Šíráz, město básníků a mešit

ŠÍRÁZ

     Neznámý básník kdysi napsal: Kazvíňanky srdce kradou, rty jak cukr mají Tabrízanky, krásou slynou Esfaháňanky, já však se klaním Šírázu.

(z knihy Íránský poutník od Jana Rypky).

     Darvazeh Quran je „Brána Koránu“. Z dálky viditelný monument na příjezdové komunikaci ze severu. Byla součástí hradeb už od desátého století a do brány byl zasazený výtisk koránu, aby každý, kdo přijíždí, získal požehnání, v něm obsažená.

      Dojezd do Šírázu se konal za tmy a bez taxikáře bych vybrané bydlení nenašel. V úzké, tmavé uličce jsem se nejprve zastavil u dveří soukromého domu a snažil se v té tmě přečíst, co je napsané na zvonku. Až dvě ženy, celé v černém, takže s přibývající nocí nebyly téměř vidět, mě mlčky ukázaly o kousek dál, kde byl vchod.

     Velký, osvětlený dvůr, klasický perský dům s množstvím pohovek mezi květinami na dvoře, u stolů sedí několik lidí, včetně dvou malých dětí. Ujímá se mě němý muž, protože nemluví anglicky, tak mlčí. Ukáže na židli, přinese čas a lejstro s tužkou. Pokojík je malý, tři postele, stolek, židle a koupelna. Spolubydlící je mladý Australan, který další dva dny opakovaně přepočítává trička a všem, kteří jsou v dosahu, sděluje, že mu zase nějaké chybí. Postarší muž neurčité národnosti odjíždí zítra a snaží se objemný koberec složit do přijatelného balíku. Na dvoře na stolech čaj, cukr, sklenice, obyvatelé i návštěvníci se povalují na kobercích, pospávají, srkají čaj, loupou oříšky, klepou do mobilu, přichází a odchází, maximálně pozdraví, aniž by si druhého všímali. Což mně vyhovuje.

     Šíráz kupodivu neničily mongolské hordy ve čtrnáctém století jako jiná perská města. Dokonce ani po obléhání vojsky Timura Lenka nezůstaly na náměstích pyramidy z hlav místního obyvatelstva. Pohromou se stala až řeka Khošk, což paradoxně znamená Suchá. Povodně a záplavy v roce 1668 město téměř zničily a o ty, co se zachránili z vod, se v následujících týdnech postaral mor. Než se město a těch málo přeživších vzpamatovalo, v roce 1725 se přihnala afghánská vojska a obyvatelstvo zmasakrovala.

     Pokud má průměrně vzdělaný cizinec jakési mlhavé tušení o Šírázu bude to většinou spojené s růžemi a básníkem. Oním básníkem je míněn Háfiz. Celým jménem Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz. Celý život prožil v Šírázu, ve městě, které jako zázrakem uniklo drancování, znásilňování a vraždění během mongolských nájezdů ve třináctém a čtrnáctém století. Jeho jméno znamená "Pamětník" protože znal celý Korán nazpaměť. Což dnes snad nikoho neudivuje a ani nezajímá.

     Kdysi v mládí pracoval v pekárně, takže to asi žádný student nebyl a o vzdělání si mohl nechat snít. Při rozvážce chleba se zahleděl do hlubokých očí jisté ženy a zamiloval se. To se prý někdy stává, že se muž zamiluje jaksi „zoči voči“. Jméno oné krásky se dochovalo díky jeho básním. Šach-i-Nabat. Což znamená "Cukrová třtina". Těžko říct, zda byla tak sladká nebo tak hubená, ale každopádně pocházela z velmi bohaté rodiny, takže pomocník pekaře neměl šanci. A navíc byla přislíbená jistému princi.

     Háfiz tedy o ní, ve volných chvílích v pekárně, začal psát básně. Myslel na ni, kudy chodil, nejedl, nespal, ale psal a psal, až se jeho milostné výtvory dostaly mezi lid, který je veřejně předčítal v parcích, čajovnách a vinárnách. Ano, v těch středověkých dobách bylo v Šírázu množství vináren, logicky i opilců a místní druhy vín byly velice ceněny.

     Před dávnými lety, jiný básník, Baba Kuhim jehož jméno ani básně dnes nezná až na odborníky téměř nikdo, na smrtelné posteli s číší místního červeného slíbil, že kdokoli u jeho hrobu probdí čtyřicet nocí, splní se mu to největší přání. Něco jako u nás zlatá rybka, ale ta slibovala ty přání tři.

     Tak se mladý Háfiz ocitnul na krchově u hrobu Bábu Kuhího a sdělil své přání. Nebylo to nic menšího, než láska a ruka překrásné Šach-i-Nabat. Těžko si představit, jak vypadá člověk, když přes den pracuje v pekárně a v noci bdí čtyřicet nocí na krchově. Ale tvrdí se, že když poté šel kolem paláce své lásky, ona otevřela vrata a vrhla se mu do náruče.

