul.

Soutěžilo se na sportovištích, kde budou příští rok olympiáda a paralympiáda?
Stadion, na kterém jsme byli, je čistě atletický, ale myslím si, že nebude použit přímo na olympiádu či paralympiádu, protože jeho kapacita nesplňuje počet míst pro diváky. Takže jsem si jistý, že to příští rok bude na úplně jiném stadionu. Ale v podstatě jsme si tam byli zažít tu budoucí atmosféru, která by nás měla za rok čekat. Naposledy to byla paralympiáda v Tokiu, předtím to bylo Rio de Janeiro. V ještě předtím Peking, Londýn, Atény. Byl jsem už na pěti, začínal jsem v roce 2004.

Podmínky máme lepší, ale bohužel, pokud se sport handicapovaných u nás nebude profesionalizovat, tak nemáme vůči světu šanci.
Aleš Kisý, paralympionik

Na kterou paralympiádu z těch, které jste zažil, nejraději vzpomínáte? Asi to je Tokio, protože do té doby se vám prý říkalo pan Bramborový.
Samozřejmě. Co se týče výsledků, tak nejlepší je Tokio, protože tam přišla bronzová medaile. Ale nejlepší vzpomínky mám asi na Peking. Protože tam to bylo pro nás sportovce nejlépe přizpůsobené. Člověk si to zapamatoval, protože tam to bylo opravdu monstrózní, Číňani to prostě pojali ve velkém. Tam to bylo úžasné, na to vzpomínám nejvíc.

Čtěte také

Cinklo to a koulař Aleš Kisý už není jen pan bramborový, ale náš bronzový medailový paralympionik

A šestá paralympiáda vás tedy čeká v Paříži v příštím roce. Máte už jízdenku?
Teď už po mistrovství světa jízdenku mám, díky bohu. Tím třetím místem jsem vybojoval místo pro Českou republiku, co se týče atletiky. Ale u nás v České republice to máme nastaveno tak, že pokud se člověk umístí na bedně nebo respektive do čtvrtého místa, získá místo pro Českou republiku, tak je to místo v podstatě pro něj. Na druhou stranu, kdybych já třeba ten příští rok nemohl jet, měl nějaké zdravotní problémy, tak je to dobré v tom, že by teoreticky mohl vyjet někdo jiný, kdo by měl také šanci se dobře umístit.

Aleš Kisý ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak moc těžké je udržet se v paralympijském sportu na té vrcholové úrovni?
Je to rok od roku těžší a těžší. Ani ne tak z toho důvodu, že člověk stárne, je to složitější i pro tělo. Člověk má nějaké závazky, práci a rodinu. Ale svět nám brutálním způsobem ujíždí. To je pro nás největší problém. Protože najednou zjišťujeme, že sportovci, kteří s vámi soutěžili před rokem či dvěma a měli výkony opravdu minimální a nebyli až tak konkurenceschopní, najednou se jich musíte obávat. Protože najednou hází mnohem dál. Kluk, který byl třeba metr za vámi v kouli, tak dává výkony jako vy, možná i lepší. A přitom my se snažíme opravdu držet na té nejvyšší úrovni. Ale svět nám ulítává.

Čtěte také

I z vozíku se dá skórovat! Dřu jako kůň. Chci se podívat na svou pátou paralympiádu do Tokia

Jaké tedy mají handicapovaní sportovci u nás v České republice?
Nechci říkat, že jsou fatální nebo problémové, to samozřejmě ne. Velmi se to zlepšuje, jde to kupředu, máme také nové vedení Českého paralympijského výboru. Ale bohužel ty podmínky zdaleka nejsou takové, abychom mohli prostě konkurovat světu. Nemáme profesionály ve sportu handicapovaných, nemáme tady lidi, kteří by se tomu věnovali.

Vidíte nějaké východisko z této situace?
Samozřejmě, určitě je to lepší, než to bylo před rokem či před pěti lety. To určitě, ale bohužel pokud se sport handicapovaných u nás nebude profesionalizovat, tak nemáme vůči světu šanci. My musíme chodit do práce, musíme vydělávat peníze a sport děláme ve svém volném čase.

Co vy děláte za práci?
Já tomu říkám administrativní krysa. Takže počítač, telefon, tabulky, fakturace a tak.

Mám nového trenéra, tréninky jsou intenzivnější a kvalitnější. Vím, že to bude obrovsky bolet, ale pro tu Paříž musíme něco udělat.
Aleš Kisý, paralympionik

Aleši, vám bude letos v září 43 let. A když vám bylo 18, skočil jste v Trutnově do vody a to vám změnilo život.
Je to tak. Narazil jsem hlavou do dna, rozbil jsem si krční páteř a od té doby jsem na vozíčku. Teď 1. srpna jsem slavil výročí, bylo to 24 let.

Čtěte také

Vděčím asi tisíci andělů za to, že tady jsem. A dál jako sportovec hrdě nosím českou vlajku

Sport byl pro vás motivací tenkrát, když se stala ona nehoda, nebo jste se mu začal věnovat až později?
Já jsem sportoval už před úrazem, což mě vedlo k tomu, že jsem v tom chtěl pokračovat. Spíše šlo o to, abych si v hlavě srovnal, co se s tím vůbec dá dělat. Jestli má život smysl, jestli má smysl dál pokračovat. A vzhledem k tomu, že mi bylo necelých 19 let, tak jsem měl v hlavě zmatek. Nebyl jsem pětačtyřicetiletý otec rodiny, který má jasné priority. Takže mi trvalo asi tři až čtyři roky, než jsem se vůbec nějak rozhodl, co budu dělat.

A co pro vás znamená sport v životě dnes?
Je to pro mě jedna z nejdůležitějších součástí života. Je to něco, co mě udržuje ve fyzické kondici, co mi dává smysl. Mám ve sportu obrovské množství kamarádů a poznávám nové. Už jsem se dostal do opozice, že jsem rádoby mentorem, člověkem, který pomáhá těm novým. Nějakým způsobem jim ukazuji, čím jsem si prošel, aby třeba oni tím procházet nemuseli. Snažím se jim pomáhat ukázat cestu, o které si myslím, že je ta správná.

Jakub Schmidt a Aleš Kisý ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Co vás čeká teď rok do paralympiády? Bude se asi hodně trénovat.
Jsou to zhruba 2 nebo 3 týdny zpátky, co jsem přivezl tuhle medaili a pro mě to byl vrchol atletické sezóny letošního roku. Takže teď odpočívám, protože mé tělo opravdu dostávalo obrovský záběr. V loňském roce jsem se domluvil s novým trenérem, tréninky jsou několikanásobně intenzivnější a kvalitnější. A už jsme domluveni, že od září zase začínáme najíždět do toho drilu. Vím, že to bude obrovsky bolet, ale pro tu Paříž za rok musíme něco udělat.

Moc se těším, že se tady po Paříži za rok potkáme a já si budu moci zase potěžkat nějakou novou, krásnou medaili.
Já v to pevně věřím a udělám pro to samozřejmě cokoliv. Doufám, že když vydrží zdraví, tak to dopadne.

Aleš Kisý, náš sportovní reprezentant, paralympionik, koulař z Trutnova, byl dnes naším hostem. Ještě jednou gratuluji k bronzové medaili z mistrovství světa. A těším se minimálně za rok zase na shledanou.