Vystudovala jste sociální práci. První neziskovku jste založila už na vyšší odborné škole. Jakou?
Pomáhali jsme dětem po odchodu z dětského domova. Otevřeli jsme po pár letech i kavárnu, byl to sociální podnik, kde jsme je zaměstnávali. To bylo v roce 2005, tehdy mi bylo třiadvacet.
Jak vás to napadlo?
Pracovala jsem tenkrát v jedné kavárně a potkala tam kolegyni, s kterou jsem začala ve volném čase jezdit do ústavu pro mentálně postižené. Žila tam její sestra. Společně s námi, spíš nějakou shodou okolností, začaly jezdit taky děti, tedy spíše mladí dospělí, kteří zrovna odešli z dětského domova. Bylo znát, jak je to naplňuje – že mohou dělat nějakou užitečnou věc. Hodně nás to nadchlo a napadlo nás otevřít vlastní kavárnu.
A tehdy jste začala dělat fundraising, tedy shánět peníze pro vaši neziskovku?
Ano, tahali jsme si sirky, kdo bude dělat ředitelku neziskovky a kdo bude shánět peníze. V té době jsem moc nevěděla, co fundraising vlastně obnáší, ale ukázalo se, že mi to jde. Dneska už je ta kavárna, jmenovala se Rozmar, zavřená. Já jsem u toho ale zůstala, nějakou dobu jsem dělala fundraising konzultantku pro různé organizace. Jenže časem mi zase začala chybět práce v terénu, a tak jsem se rozhodla chodit jako dobrovolnice do domova seniorů.
Prý to rozhodnutí, proč chodit zrovna za seniory, bylo čistě praktické. Domov, kam jste chodila, byl blízko místa, kde bydlíte.
Je to tak. Chodila jsem tam jednou do týdne, vždycky v pátek.
Ocitla jste se na místě, které je spojené s odcházením, s koncem života. Neměla jste z toho obavy?
Zprvu mě to nenapadlo. Měla jsem představu, že tam budu chodit a trávit s lidmi volný čas, nechtěla jsem se míchat do vážných témat. To ale samozřejmě úplně nešlo, chtě nechtě jsem občas byla i u smutných chvil. Někdy se stalo, že někdo z klientů ne zrovna klidně umíral nebo neměl žádné návštěvy, a když už, tak jen velmi krátké. Jindy jste zase na některých lidech viděla, že nejsou s tím, že se jejich čas pomalu nachyluje, smíření. A patřil k tomu i moment, kdy to vypadalo, že nečekaně odejde klientka, která mi byla nejbližší.
To byl okamžik, o kterém často mluvíte? Seděla jste u ní v nemocničním pokoji, držela ji za ruku…
…a řekla jsem: Jestli máš odejít, tak jdi. Neodešla. Tehdy se moje vnímání smrti proměnilo. Uvědomila jsem si, že je to vlastně velmi vzácné, že je to silný moment být s někým, když odchází. Stalo se mi to potom během následujících let ještě několikrát, spíš náhodou. Neříkám, že je to hezké, ale je to silné. Je to něco, co se člověku zaryje pod kůži. Podle mě je v tomto okamžiku ze všech situací paradoxně nejvíc obsažený život, ještě kromě porodu.
Význam toho, co s sebou nese stáří, se snažíte veřejnosti přiblížit skrze rozhovory s těmi, kteří pečují o seniory. Tam jsem si přečetla, že za ruku se držíme jako děti, když jsme malé, pak se držíme za ruku jako partneři a stejně tak máme chytnout za ruku i ty, kteří odcházejí.
Ano, je to úplně přirozená věc a myslím, že kdybychom se toho nebáli, žilo by se nám lépe. To, co nás paralyzuje, je pocit neznáma a strach z bezmoci. Ten příběh, o kterém mluvíte, byl krásný, protože dcera dokázala se svojí mámou být až do úplného konce a připravit jí prostředí, ve kterém mohla v klidu odejít.
Hodně se mluví o tom, že smrt vymizela z našich životů, že je schovaná za zdmi nemocnic a ústavů. Přijde mi, že se to ale už stalo takovou frází. Stejně jako vám každý řekne, že základ dobrého partnerství je spolu mluvit, ale ve výsledku to málokdo dokáže, a i když mluvíme, tak se často neslyšíme.