     Jak to ale v životě chodí, nakonec se oženil s jinou ženou, založil rodinu a krásná Šach-i-Nabat dozajista také. A to je konec příběhu. Tak vzniká básník!

Dny jara jsou tady! eglantina,

Růže, tulipán z prachu povstaly...

A ty, proč ležíš pod prachem?

Jako plné mraky jara, tyhle moje oči

Rozptýlí slzy na hrobě tvém vězení,

Dokud i ty ze země svou hlavu nevystrčíš.

     Ráno hned po tradiční snídani, kde ke chlebovým plackám patří vejce, máslo, marmeláda, med, okurky, rajčata a čaj jsem vyšel ven, abych se zorientoval, ve které části města vlastně jsem. Hlavní ulice byla pár kroků, chodníky po obou stranách už zaplněné prodejci ovoce a zeleniny. Po pěti minutách první z mnoha dalších nabídek dopravy, směnárny a průvodcovských služeb, to všechno very, very číp. U zdi ve stínu sedí na bobku starší žena, v černém čádoru a prodává sangak, dlouhé, chlebové placky. Ulice se začínala plnit auty, takže přejít na druhou stranu je s jistým rizikem. Chodníky přeplněné obchody a stánky s oděvy, na kterých jsou našité americké vlajky, trička s nápisy USA, přestože sdělovací prostředky včetně filmů líčí Ameriku jako Velkého Satana a hned po Izraeli nepřítele číslo dvě.

     Není ještě osm hodin ráno a na nádvoří mešity se už chaoticky motá skupina italských turistů vyššího středního věku. Mešita Násir al Mulk známá jako Růžová mešita je atrakcí číslo jedna. Růžová barva vzniká průnikem světla přes barevná skla v oknech. A nejvýraznější barvy jsou hned po východu slunce a dopoledne.

     Barevná skla vitráží, která, spolu se sluncem způsobují tuto barevnou koupel, zobrazují různé výjevy a motivy islámu. Mešita je relativně mladá, postavená v letech 1876-1878, což je pro Irán téměř žhavá současnost.

     Za asistence dvou černě zahalených pomocnic se snaží asi deset žen, poctivé, evropské váhy narvat a zabalit do květinových hidžábů, které jsou nutné pro vstup do mešity. U některých to vypadá, že látka musí prasknout. Když se ohýbají, aby si zuly obuv, vystrčeným pozadím zcela znemožňují vstup nebo i výstup ostatním zájemcům. Začíná být horko, a poté, co se opocené, zarudlé tváře vykukující z pod kapuce s výrazem nezměrného utrpení procpou dovnitř, oněmí úžasem.

     Před okny už pózují první ženy, Iránky, zalité všemi tóny červené barvy, od nejjemnější růžové až po sytou, krvavě-fialovou. Zaujímají pózy manekýnek a jejich manželé nebo mužský doprovod je fotí a fotí a fotí.

     Peršan nic nevyhodí. Všechno se ještě k něčemu hodí. Když už věci dávno přestaly sloužit, stojí za to je někde vystavit, položit, opřít, zavěsit. Vypadá to echt orientálně a má to svůj půvab. Pro většinu z nás je to dvůr ucpaný herberkem a kolem kašny s vodou bychom rozestavěli maximálně sklápěcí lehátka nebo sedací, plastovou soupravu. Rozhodně ne staré, rezavé kýble, dvě kostry jízdních kol, několik dřevěných sudů s prohnilým dnem, asi tucet květináčů s bujnou květenou, rezavý šicí stroj a několik dalších, už identifikovatelných předmětů.

     Je to působivé, barevné a okouzlující. Do té doby, než v noci jdete po hmatu na WC. Dvakrát šlápnete do nějakého hrnce, ze zdi srazíte proděravělou pánev a na posledním schodu zakopnete o kočku. Všichni jsou v tu ránu vzhůru, vy nevíte studem, do jaké díry zalézt a vlastně už ten záchod ani nepotřebujete.

     Když jsem druhou noc tímto způsobem vzbudil několik spolunocležníků, spánek mě nějak přešel. Byly dvě hodiny v noci, nádherná hvězdnatá obloha nade mnou a jak by dodal starý Kant „mravní zákon ve mně“. Napadlo mě, že zůstanu na dvoře, natáhnu se na koberec, ruce dám pod hlavu a budu pozorovat ty hvězdy, nasávat vůni květů…a pak jsem si ho všimnul. Na posledním koberci v rohu seděl v tureckém posedu mladík, který tady byl k ruce. Ráno dělal snídaně, během dne se staral o úklid, zametal suché listí a doplňoval vodu do čajovaru. Na levém stehně si přidržoval rozevřenou knihu, ze které polohlasem recitoval. Nebyl to Korán, jehož recitace má svoje pravidla a i když se díky množství škol liší, jsou všechny rozpoznatelné od četby nebo recitace čehokoliv jiného.

