Autorka Eva Kubátová nepracuje jako rosnička, přesto začínáme hovory o počasí. Nikterak obsáhlými, ale protože v Mexiku je všechno (a podle této slavné písničky i všichni), resp. tedy prakticky všechny typy počasí, jedná se o velmi vítané odstavce, jelikož právě klima není radno ve střední Americe podceňovat. V této souvislosti možná nebude úplně od věci zmínit, že dostaneme informace z první ruky o ničivém zemětřesení, které La Ciudad de México, neboli CDMX – jak víme už z první Mexikopedie, postihlo v roce 2017. V závěru knihy opět nechybí slovníček pojmů, které Eva užívá v samotném textu, a i s ohledem na název zůstává všechno při starém, tj. každé písmeno rovná se jedno téma.

Jestliže někdo neví, anebo jenom tuší, co (nebo kdo?) jsou to Alebrijes, ten bude po přečtení první kapitoly rozhodně vědět. Autorka si minule nastavila laťku nesmírně vysoko. No, a ze svého nevídaného nadstandardu neslevila ani ve dvojce. Tím opět staví na hlavu všeobecně vnímaný fakt, že pokračování se málokdy vyrovná originálu. Nebo se tohle u knih neříká a říká se to jen u filmů? Ať už jo či ne, nic to nemění na tom, že opět jde až na dřeň, tedy do někdy až fascinujících detailů, že to působí dojmem, že o daném tématu ví víc než ti, kteří se mu po desetiletí každodenně věnují. Toto platí dvojnásob pro kapitolu o Kaktusech. 

Ani tentokrát se nevyhneme povídání o jídle, protože z tohoto úhlu pohledu představuje Mexiko prakticky bezednou studnici nejrůznějších pokrmů a bašt, z nichž leckteré si získaly na oblibě i jinde ve světě – Českou republiku nevyjímaje. Pravda, zrovna Zmrzlinu u nás preferujeme italskou, nicméně to tedy rozhodně neznamená, že by jedny z posledních stránek knihy nestály za přečtení, kór když v nich bude osvětlena vcelku neobvyklá mexická alchymie, stojící za touhle lahůdkou, bez jaké si snad ani nelze představit léto. V investigativním podání Evy Kubátové zaujme i kapitola zabývající se Vývary. V kapitolce o Chilli nepadne jediná zmínka o guatemalských papričkách šílenství (možná proto, že nepíše o Guatemale a že jsou patrně fiktivní). Každopádně, když jsme si už přiblížili Tacos, to by bylo, aby se ke slovu – a následně pravděpobodobně taky k snědku – nedostala Tortilla, tedy (ne)obyčejná kukuřičná placka.

 










 

Písmenka, která se jídla netýkají, do značné míry ta o jídle předčí. Například už B jako Barro (neplést s Barrio, natož s Barillo, resp. tedy Carrillo), což je výraz pro unikátní keramiku. Experty se staneme v podstatě i na Obsidián. Ovšem když se do centru pozornosti dostávají města, nelze se při čtení nějak zbavit dojmu, že podivné San Juan Chamula musí mít v Mexiku obdobně podivné bratříčky. Pasáž věnovaná městu Dolores Hidalgo jistě mohla být obsáhlejší (tak jako ta o Mexico City v prvním díle), vzhledem k obrovskému historickému významu místa. Na druhou stranu, v některých momentech Eva Kubátová zjevně úmyslně nechává pouze nedořešené náznaky, které vybízejí k tomu, abychom si o daném tématu sami vyhledali víc. Někdy nás k tomu zase popožene vloženým QR kódem.