Myslím, že o umírání už se mluví hodně, a díky tomu se v řadě nemocnic zlepšuje péče o umírající. V samotné smrti lidi často vidí něco mystického, a tak je to něčím možná i přitahuje. Zásadní je ale podle mě i ta fáze před tím. Mnoho lidí není smířených s odchodem, zažívají pocit totální závislosti na druhých, je to péče spojená s těmi nejintimnějšími úkony… To je moje téma a téma naší organizace MILA. Když nastane chvíle, kdy péče vstoupí do našeho života, tak se toho všichni lekneme. Dostaneme strach. Nechceme vidět své blízké, když jim ubývají síly. Je to přirozené, ale je velká škoda zůstat se svým strachem sám.
Simona Bagarová
Se starými lidmi, pokud jsou závislí na péči druhých, se ne vždy zachází důstojně. „To mě vždycky spolehlivě zvedne ze židle,“ říká Simona Bagarová, která začala před osmi lety pracovat jako dobrovolnice v domově pro seniory a pár let nato založila neziskovou organizaci MILA. Jejím cílem je kromě jiného zvyšovat prestiž pečovatelské profese.
To mi připomíná váš příběh o manželovi, jehož žena měla Alzheimerovu nemoc. On už se o ni v určitou chvíli nedokázal doma starat sám, ona pak žila v ústavu a on tam za ní nikdy nepřišel. Nesmířil se s faktem, že on tu péči o ni nezvládl.
Někdy tu tíhu života prostě nezvládneme přijmout a nikdo na světě nás za to nemůže soudit. Věřím, že by nám hodně pomohlo, kdybychom už od dětství byli vedeni k tomu, dívat se do sebe samých. Kdyby nás někdo učil pojmenovávat svoje pocity, rozumět jim, zaujmout k nim postoj, pochopit, co se mi snaží ukázat a najít pak řešení, pečovat o svou duši. Kdybychom uměli pojmenovávat a řešit svoje vnitřní strachy a bolavé věci. Protože když to zvládneme, najdeme vnitřní svobodu a schopnost přijímat život tak, jak přichází.
Tohle možná začíná být běžné v generaci dnešních dětí, ale v mé generaci ani v generaci mých rodičů to neexistovalo. My spíš vytěsňujeme, žijeme v zajetí různých vzorců a masek. Jenže všechno, co vytěsníme, nás ve stáří stejně doběhne. Proto vždycky říkám, že není možné si myslet, že stačí jen když se zlepší systém péče o staré lidi a přibude víc domovů seniorů. To je iluze.
Když jste v roce 2018 založila neziskovou organizaci, co bylo vaším cílem?
Prvotním cílem bylo přispět ke zlepšení kvality služeb pro seniory. Velmi rychle nám ale došlo, že aby bylo dobře seniorům, musí být v první řadě dobře těm, kteří o ně pečují. Pokud pečovatelé berou v průměru 32 000 korun hrubého a starají se denně třeba o deset lidí s nějakou formou demence, a ještě ke všemu na dvanáctihodinových směnách, tak já upřímně nevím, z čeho přesně mají brát nekonečnou trpělivost, laskavost a empatii, kterou po nich přirozeně chceme.
Pokud se shodneme na tom, že pro sebe i své nejbližší chceme kvalitní a laskavou péči, musí se z toho tématu stát naše priorita a musíme začít zlepšovat podmínky pro profesionální pečující i zvyšovat prestiž jejich profese.
Tady jsem si vzpomněla, jak jste dělala rozhovor s bývalým horníkem, který je dnes pečovatelem. Říká, že je pečovatelství v lecčems stejně náročné jako práce v dole…
Je to tak. Tady je ale nejčastější pohled, že pečovatelé jsou buď andělé, anebo naopak jsou to ti, kdo přebalují. Málokoho napadne, že to jsou především profesionálové, kteří dělají nesmírně psychicky i fyzicky náročnou práci.
Jak vypadá ve vašem podání zvyšování prestiže?
Pořádáme konference, účastníme se různých debat na toto téma, napsala jsem knížku Hořím, přinášíme příběhy pečovatelů, které jsou inspirativní. Je to titěrná práce, ale někde se začít musí. Hodnota péče je tu na bodu nula. Respekt k tomu mají jen ti, kteří to zažili, zbytek to nezajímá. A nezajímá to příliš ani stát, který si myslí, že pro práci pečovatele stačí základní vzdělání a tříměsíční kurz. To dost vypovídá o tom, jakou váhu této profesi dáváme. Když se rozhodnete stát pečovatelem, můžete hned zítra nastoupit a máte pak osmnáct měsíců na to si rekvalifikační kurz udělat. Rok a půl se můžete starat o křehké lidi, aniž byste k tomu měla jakoukoli dovednost.