     Tak jsem ležel na tom odřeném koberci, vedle byla miska se zbytky cukru a sklenička od čaje, poslouchal jsem ten tichý hlas, který v pravidelných cyklech klesal, aby se znovu dostal do výšek, tak že připomínal spíš zpěv než recitaci. Po chvíli se hoch naklonil směrem ke mně a zeptal se, jestli neruší. 

     „Nerušíš, pokračuj“.

     „To je Háfiz, slyšel jsi o něm? Náš největší básník“.

     „Ano, četl jsem jeho Díván. Tedy jenom část, co u nás vyšla. Ale někdo říká, že největší perský básník je Omar Chajjám“.

     Kluk se krátce zasmál a řekl. „Asi ano, pro vás Evropany možná. Protože nechápete symboliku jeho slov. Za vším vidíte jen víno a opilce“.

     „Ale o tom přece psal, o víně, opilcích, hezkých dívkách“, dodal jsem a zároveň mě to přišlo jaksi blbé, bavit se v noci o perských básnících s klukem, který místo aby spal, si čte jejich verše. Proto jsem vstal, abych ukončil ne moc dobře se rozvíjející debatu v půl třetí v noci. „Musím na záchod“ dodal jsem zcela nevhodně a necitlivě. I když to byla pravda a zanechal mladého poetu jeho veršům.

     Básník Háfiz Šírází je pohřbený v mramorové hrobce zastřešený jakýmsi pavilonem, pod který denně přichází jeho ctitelé a recitují z jeho díla Díván. Někteří jako školáci před tabulí, s urputnou snahou o dobrý přednes a správnou výslovnost, jiní s jakýmsi podivným leskem v očích, blízcí extázi, kterou jeho slova vyslovená po tolika staletích dokáží vyvolat.

     To je jedna ze zvláštností této podivné a kouzelné země. Obrovská až nepochopitelná úcta ke knize, k poezii plné slavíků, růží, vína a rozjímání o ženské kráse v zahradách plných květů. V zemi, kde specifické chápání islámu zakazuje víno a nezahalené ženy, kde za kouření hašiše jsou drakonické tresty a hovořit o jiné pravdě než je Pravda Alláhova zjevená v Koránu se považuje za rouhání. To jsou ty paradoxy.

     Dalším básníkem pohřbeným v Šírázu je druhý ze svaté trojice – Saadi Šírází. Oba dva jsou uctívaní zhruba stejně a ten třetí, pohřbený v Nišápuru možná o trochu víc. Hlavní Saadiho sbírka Bustán byla dokonce zařazena mezi 100 největších knih všech dob.

     Saadi, na rozdíl od Háfize, prožil téměř 30 let na cestách a projel snad polovinu tehdy známého světa. V Akkonu, dnešním severním Izraeli byl se skupinou súfí zajat křižáky a sedm let jako otrok kopal zákopy a hloubil štoly. Byl vykoupen mamlúky, a jakoby toho pořád neměl dost, navštívil Jeruzalém, projel Arabský poloostrov, pobýval v uprchlických táborech, kam se uchylovali lidé před mongolskými hordami, žil mezi lupiči, vzdělanci, vojáky i obyčejnými lidmi. Vrací se po létech přes Ázerbajdžán do své vlasti a pořád ještě nemá dost. Přidá se ke karavaně, směřující do Indie, poznává brahmány, hinduismus a jako o všem co poznal, píše ve verších. Neopomene toto ani po návštěvě proslulého hindského templu ve městě Somnath v Gudžarátu, i když v jeho popisu zaznívá mírné znechucení nad místními praktikami:

Taková noc, dlouhá jako Den vzkříšení;

kolem Mágové se bez omývání modlili.

Kněží se nikdy s vodou netrápili;

jejich podpaží bylo jako mršina na slunci.

Určitě jsem se musel dopustit velkého hříchu,

protože jsem té noci prožil bolestné mučení.

     Jistě muslimovi zvyklého se denně pět-krát omývat před modlitbou byli potem páchnoucí kněží nelibě vonící. Ale oproti sedmi letům strávených v křižáckých kobkách toto „bolestné mučení“ nemohlo být až tak bolestné. Inu poeta.

     Po návratu do Šírázu se konečně usadil a zemřel jako vážený muž a básník.