Je-li v této publikaci kapitola, která se na první pohled tváří nejvíce nedůvěřivě, je to ta, ve které se do popředí derou Hračky. Ty přece mají všude na světě. Na některých světadílech jsou vyloženě cool, na jiných si v tomto směru musí vystačit s málem. Pořád je ale mají. Navíc, písmeno H nabízí v souvislosti s Mexikem řadu možností. Minule šlo o aztécký kaviár Huitlacoche. Dále se na první dobrou vybaví Salma Hayek (netřeba představovat), Hugo Sánchez (legendární fotbalista), Rodolfo Guzmán Huerta (aka El Santo), Victoriano Huerta (kontroverzní prezident), Heraclio Bernal (bandita ze státu Sinaloa), Hermosillo (město), Huajuapan de León (město), Heroica Zitácuaro (město), Hamaca (závěsná síť), Niños Héroes (mladí padlí hrdinové v mexicko-americké válce), Huitzilopochtli (bůh) a vhodná by jistě byla hora Huascarán, kdyby nebyla v Peru. Nakonec však nutno uznat, že i v případě Hraček dostaneme při čtení překvapivě hodně pozoruhodné informace, tím spíše, že autorka při psaní Mexikopedií věru není kancelářský typ, naopak pracuje v terénu, aby psala ověřeně a pravdivě.

 










 

Není to snadné, nicméně kdyby se mělo něco úplně vyzdvihnout, byla by to Xilitla. Že se v Mexikomedii 2 nachází pod písmenem X, si asi každý domyslí. Ale o co se přesně jedná? To nechme ke zjištění šťastným majitelům a majitelkám knihy. Napovězme snad jenom, že se celá věc týká člověka jménem Edward James, jehož životní příběh by nepochybně stál za zfilmování, kór když se jeho žena Tilly Losch věnovala i herecké profesi. A kdybychom opět měli najít souvislosti s filmem, oslími můstky by se jich tady dalo najít několik, včetně vyprávění o státu Nayarit, kde se řeší keporkaci a částečně i kosatky, což vede k bijáku Zachraňte Willyho!.

Kaktusy se celkem běžně objevují ve westernech, včetně tohoto, který byl jedním z prvních hollywoodských natáčených na jih od jižní hranice USA. O Obsidiánu pro změnu zpívá Daniel Landa, jenž se v minulosti věnoval i herectví. Jenže ponejvíce budou se světem stříbrného plátna spojené zápasy Lucha Libre (které autorka zpracovala znovu obsáhle, dokonce za cenu sebeobětování, byť neplánovaného). Ani tak ne kvůli této komedii, jako díky výše zmíněnému El Santovi, který se v některé z dalších tří plánovaných Mexikopedií třeba taky dočká otištění svojí biografie.

Mexikopedie 2 je kniha, při jejímž čtení máme znovu pocit, že se pohybujeme přímo v největší středoamerické zemi a ne ve středu Evropy. Není to sice pravděpodobné, ale kdyby se náhodou našel někdo, kdo by to až takhle neměl, ten/ta bude rozhodně stejně chtít na vlastní oči vidět to, o čem zrovna čte, jíst to, o čem čte, a být na místech, o kterých čte. Navíc tady existuje nevídaný přesah, že některé informace se dají použít na cestě nejen do Spojených států mexických. Ty se podle všeho celé za jeden život nedají procestovat. Každopádně taky proto bude k dispozici pět Mexikopedií, které některé cesty podniknou za nás. Ty první dvě jsou, podobně jako MCU, vlastně svým způsobem propojené, přičemž příště bychom se měli dozvědět více kupříkladu o mexické kinematografii. Snad v dalších dojde i na Estadio Azteca, fotbalistu Cuathémoca Blanca, arénu Plaza México nebo na stát/město Veracruz, o kterém zatím prakticky nebyla řeč, ač nabízí rovněž řadu zajímavostí. V té spojitosti s filmem jsem v přechozím odstavci schválně nezmínil kapitolu Mariachis. Protože je třešničkou na dortu, že autorka v ní neopomene Antonia Banderase a moje oblíbené Desperado.

RECENZE NA MEXIKOPEDII 1 JE K PŘEČTENÍ TADY

FOTO: argo.cz, FDb.cz