„Přijelo přibližně pět desítek historických automobilů a dvě desítky motocyklů,“ uvádí ředitel závodu a hlavní organizátor akce Jiří Zubko.
S lítostí v hlase ale oznamoval, že s ohledem na počasí se sobotní přehlídky na Starém náměstí v Sokolově nezúčastní předválečné traktory z muzea ve Skalné.
Miláček v červeném laku
„Tyhle zemědělské stroje mají většinou otevřené kabiny a vzhledem k tomu, že jedou po vlastní ose, tak pro ně současné deštivé počasí není právě ideální,“ poznamenal.
Na sokolovském Starém náměstí se i tak bylo na co dívat. Vedle vozů řady evropských značek se objevily i „ameriky“. Svým cadillacem se přijeli pochlubit například Pavel a Iveta Kopeckých z Prahy.
„Tohle auto mám už dvacet let, koupil jsem ho tehdy na inzerát z Ameriky. Moc se mi líbilo, hlavně tvarem, ale dát ho do pořádku stálo spoustu úsilí,“ ukazuje Kopecký svého miláčka v červeném laku, se stahovací střechou a velkorysými sedačkami v bílé kůži. Na voze oceňuje vedle tvarů také pohodlí a spolehlivost.
Ke stylovému vozu stylové šaty
„Tohle auto Cadillac DeVille se stahovací střechou z roku 1969 mě nikdy nenechalo ve štychu. Motor má obsah 7,8 litru a asi 300 koní. Na sto kilometrů spolyká nějakých 17 až 18 litrů benzinu,“ říká.
Dodal, že na výletech dělá auto radost posádce i lidem okolo. „Když jedeme kolem, zastaví se, usmívají, někteří i zamávají,“ podotkla Iveta Kopecká
 |
Na závod si připravila červeno-černé šaty jak vystřižené ze 60. let minulého století. K dokonalému stylu nechyběly červené sluneční brýle s tehdy módními „kočičími“ obroučkami, stylové boty a samozřejmě klobouk. Dobové oblečení k tomu všemu přece patří. Zvláště, když jde o členy Cadillac klubu Česká republika.
Parní kolo kováře Rudolfa
„Na podobné akce vyjíždíme často. Pro nás je to skvělý relax. Každoročně se účastníme klubové rallye pro přibližně dvacet aut. Je to taková pohodová jízda s různými úkoly. Nejde o rychlost, ale o to, abychom si to užili,“ doplňuje Iveta Kopecká.
Problém měli majitelé s garáží. „Do té klasické se totiž šest metrů dlouhý vůz nemohl vejít,“ vypráví Iveta Kopecká.
Hned vedle vystavuje kovář Miroslav Rudolf z Bečova své parní kolo. Než se rozjede, je třeba pořádně zatopit v kotli. „To trvá tak tři hodiny. Ale není to nic výjimečného, třeba parní lokomotivy se zahřívaly 12 až 15 hodin,“ vysvětluje Rudolf, který parní kolo vlastnoručně postavil. „Myslím, že takové parní kolo jinde na světě neuvidíte,“ pochlubil se Rudolf.
V plánu je parní motocykl
Inspirovala ho tehdejší doba, století páry a taky různé typy prvních motorek. „Použil jsem stařičké součástky, ale také i moderní propanbutanovou láhev s hořákem. Nemusím tedy sebou vozit uhlí a jeho spalováním vytvářet páru,“ podotýká s tím, že jeho výtvor není závodní stroj. „Žádný rychlík ani vytrvalec,“ vysvětluje Miroslav Rudolf.
Něco ujede, ale je spíše svezení na parádu, parní kolo je výstavní kus. „V hlavě jsem nápad na jeho stavbu nosil dost dlouho a postavit jej mi trvalo asi čtyři měsíce. Jsem vyučený kovář, takže jsem věděl jak na to,“ dodává Miroslav Rudolf.
Plánuje, že se v dohledné době pustí do dalšího projektu. Rád by postavil parní motocykl.