     Jak Háfiz, tak Saadi jsou v Iránu až nábožně uctívaní, přestože každý z nich žil naprosto odlišný život.  Saadi strávil většinu života na cestách, Háfiz v jednom městě. Saadi pobýval mezi obyčejnými lidmi, uprchlíky, vězni, lupiči, Háfiz byl dvorním básníkem dvou vládnoucích dynastií.

     Trocha poezie, nikoho nezabije, říká se v mé vlasti. Ale čeho je moc, toho je příliš. I když četba o poměrech na panovnickém dvoře, kde Háfiz tvořil, coby dvorní poeta je snad ještě zajímavější, než básníkovi verše. Psal básně pro Mubarize al-Dina, stejně tak jako pro jeho syna Šaha Shoja, který povraždil své bratry a svého otce oslepil a uvěznil. V takové atmosféře, to se to psalo.

     Prý je to třetí nejuctívanější místo v Iránu. Šah Cheragh, Svatyně pána světla, hrobka Mir Sejeda Ahmada. Tento syn imáma Rezy se během pronásledování ší´itů usadil s bratrem právě v Šírázu, čímž si moc nepomohl. V roce 835 ho tady zavraždili. Nad jeho svatyní je dnes prostorná kopule vykládaná tisíci kusy broušeného skla, takže celý prostor vypadá jako jedno velké oblé zrcadlo.

     Svatyní, neboli imámzádí, kde jsou pohřbeni potomci nebo blízcí příbuzní dvanácti šíitských imámů je ve městě velké množství. Lidé věří, že mají zázračné schopnosti a hledají na takových místech pomoc třeba zrovna při výběru školy, partnera, nového zaměstnání nebo rovnou uzdravení pokud je člověk vážně nemocný.

     Na můj dotaz, proč zrovna zde, v této svatyni je tolik lesku a záře mě průvodce odpověděl, že je to kvůli objevení se tohoto místa. Jistý Ajatuláh kdysi zahlédl na starém hřbitově světlo a rozhodl se zjistit, co je jeho příčinou. A objevil, že vychází z jednoho hrobu. Nechal tedy hrob odkrýt a narazily na lidské ostatky v brnění. A prsten s nápisem „al-'Izzatu Lillah, Ahmad bin Musa“, což znamená „Pýcha patří Bohu, Ahmad syn Musy“. A tak všichni usoudili, že našli hrob zavražděných synů Musy al-Kazima.

     Tady jsem se v těch jménech začal ztrácet, takže mě mladý průvodce rád a s jistým shovívavým nadhledem poučil o tom, co zná každá dítě. Jednoduše řečeno, zde pohřbený Ahmed byl synem imáma Rézy, jinak řečeného al-Rida, který byl přímým potomkem proroka Mohameda a osmým imámem. Jeho otcem byl Musa al-Kazima.

     Při vstupu do mešity mě byl podrobně prohlédnut batoh i fotoaparát starším mužem, jakýmsi místním sekuriťákem a ten poté přivolal vysílačkou průvodce. Mladý, hubený hoch v tmavém obleku s asijskými rysy začal vyprávět o historii stavby, kdy byla postavena kopule, kdy se obvod svatyně rozšířil, až jsme se dostali před vchod mauzolea. Tehdy mu zavolali od vstupu, že je tam další, tentokrát iránský návštěvník, aby si pro něho přišel. Mladík se omluvil s tím, že je jich málo, návštěvníků hodně a rozběhnul se přes nádvoří zpátky ke vchodu.

     Míst vydávajících záři, která má upozornit na důležitost osoby zde pohřbené je i v křesťanském světě velké množství. Snad nejznámější je pověst o objevení hrobu sv. Jakuba ve Španělsku. Také tam nedalo spát několika rybářům světlo, pohybující se nad zemí, v jiné verzi onu záři viděl samotný biskup a po provedeném výkopu a nalezených ostatcích bylo rozhodnuto, že se jedná o sv. Jakuba, zvaného Santiago, syna Zebedeova, jednoho ze dvanácti apoštolů Ježíšových. A to byl počátek proslulého poutního místa Santiaga de Compostela, do kterého dnes míří každoročně stovky tisíc poutníků a turistů.

     Jisté podobné znaky islámské ší´i s křesťanskými jsou nepřehlédnutelné. Na vyobrazeních Alího a jeho synů, konkrétně kolem jejich hlav, povražděných v proslulé bitvě u Karbalá velice často bývá přimalovaný zlatý kotouč, téměř totožný se svatozáří křesťanských světců. Samozřejmě, že toto je pro sunitského křesťana naprosto nepřijatelné. Ale ši´ité mají pro takové projevy úcty svoje vysvětlení, stejně jako jejich oponenti sunité mají ty svoje. Prostě rozkol v islámské obci ohledně nástupnictví, ať voleného chalífi nebo po pokrevní linii, tedy dědičného je trvalý, nezvratný a jeho dějiny plné válek to jen potvrzují.