Kromě osvěty děláte taky to, že jezdíte přímo do zařízení pro seniory. S čím jim tam konkrétně pomáháte?
To je náš druhý pilíř – přímá práce v domovech. Jezdíme do přibližně osmi zařízení ročně a jsme tam vždycky půl roku. Ale je to vždycky jen v těch, kam si nás sami pozvou. Obracejí se na nás ve chvíli, kdy třeba nemají dobrou atmosféru v týmu nebo se jim nelíbí, jak se někdo ke klientům chová. Tato práce nám jako vedlejší bonus generuje další příběhy, které můžeme zveřejňovat. A taky máme možnost sledovat, jak to v terénu vypadá a pak můžeme poukazovat na systémové nedostatky.
Před dvěma lety jste napsala již zmíněnou knihu Hořím. Co má společného pět pečovatelů, jejichž příběhy tam vyprávíte?
Je to lidskost jako základní esence jejich přístupu k práci. Nápad s knihou vznikl tak, že mám kamarádku Danu, která pracuje ve zdravotnictví už pětačtyřicet let a stále nevyhořela. Zajímalo mě, jak je to možné. Pak tam je Saša, která pracuje v hospici a její přístup neumím nazvat jinak než čistá láska. Pak je Jana, která dlouho pečovala doma o svoji maminku s demencí. Tam mi přišlo důležité vyzdvihnout, že neobětovala celý svůj život jen péči o ni, že dělala všechno, co mohla, ale zároveň taky žila svůj život. A pak tam mám dva muže, Františka a Dominika, za což jsem ráda, protože jsem chtěla nabourat ten stereotyp, že pečovatel je vždy jen žena 55+.
Kde jste tyto dva pečovatele potkala?
Jednoho během pandemie v domově seniorů, kde jsem pomáhala. Ten mě navedl na příklad, který od té doby ráda používám: že bez dobré péče nemáte ani své oblíbené kafe ve svém oblíbeném hrnku. V domově, kde pracuje, jsou někteří lidé, kteří už zdánlivě nevnímají, v čem jim kafe přinesete. A on si i přesto dává záležet, aby ho dostávali ve svých oblíbených hrncích. Je v tom pro mě velká úcta a symbol toho, že péči tvoří detaily. A pak tam mám mladého pečovatele, takového rebela, který tam vnáší jiskru a neformálnost.
To je ta jeho historka s Elvisem?
Ano, v domově, kde Dominik pracuje, byla před lety klientka, která z nějakého důvodu odmítala chodit do koupelny. A pečovatelům to zabralo třeba hodinu, aby ji přemluvili. Až Dominika napadlo začít se víc zajímat o to, kdo ta paní je, co má ráda. Přišel na to, že v mládí poslouchala Elvise Presleyho, tak jí ho začal v koupelně pouštět a bylo po problému. Přesně tohle je podstata a smysl péče.
Jak to, že nevyhoří?
Myslím, že to je časovaná bomba. Péče o duševní zdraví v pomáhajících profesích je velmi podceněná. Když se profesionálních pečujících ptáme, co jim pomáhá práci zvládat, často zmiňují rodinu a přátele, ale žádný oficiální mechanismus na zvládání zátěže v domovech prakticky neexistuje.
Zaujala mě vaše věta, kterou jsem si přečetla v jednom z vašich textů: všichni jsme vlastně senioři. Jak jste to myslela?
Má to dvě roviny. Osobní a celospolečenskou. Myslíme si, že se nás stáří začne týkat až ve chvíli, kdy nám bude třeba více než 75 let a do té doby nás příliš nezajímá. Zapomínáme ale na to, že naše stáří bude takové, jaký byl náš život předtím. Ta druhá rovina je spojená s tím, že ačkoliv víme, že osm z deseti lidí chce dožít doma, přesto na poli sociálních služeb vznikají primárně projekty jako domovy seniorů, a ne terénní služby, které by docházely za lidmi. Přitom ten klíč k rozvíjení péče je strašně jednoduchý: dělat jen to, co bych si přál sám pro sebe a svoje rodiče.
Zdroj: časopis Glanc
