Stanislav Gazdik, který 15 let sloužil ve francouzské cizinecké legii, při rozhovoru s deníkem Epoch Times prohlásil, že cizinecká legie je „těleso, které se otáčí neustále dopředu“. Podle Gazdika „má svoje pravidla a nařízení, každý den disciplínu – slabí jedinci, kteří to nezvládnou, utečou – a to silné těleso zůstává“.
„Ten velkej kruh, jak my říkáme píst, se točí stále vpřed.“ – Stanislav Gazdik
Co vás prapůvodně vtáhlo do tělesa, jakým je cizinecká legie? Byla to ta její filosofie, tradice, síla?
„Tenkrát jsem ještě filosofem nebyl… Tehdy jsem ukončoval vojenskou základní službu a měl jsem docela dobré výsledky, protože jsem byl u průzkumného vojska a chtěl jsem pokračovat dál,“ sděluje veterán.
„Základní vojenskou službu jsem absolvoval jaro 1989 až leden 1991. Zrovna zakládali jednotky OSN, na to jsem se přihlásil – ale tam jsem se setkal s ,administrativní šikanou´, bylo to opačně: já jsem byl nástupní termín jaro, ale oni řekli že berou jenom podzim. Psal jsem na ministerstvo a jinam, ale že to prý nejde. Takže jsem se vrátil domů,“ vzpomíná na léta po vojně v ČR.
„Vojenský život mne bavil – jenže v naší armádě se ,nic nedělo´. Nás posledního půl roku posílali do Prahy, kde jsme pracovali na Kačerově jako brigáda. To bylo po ,sametu´ – vlastně nám zkrátili službu o dva měsíce. Tenkrát už žádný výcvik, žádné tréninky nebyly.
Po návratu domů jsem byl chvíli pracovat jako montér na montážích – podílel jsem se třeba i na Křižíkově fontáně v Praze, kde jsem skoro půl roku pracoval.“
Stanislav Gazdik byl odmala velmi sportovně založený, hrával fotbal a hokej. Zklamáním pro něj bylo, že při jeho nástupu na základní vojenskou službu na to nebrali zřetel.
„Po různých nedopatřeních jsem místo do Dukly nastoupil na poddůstojnickou vojenskou školu průzkumného vojska do Prešova, kde jsem odcházel jako nejlepší průzkumník východoslovenské divize. Základní vojenskou službu jsem ukončil v hodnosti četaře. Začalo mne to bavit, nakonec jsem byl vyhodnocen jako nejlepší průzkumník. Potom jsem přišel do Žatce, a to už jsem měl spoustu různých hodnocení, více než někteří starší.“
První echo o cizinecké legii
Tehdy v Orlové, v místě jeho bydliště, se kamarádi doslechli, že existuje cizinecká legie, a předali o tom zprávu dále. Během práce na montážích se setkal s jedním starším pánem, který pobyl 13 let v cizinecké legii. Působil v Indočíně. Když jednou přijel domů na dovolenou, zavřeli ho podle tehdy platných zákonů o vojenské službě. To se odehrálo kolem roku 1970. Dostal 5 let vězení a ještě musel na 5 let do Československé armády. Nazpět už ho nepustili.
„Jeho jsem se vlastně mohl zeptat, jak to tam funguje. Viděl jsem u něho fotografii, jak stojí s červenou stuhou – zeptal jsem se ho, co znamená ta stuha. Odpověděl:
,To jsou výsadkáři´.
,A jaký je v tom rozdíl?´
,Že jsou stále vepředu´. – A to mi stačilo.“
Na více se Gazdik už neptal a napsal do legie. Odepsali v angličtině, co pro to má udělat.
V novinách se tehdy objevil článek o speciální jednotce výsadkového pluku 2 REP, CRAP cizinecké legie, která odjížděla do války v Perském zálivu, bylo to v únoru roku 1991.
„Říkal jsem si: za prvé – legie, za druhé – výsadek, za třetí – speciální jednotka. Tam chci, tam se musím dostat. Toto mne lákalo, ne ta filosofie.“
Legie je založená na tradici – pochopí během služby každý legionář smysl té tradice?
„O tradici jsme se tehdy nijak nezajímal. Viděl jsem, že ten civilní život mi není souzen. Protože jsem v něm viděl stereotyp – a to jsem nechtěl. Něco jsem si přečetl, něco mi přeložili z angličtiny, tenkrát jsem jazyky neuměl. Dostal jsem informace, že je to spojené s cestováním po světě, viděl jsem ty jednotky v Africe, na Guyayaně, Džibuti a různě.
V cizinecké legii je oficiálním jazykem francouzština – v současnosti se v ní nachází přes 155 národností – v prvním přijímači 4 měsíce probíhá intenzivní výuka francouzštiny. Každý den je norma, kolik slovíček se musíte naučit.“
Nelitujete, že jste po 15 letech služby od legie odešel a začal ten stereotyp civilního života?
Nelituji ani jediné chvíle. Po 13 letech v civilním životě jsem se vrátil jako rezervista. Vrátil jsem se na Calvi, kde jsem podepsal kontrakt na dva roky. Tam jsem byl celkem 2x.
Ono je to složitější, protože když jsem tam sloužil 15 let, z toho 9 let na speciálních jednotkách – byl jsem prvním člověkem z východní Evropy, kdo se do těch jednotek dostal. Skončil jsem jako zástupce velitele čety, v hodnosti seržant šéf. Jako poddůstojník. Měl jsem vystudovanou vysokou poddůstojnickou školu ve Francii – potom jsem mohl zůstat – do nekonečna. Rok jsem měl velení, mělo to být na dva roky. Zničehonic přišli, že mám odjet jako velitel výcvikového centra, komanda na Guyayanu. Gazdik byl vždycky dobrovolník, když něco: „Já jdu, já jdu!“
Předtím jsem všude jezdil, když nikdo nechtěl. To převelení po roce se mi nelíbilo, tak jsem „nesouhlasil“. Měl jsem původně na místě velet po dva roky… Tak půjdu na dva roky, když chcete, ale po 15 letech končím.
