Pizza, sport, plavání, kolo – prázdniny. Skupina dětí stojí v kruhu ve vrchlabském městském parku. Lektor je uprostřed a hází jim míč. Ten, kdo ho chytí, čte z papírku, co má rád k jídlu a jakou činnost má nejraději.

Na první pohled to vypadá jako scénka z běžného příměstského tábora, kterých jsou v regionu přes léto desítky. Tento je ale přece jen trochu jiný. Účastní se ho děti ukrajinských uprchlíků a ze sociálně znevýhodněných rodin na Vrchlabsku. Týdenní akci uspořádala Diakonie ČCE – středisko Světlo.

V Charkově pracovala jako ekonomka. V Česku uklízí a plánuje jen příští den

Ukrajinci jsou ve Vrchlabí a okolí už víc než rok. Většina dětí, které s rodiči prchly před válkou do Krkonoš, může zapomenout nejen na klasickou dovolenou, ale i na jednodenní výlety, neboť často pocházejí z neúplných rodin, navíc se od začátku července změnily a zpřísnily podmínky čerpání humanitární dávky. Příměstský tábor je tedy pro naprostou většinu dětí jedinou „dovolenou“, kterou v létě zažijí.

„Nemají ve Vrchlabí babičky a rodiče se musejí opravdu hodně ohánět, aby rodinu uživili. Často to jsou neúplné rodiny. Cílem tábora je odlehčit jim a zároveň dětem nabídnout určité zpestření. Musím říct, že jsou za to velmi vděčni,“ říká Kristýna Baše, koordinátorka pro práci s uprchlíky ve vrchlabské Diakonii.

Dva tábory se prolnuly

Nezisková organizace uspořádala dva tábory, jeden pro děti běženců, druhý pro děti ze sociálně slabších rodin. Na jeden den se obě skupiny prolnuly.

Kapacitu dvaceti míst tábora pro uprchlíky se podařilo naplnit rychle, koordinátorka dokonce musela některé zájemce odmítat. Mezi táborníky jsou i děti, které už několik měsíců žijí s matkami ve vrchlabské ubytovně, v jediném pokoji, mnohdy s jinými ukrajinskými rodinami, které do té doby nikdy neviděly.

5 fotografií

Na rozdíl od klasických táborů je věkové rozpětí mnohem širší. Nejmladším dětem je šest let, nejstarším patnáct. Pocházejí hlavně z velkých východoukrajinských měst, jako je Mariupol, Charkov, Dnipro nebo Cherson. Právě v nich od začátku války probíhaly nejtvrdší boje.

„Navzájem si hodně pomáhají. Myslím si, že je to dané tím, že starší děti byly nucené starat se o mladší sourozence,“ vykládá Kristýna Baše.

Jako základna táborníkům slouží kulturní dům Střelnice, kde se každé ráno scházejí. Pak je čekají hry a soutěže a další činnosti, jež k táborům náleží. Absolvovali pěší túru do Strážného, koupali se v Labi a také vyrazili na výlet do safari parku ve Dvoře Králové nad Labem. Koupání ve studené řece u třináctileté Lízy z téměř milionového Dnipra oživilo vzpomínky na rodnou Ukrajinu.

„Moc se mi tady líbí. Je tady hodně dětí, některé znám i ze školy. Nejvíc mě bavilo plavání. Na Ukrajině jsme se často chodily koupat do řeky, jsme na to zvyklé,“ vypráví Líza v přestávce mezi hrami v městském parku. Vedle ní stojí její dvě sestry. Ve Vrchlabí jsou pouze s matkou, která pracuje jako švadlena.

Mluvit slušně a pomáhat si

Lektor ukrajinského tábora Luboš Jiřiště při sestavování programu postupoval podobně, jako kdyby byl pro české děti. Přesto má tábor svá specifika.

„Hlavní rozdíl je v tom, že děti jsou díky situaci, do které se dostaly, mnohem křehčí. Je potřeba vnímat, že za sebou mají hodně stresující období, a být maximálně empatický, když aktivita nebo hra neproběhne tak, jak si ji člověk naplánoval,“ vysvětluje.

Na táboře mu s dětmi pomáhají ukrajinské studentky, které jinak na Vrchlabsku dělají asistentky ve školní družině.

„Snažíme se, aby děti hlavně měly pohodu a užívaly si toho, do čeho mají chuť. Táborníky nemá smysl do ničeho tlačit. To je takové specifikum, které musím mít pořád v hlavě,“ upozorňuje Luboš Jiřiště. Jazyková bariéra není velkou překážkou, většina dětí po měsících strávených na Vrchlabsku umí obstojně česky. Stejně tak nehrají zásadní roli ani kulturní rozdíly.

Vystavili ukrajinské kroje, zaměstnali uprchlice. Výtěžek putuje dětem

„Řekl bych, že děti to řeší mnohem méně než dospělí. Na aktivity reagují velmi podobně jako české děti,“ všímá si lektor.

Mezi přáními, co chtějí děti na táboře dělat, podle něj nejčastěji zaznívalo být spolu a zažít něco s kamarády. I to něco vypovídá o každodenní realitě Ukrajinců, odtržených od kamarádů a mnohdy žijících v bezprizorním prostředí ubytoven. Na začátku tábora si sami stanovili pravidla. Regule, které děti vymyslely, byly velmi podobné jako na českých táborech, které Luboš Jiřiště v minulosti vedl: „Mluvit slušně, chovat se kamarádsky, pomáhat si.“

Ve druhé polovině týdne organizátoři pro děti připravili integrační den. Mladí Ukrajinci ho strávili společně s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin z druhého tábora pořádaného Diakonií. Také pro ně je příměstský tábor vítaným vybočením z každodenního stereotypu.

„Integrační den je pro ně jedinečnou příležitostí, aby se setkaly, seznámily, sdílely své zkušenosti a objevily nové perspektivy,“ uvádějí vedoucí táborů Tereza Lindrová a Dana Zaplatílková. Týdenní tábor zakončil společný piknik českých a ukrajinských dětí i rodičů.

Oba tábory Diakonie realizovala díky dárcům ze sbírky Krabice od bot. Projekt podpořila Nadace OSF v programu Active Citizens Fund. Podle Kristýny Baše by nebyl problém naplnit i další turnusy příměstského tábora. „Tábor se plánuje čtyři měsíce dopředu, ale bohužel nejsou lektoři,“ poznamenává.