Tohle Oppenheimer nejpíš nepředpokládal. Američané chtěli svrhnout atomovou bombu na Měsíci
Když 20. července 1969 stanul Američan na povrchu Měsíce, skončilo nejintenzivnější období vesmírných závodů, které zpočátku vyhráli Rusové. O deset let dříve však měly Spojené státy jiný plán, jak mu vtisknout svou pečeť.
V kinech běží film Oppenheimer, příběh vědce projektu Manhattan, který ukončil druhou světovou válku. Tváří v tvář ničivé síle atomové bomby, k níž projekt vedl, Japonsko nedokázalo nic udělat a krátce po svržení náloží na Hirošimu a Nagasaki kapitulovalo.
Otec atomové bomby, který nechtěl termonukleární bombu
Již dříve, během prvního zkušebního výbuchu s kódovým označením Trinity, citoval Julius Robert Oppenheimer, když viděl, jak ničivou sílu mají jaderné zbraně starý hinduistický text: „Nyní jsem se stal smrtí, ničitelem světů“.
Americký fyzik se stal hlasem mnoha vědců, kteří v dalším vývoji jaderných zbraní viděli velké nebezpečí pro lidstvo. Spolupracoval s americkou Komisí pro atomovou energii a v roce 1949 se postavil proti projektu vodíkové bomby. V roce 1954 mu byl odepřen přístup k tajným dokumentům, díky čemuž pravděpodobně neměl tušení o jednom z nejabsurdnějších nápadů v historii na použití atomových zbraní.
V říjnu 1957 vypustili Rusové na oběžnou dráhu vůbec první družici. Sputnik 1 kroužil kolem Země 22 dní, vysílal rádiový signál, byl vidět dalekohledem a za příznivých okolností i pouhým okem. Pro USA to byla obrovská facka, a tak začaly co nejdříve přemýšlet o odpovědi. Musela to být odpověď, kterou by viděl každý. A co je vidět odkudkoli na Zemi? Měsíc.
Proto myšlenka odpálení jaderné bomby na povrchu Stříbrného glóbu, jehož výsledkem by byl jaderný hřib viditelný ze vzdálenosti statisíců kilometrů, zaměstnávala mysl americké armády.
Projekt A119 neboli studie lunárních výzkumných letů
V květnu 1958 zahájila skupina vědců pod vedením doktora Leonarda Reiffela práci pod záštitou Armour Research Foundation. Projekt dostal název A119. Do této skupiny patřil Gerard Kuiper a s ním i jeho doktorand Carl Sagan. Tentýž, kterého známe jako autora knih „Modrý bod“ a „Kontakt“, světoznámého popularizátora vědy.
Vědci měli nejen posoudit potenciální přínos z obrazového hlediska, tedy jak velké užitečné zatížení je potřeba, aby byl výbuch viditelný ze Země, ale také zdůvodnit smysl projektu z vědeckého hlediska.
Carl Sagan původně předpokládal, že výbuch by mohl přispět k odhalení možné přítomnosti organických sloučenin na Měsíci. Později byla ve vzorcích přivezených astronauty mise Apollo zjištěna stopová přítomnost aminokyselin, ale po dlouhá léta byl měsíční povrch stále považován za mrtvý. Dnes si tím již nejsme jisti.
Dalším přínosem, dokonce smysluplným, bylo využití vzniklé rázové vlny, která by směřovala k Měsíci, nejen k vyvolání příznivých podmínek pro studium složení povrchu a jeho vlastností, ale také k vyvolání seismické aktivity. Ta by umožnila studovat podpovrchovou strukturu Měsíce, podobně jako se studuje nitro Země.
Carl Sagan zdokumentoval svou účast na projektu A119 ve svých poznámkách a v roce 1959 dokonce zveřejnil názvy důvěrných dokumentů, což bylo v té době považováno za porušení bezpečnosti. Když v roce 1999 vyšel najevo jeho posmrtný životopis a jeho účast na projektu vyšla najevo, Leonard Reiffel se cítil povinen význam projektu A119 dešifrovat.