Když jsem potom měl dostat nejvyšší poddůstojnické vyznamenání la Medaile militaire, dostat hodnost adjutanta – to je vlastně u nás jako rotný – pak se mi všechno zastavilo: „Protože – ty končíš – tak už ti nic nedáme.“
Zbývaly mi tedy ještě necelé tři roky. Požádal jsem, aby mne poslali do přijímače, kde můžu předávat své zkušenosti, které jsem načerpal. Oni mi ale udělali naschvál, neposlali mne do přijímače, ale poslali mne na bezpečnostní složky cizinecké legie. To je vlastně „kádrové oddělení“ – a tam jsem vybíral kandidáty do legie. Za ty necelé tři roky jsem udělal 847 kandidátů. To byla zase jiná zkušenost – práce s lidmi.
Jak dlouho trvá absolventům, kteří do legie nastoupí, než pochopí smysl té tradice – proč byla založena, proč je taková mnohotvárná, taková ucelená a funguje jako těleso?
To pochopí docela rychle, protože tou strukturou se prodírá každý den. Disciplína, pravidla, nařízení – do toho se člověk velmi rychle dostane. Slabí jedinci utečou, někteří to nezvládali – a to silné těleso zůstává.
Jak silná jsou pouta mezi kamarády v legii? Pouto přátelství je silné?
V legii se ani nehraje na kamarádství. Je to bratr ve zbrani, je to trochu jiné. Kdo chce mít kamarádský vztah… Je to spíše profesní. Mohu říci, že opravdových kamarádů z legie moc nemám, ale jsou to bratři ve zbrani. Kdykoliv si zavoláme, kdykoliv si napíšeme – jde spíš o soudržnost.
Ve snímku jeden legionář bral do ruky pár fotografií s tím, že tito kamarádi už nejsou naživu.
Taky mi padlo několik kamarádů – neboli bratrů ve zbrani.
Říká se, že legie je jako „matka“ – jak to pocítit nebo vysvětlit? Také to tak pociťujete nebo je to jinak?
Ono to tak je. Také to tak pociťuji – legie Patria Nostra, matka, cizinecká legie. I dnes to tak pociťuji. Když jsem v kontaktu s bývalými kolegy, píšeme si, výhodou je, že máme celosvětové propojení a spojení. Jsou po celém světě, stačí jen napsat na sociálních sítích a můžeme vyřešit různé věci.
Legie je matka a – i rodinní příslušníci k ní patří. I oni jsou bráni jako příslušníci legie.
A ta „matka“, cizinecká legie – ano, funguje to. Když jsem se vrátil po 13 letech jako rezervista, tak jsem to cítil a stále to cítím.
Jak dlouho trvá služba, než si legionář může koupit mobil, auto, byt?
Prvních pět let člověk nemůže skoro nic. A ještě je rozdíl u výsadkářů na Korsice než u legionářů na pevnině. My jsme měli poplach každých 24 hodin. Pokud jsme chtěli jet do vzdálenějšího města, tak nám to musel povolit náš kapitán, že opouštíme město Calvi a jedeme třeba 200 km do jiného městečka – musel o tom vědět. Pokud o tom nevěděl, a byl by poplach a my jsme tam nebyli, tak jsme mohli za to dostat třeba i vězení.
Za pět let jsem se stal seržantem a ještě do pěti let jsme se stal caporal chef, to je něco mezi poddůstojníkem a legionářem, je to taková nejvyšší vojenská hodnost, legionářská – caporal chef, a ten už může mít svůj byt, může se oženit – ten už má privilegia na základě hodnosti. Caporal chef je u nás něco jako četař.
Ten první měsíc si nemůže ani zavolat, protože na to není čas a není žádný přístup. Potom je možnost spojit se telefonicky – v kantýnách byly telefony, takže tam se mohlo. Ale v dnešní době jsou mobily – je pravda, že mobil člověk nemůže mít hned. Ale na první vycházce si může koupit nějakou tu kartu, a pak si může zavolat.
Po přijetí do legie domů chodí jen papírové dopisy. Nebo jak jinak se spojí se svou původní rodinou?
Dokud je ve výběrovém řízení, tak ta zodpovědná osoba, která ho vybírá, určuje vlastně jeho stupeň bezpečnosti. Když je rizikovej, tak řeknou třeba – ty nemůžeš psát, telefonovat domů nejméně půl roku nebo rok. Anebo neřeknou nic, to znamená že je dobrej. Dopisy, které přicházejí a docházejí, jsou kontrolovány, aby legie věděla, co má ve svých řadách.
Pokračování vyjde v dalším dílu.
Francouzskou cizineckou legii založil 10. března 1831 francouzský král Ludvík Filip na popud maršála Soulta ve snaze obejít zákon z roku 1830 zakazující přijímat cizince do francouzské armády. Zákon ze dne 9. března 1831 povoluje vytváření legie z cizinců ve Francii, a vojenské sbory složené z domorodců a cizinců mimo pevninu za účelem čelit hrozbám mimo království. I přesto se legie zúčastnily téměř všech francouzských válek i na území kontinentální Francie, a to poprvé při francouzsko-pruské válce (1870–1871).
