Centrální banky by neměly tvořit environmentální politiku

Hospodářskou politiku státu lze rozdělit na fiskální politiku (kterou spravuje vláda) a měnovou politiku, která ve většině rozvinutých zemí spadá do kompetence nezávislé centrální banky. Názory na to, co by měl stát prosazovat prostřednictvím fiskální politiky, se samozřejmě liší, ale kromě sociální pomoci a poskytování základní infrastruktury začíná převládat také názor, že by se vlády měly více zapojit do procesu vytváření environmentální politiky.

O vhodnosti takového přístupu by se dalo polemizovat, nicméně by bylo vhodné o něm uvažovat alespoň v kontextu fiskální politiky. Co však již překračuje pomyslné hranice, je pověřovat ochranou životního prostředí a bojem proti změně klimatu centrální banky – tedy vykonavatele měnové politiky, kteří mají pouze jeden primární cíl, totiž zajišťovat cenovou stabilitu.

Centrální banky mají samozřejmě mnoho dalších povinností. Ano, v některých zemích podporují hospodářskou politiku vlády, což je ale vždy podřazeno opatřením proti vysoké inflaci ve formě zvyšování úrokových sazeb. V opačném případě by docházelo k jednoznačnému překrývání fiskální a měnové politiky, což by vedlo ke střetu zájmů, a tudíž ke ztrátě nezávislosti.

Pokud by tedy centrální bankéři museli rozhodovat také o opatřeních proti změně klimatu, docházelo by nejen k prolínání fiskální a měnové politiky, ale zároveň by to zkomplikovalo jednání samotné centrální banky. Čím více rozličných cílů se snaží instituce dosáhnout, tím těžší pro ni bude každý cíl splnit v plném rozsahu. I při představě nejlepších úmyslů musíme bohužel počítat s náklady na příležitost. Budeme-li předpokládat ten nejhorší scénář, tento nový cíl „ochrany klimatu“ poslouží jen jako výmluva pro neschopnost dosáhnout cenové stability.

Navzdory těmto problémům existují pochybnosti o samotné formě a účinnosti této „zelené měnové politiky“. Podle jejích zastánců by se mělo jednat o formu kvantitativního uvolňování, které by podpořilo jak vlastní environmentální politiku vlády nákupem státních zelených dluhopisů, tak nákupem dluhopisů soukromých společností s dobrým ESG ratingem. To znamená, že procesy a činnosti těchto společností zohledňují také sociální a environmentální aspekty podnikání.

V prvním případě, kromě výše zmíněného míšení fiskální a měnové politiky, existuje také reálné riziko zvýšené neefektivity celkové (nejen environmentální) hospodářské politiky vlády, která v podstatě od centrální banky dostane bianko šek na financování své politiky (dokud trhy a občané neztratí důvěru v politiku).

V případě soukromého sektoru existují dva hlavní problémy. Za prvé, umělá inflace ceny akcií vybraných společností, která není podpořena skutečným technologickým posunem nebo expanzí trhu, ale pouze vybraným arbitrárním aspektem. V lepším (a horším) případě se společnosti mohou dopouštět „greenwashingu“, tedy zastírání či ospravedlňování nepříznivých faktů za účelem zlepšení veřejného mínění, a tím zneužívat postavení centrálních bank.

V současné době je představa této formy ochrany životního prostředí nejčastěji zmiňována v kontextu Evropské centrální banky (ECB), která vzhledem ke své často zpochybňované nezávislosti a neschopnosti zkrotit inflaci v celé eurozóně pouze posiluje výše uvedené argumenty a vyvolává otázku, proč ECB hledá nové cíle, pokud není schopna realizovat ty současné. Z celého bankovního sektoru jsou centrální banky poslední skupinou, která by měla být v této oblasti aktivní. Obchodní banky a ostatní finanční instituce by v této záležitosti měly jednat, jak uznají za vhodné.