Ne všechna média se omezila na spolehlivé zpravodajství. Objevily se senzacechtivé titulky, které tvrdily, že výbuch způsobí explozi Měsíce a dokonce povede k úmrtí milionů lidí na Zemi. Nic takového se nestalo, protože téměř na počátku bylo jasné, že možnosti, které mají Američané k dispozici, jsou omezené.
Z velkého mraku malý déšť
Plán odpálit na Měsíci silnou vodíkovou bombu byl nahrazen myšlenkou odpálit atomovou bombu – a to ještě méně silnou, než byla ta svržená na Hirošimu. Důvodem byla skutečnost, že vývoj raket schopných dopravit náklad na Měsíc byl stále ještě v plenkách. Proto se plánovalo použití balistických raket, ale i ty měly navzdory intenzivnímu vývoji konstrukcí od konce druhé světové války omezenou nosnost. A neměly letět na místo určení na Zemi, ale na jiné nebeské těleso.
Existovaly pochybnosti o tom, zda by atomový hřib, který by výbuch vytvořil, byl ze Země dostatečně viditelný. K výbuchu mělo dojít poblíž terminátoru Měsíce (linie oddělující jeho osvětlenou část od neosvětlené) na neosvětlené straně tak, aby sluneční světlo ozářilo vztyčený oblak. Na Měsíci však není atmosféra, rázová vlna by se rychle rozptýlila a žádný výrazný hřib by nevznikl. Samotný výbuch by byl ze Země rozeznatelný, ale související záblesk by se pravděpodobně nelišil od toho, který vidíme při pádu velmi velkého meteoroidu.
Oficiálně prý rozhodl lidský rozum. Samotné vypuštění jaderného nákladu balistickou střelou by bylo velmi nebezpečné a případná ztráta kontroly, která by vedla k tomu, že by nedosáhla cíle a vstoupila na trajektorii srážky se Zemí, by byla ve svých důsledcích nepředvídatelná. Existovaly také obavy z následků samotného výbuchu na Měsíci a dopadu na jeho následný pilotovaný a vědecký průzkum. V roce 1954 vedla špatně odhadnutá síla výbuchu vodíkové bomby na atolu Bikini k mnohem většímu zamoření, než se plánovalo.
K podobné chybě mohlo dojít i na Měsíci. Projekt A119 nakonec nebyl originální myšlenkou. Nebyly to jen úspěchy Sovětského svazu ve vesmíru, ale také zprávy o jejich vlastním projektu E-4, který vypracoval uznávaný jaderný fyzik Jakov Borisovič Zeldovič, a plán počítal s jaderným výbuchem na Měsíci.
Výbuch viditelný ze Země by byl nezvratným důkazem úspěchu programu Luna a přistání sovětského vozidla na Měsíci. I Rusové však měli pochybnosti, a proto od projektu upustili. Byli si vědomi nedostatečnosti své technologie a obávali se, že raketa spadne na území SSSR, nebo ještě hůře, na území některé západní země, což by vyvolalo celosvětovou krizi.
Projekt A119 byl dokončen již v lednu 1959. Je třeba připomenout, že NASA od roku 1958 realizovala program Mercury, který vyústil v první let bez posádky již v září 1959 a později vedl k prvnímu americkému letu do vesmíru. Projekt A-119 byl nepochybně v protikladu k plánům na vyslání lidí do vesmíru a na Měsíc.
Jaderné zbraně kdekoli ve vesmíru jsou špatný nápad
Oppenheimer neměl možnost se k projektu A119 vyjádřit, ale jeho obavy z následků použití jaderných zbraní na Zemi zapadají do jeho obav z použití takových zbraní na povrchu Měsíce a kdekoli ve vesmíru.
Dnes víme, že i pokus o změnu trajektorie jediné střely by přinesl více nebezpečí v podobě úlomků pohybujících se po nepředvídatelných trajektoriích než užitku. Dopad projektu A119 na veřejné mínění by byl z dlouhodobého hlediska zanedbatelný ve srovnání s dopadem přistání člověka na Měsíci.