Norbert Schmidt: Zneklidňující krása Andrese Serrana
Stojím před videem, které zachycuje asi nejznámější dílo Andrese Serrana Piss Christ. Zářící krucifix se vznáší ve zlatočerveném moři lidských tekutin. Tento údajně „skandální“ obraz – původně šlo o velkoformátovou fotografii – jsem poprvé viděl na výstavě Traces du Sacré – Stopy posvátna, kterou uspořádalo Centre Pompidou v Paříži, a následně ji převzal Haus der Kunst v Mnichově v roce 2008.
Kurátoři ho zařadili do oddílu Offense – Urážka. Serranův kříž dávali do souvislosti také s pojmy blasfémie a ikonoklasmus. Už tenkrát se mi tento výklad a zařazení – na jinak výborné výstavě – vůbec nezdály.
Ač vzbudil Serranův krucifix různě po světě vlny pozdvižení, demonstrace – několikrát byla fotografie dokonce v galeriích zničena –, v jádru ho nevystihuje ani jedna z uvedených kategorií. Serranovi totiž nešlo o urážku, už vůbec ne o blasfemii. O nějakém ikonoklasmu ani nemluvě. Tváří v tvář dílu se mi to zdálo natolik zjevné, že mě tehdejší emocionálně vybičované protesty a křiklavé novinové zprávy značně iritovaly. Serranova Krista jsem naopak považoval za jedno z nejzbožnějších, nejteologičtějších děl celé výstavy. Teď si ho prohlížím znovu.
Andres Serrano se podle mě totiž daleko spíš vřazuje do tradice umělců, jakou představuje třeba Rakušan Arnulf Rainer. Ten se se svými brutálními destruktivními přemalbami reprodukcí historických mistrů pokouší evangelní náměty osvobodit z krusty tradičních nánosů. Rainer chce znovu vykřesat, vyškrábat, rozetnout ikonografii, aby se dostal k jádru sdělení, k obsahu evangelia. Setřást nesrozumitelnost, líbivost neutralizujících uměleckých pojednání. Chce ukázat událost ukřižování v její veškeré drastičnosti, lidské tragičnosti a tělesné nahotě. A tím i aktuálnosti, která se nás může dotknout. O to jde i Serranovi. Znovu se o tom přesvědčuji.
Čtěte také
Také Andy Warhol pracuje ve svých nekonečných různobarevných sítotiskových řadách se starými náboženskými symboly a jejich ztvárněními od slavných umělců. Zkoumá zobrazení kříže nebo Poslední večeře. Ptá se po jejich důvěryhodnosti a síle, která přes veškerou multiplikaci v motivech, zdá se, stále přetrvává. A ještě jeden příklad: V pražském Rudolfinu jsme se v roce 2001 mohli setkat s jiným „pobuřujícím“ fotografickým náboženským cyklem s lapidárním názvem I.N.R.I. Bettina Rheims a Serge Bramly tehdy přenášeli evangelijní příběh do reálií současného světa. Ostatně jako to už kdysi dávno dělali středověcí mistři.
Procházím do dalších sálů výstavy a zkoumám, jak Andres Serrano pracuje s lidským tělem, jeho tekutinami – krví, mlékem, močí, spermatem –, změnou měřítka, posunem původních významů. Fotí mučící nástroje a pistole, jako by to byly relikviáře. Plastové hračky jako živé bytosti. Bezdomovce, lidi na okraji jako noblesní hrdiny. Kontrast krásy formy a šokujícího obsahu, který není na první pohled hned zjevný, je jednou z hlavních Serranových uměleckých strategií. Newyorský umělec zná dobře působivost, řečeno slovy Friedricha Nietzscheho, „hrůzy, která je změkčená krásou“. Zkoumá zneklidňující krásu, která dokáže uchovávat a koncentrovat zásadní obsahy, aby jen tak nevybledly. Sám k tomu říká: „Umění by mělo provokovat lidi k přemýšlení, když už nic jiného.“
Čtěte také
Na výstavě Infamous Beauty v pražském Doxu, kterou kurátorsky připravil Otto M. Urban, se nad tím vším můžeme letos v létě zastavit, viděné i řečené porovnávat a nad přiměřeností, vhodností či krásou jednotlivých děl v potřebném klidu a odstupu přemítat.
V této souvislosti se ale nabízí ještě jeden aktuální podnět k přemýšlení. Andres Serrano totiž po zahájení výstavy odjel z Prahy rovnou do Říma, kam byl pozván na slavnostní setkání umělců s papežem Františkem u příležitosti padesátého výročí založení kolekce moderního umění ve Vatikánských muzeích.
Papež při slavnostním shromáždění v Sixtinské kapli jednoznačně ocenil současné umění, které se v našem světě zasazuje o postoj otevřenosti a posiluje smysl pro novost. Směrem k umělcům, mezi kterými seděl i Serrano, mimo jiné pronesl: „Konfrontujete se – podobně jako bibličtí proroci – s věcmi, které jsou v naší době nepohodlné, kritizujete dnešní staré mýty a nové modly, jejich prázdné řeči, hrátky konzumu, schémata moci. (…) Můžete také pomoci při rozpoznávání skutečné religiozity, která je někdy až příliš často prezentována banálními nebo falešnými způsoby.“
Čtěte také
Musím nicméně přiznat, že teď při mém druhém důkladnějším setkání s Andresem Serranem v pražském Doxu mě jeho náboženská díla už tolik nefascinují. Jako daleko aktuálnější, vážnější a silnější na mě dnes působí fotografické cykly vyrovnávající se s americkou minulostí a současností: obrazy – zrcadla nastavená (nejen) americkému dravému kapitalismu, ale i rasismu, fašismu a populismu.
Koneckonců i papež František úplně na závěr ve svém projevu v Sixtinské kapli umělce ještě poprosil, aby „nezapomínali na chudé, na ty, kteří jsou zvlášť blízcí Kristovu srdci (…). Většinou nemají hlas, aby se mohli ozvat,“ pronesl papež a dodal: „Můžete se rozhodnout, že se stanete interprety jejich tiché prosby o pomoc.“
A právě to se Serranovi, jak je vidět i na jeho pražské výstavě, už dlouhé roky docela příkladně daří.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
