Podle přísloví: „Kdo má k čemu příhodný čas, nechť na jiný nečeká zas.“

První česká básnířka Žofie Jandová, zavzatá dokonce do Bowingovy antologie české literatury (Cheskian Anthology), změnila pohlaví již v minulém století a to hned dvojmo: v Marciána Hromotluka a Františka Ladislava Čelakovského.

Ten napsal mnoho věcí, a na prvním místě bych nabídl úvodník. V Pražských novinách uveřejnil 26. listopadu 1835 výhrůžku ruského cara Mikuláše I. k porobeným Polákům, že při sebemenším pokusu o revoluci nechá Varšavu zcela zpustošit, s dovětkem, že takto před 400 lety mluvili tatarští chánové k ruským knížatům. Po stížnosti ruského vyslance ve Vídni Pražským novinám na komentář Čelakovského vůči carovi (nepřímo ho označil za svévolného tyrana) byl odvolán jak z jejich redakce, tak z místa profesora (zdroj: Wikipedie). Jak aktuální!

Žofie Jandová měla být první českou básnířkou, v tom jako nemilitantní feminista dbající na zrovnoprávnění předběhl Čelakovský Hanku i Lindu, jinak se ale zasloužil o český jazyk a český národ. Životem se protloukal různě, začal tím, stačil jednou propadnout v obecné škole, byl vyloučen z Lycea v Českých Budějovicích, a dotáhl to na několikerou profesuru, což tehdy nebylo nic snadného. Také byl vychovatelem, překladatelem, redaktorem (založil Českou Wčelu) a korektorem, živil se kondicemi a nepohrdal podporou mecenášů, protože psaní nevynášelo tolik jako dneska (já například za tento text nedostanu nic).

My ho známe z Mudrosloví zneužitého tetou Kateřinou, nevpašoval tam svoje citáty: „Citáty mají větší cenu, než se zdá; ony vysvětlují, dokazují, srovnávají.“ Ohlasy písní českých a ruských jsou pouhým zlomkem jeho bohaté básnické tvorby. Ve škole nás seznámili s Otomanem (jak říkal Hurvínek) a lesní pannou. Dlužno dodat, že k básni je připojena historicko-folkloristická poznámka:

LESNÍ PANNA: Starodávní jméno víly, u jižních Slovanů po tu dobu, zcela běžné, přišlo v zapomenutí u našeho národu (již v XVII. Století Rosa a Pešina ji jménem řecké Hekaté vykládají!), ačkoliv podstatou svou víla po některých krajích posaváde jest známa i našemu sprostému lidu, přijavši u něho nazvání lesní panny. Kroj a podoba lesních panen v prostonárodních báchorkách a pohádkách rozdílně se líčí. Mně ze všech obrazův přijatý v této básni nejlépe se líbí. Vypravuje se též o lesních pannách, že tu noc před svatým Janem Křtitelem největší mají moc nad člověkem, a protož není radno vydávati se té doby do polí, mnohem méně do lesa.

Autor popisuje vzhled i oblečení odfláknutým mužským způsobem, nezmiňuje se o délce sukně ani o materiálu a dalších podstatných okolnostem. Prostě to odfláknul: Na jelínku podkasaná / sedí sobě lesní panna; / šaty půl má zelené / půl kadeřemi černěné / a ze svatojánských broučků /svítí pásek na kloboučku. Dál není popis fyziognomie, ani oblečení, panna jen hanebně jedná, když bere Tomana do náruče a jemu srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá, pod skalami vprostřed lesa.

Dodatek o Hekaté (moje píle) Čelakovský nepotřeboval, protože znalci písmenek znali řeckou mytologii docela dobře. Hekaté je v řecké mytologii titánka, bohyně, patronka rybářů, jezdců na cestách, křižovatek, pastýřů i matek a porodů, mládeže, vládkyně tajemných sil (zvláště magie), měsíce, noci a podsvětí. Hekaté je zároveň čarodějnicí.

Při studiu jeho sebraných spisů mi přišla zajímavá báseň Únor oslavující nikoliv vítězství pracujícího lidu, nýbrž bruslaře v roce 1822, s jejíž částí vás hodlám seznámit.

Nedle se žeň, bratře, na led květoličný!
Útroba tvá neuchladla-li nad povykem
hnusných v mučírně pytevců,
předka milého na kostech
šíleně jenž berou pro nynějšek.
Bratře na led! Nohu stouhami pevně uvaž!
Se mnou nahou ocelí se
žeň severů bujarostí
hvězdkovitých po hladinách, ty-li métu
neb-li i já blaze strhneme.

František Ladislav Čelakovský (7. března 1799 Strakonice – 5. srpna 1852 Praha) byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová.

Nesmírně si ho vážím, stejně jako spolubojovníků – obroditelů a mám ho rád. Nebýt jeho a těch okolo, mluvili bychom dnes německy a neměli úžasnou českou kulturu. Na jeho hrob se už nedoštrachám a tak tam aspoň symbolicky kladu tuhle malou kytku při výročí jeho smrti.

Citáty:
„Nech vína, pij vodu, nečiň kapse škodu.“
„Maže mi rty medem a do úst mi kydá hnůj.“
„Ne ten dá, kdo má, ale kdo chce.“
„Kdo má k čemu příhodný čas, nechť na jiný nečeká zas.“
„Citáty mají větší cenu, než se zdá; ony vysvětlují, dokazují, srovnávají.“
„Nepřilévej horké k teplému, nedávej vína mladému.“