Nechtěné přestupy: do Manchesteru nikdy. Chelsea? V Londýně furt prší

Těžko si představit fotbalistu, který by odmítl slavný Manchester United. Ángel Di María je jedním z nich. Dres rudých ďáblů sice nakonec v roce 2014 skutečně oblékl a stal se tehdy nejdražším hráčem v historii Premier League a pátým na světě (v přepočtu 2,1 miliardy korun), jenže proti své vůli.

Kdyby záleželo na něm, do Anglie by nešel. Real Madrid ho k tomu donutil. Jeho odchod ze Španělska nechápali fanoušci ani experti, přestože jeho pozice v klubu slábla pro příchodu Jamese Rodrígueze. Spekulovalo se, že musel mazat i kvůli jiným než pouze sportovním důvodům. Dokonce zazněly hlasy, že nebyl tak marketingově zajímavý (jeho jméno neprodávalo dostatečně repliky dresů), tak jako jeho konkurent Rodríguez.

„Vždy jsem chtěl zůstat v Realu. Nevím, jak přesně probíhala jednání, ale takový je fotbalový život,” tvrdil sám Argentinec. Průmyslový Manchester dokonce nesnášela hráčova manželka. „Vyber si jakýkoliv klub mimo Anglii,” říkala mu. Adaptaci nepomohlo ani to, že jim v Manchesteru vykradli byt.

Podobný problém jako Di María řešil o pár let dřív Brazilec Robinho. Ani jemu se z prosluněného Madridu do Manchesteru nechtělo, přestože šlo o rivala ze City. Ten v té době (okolo roku 2008) ještě zaostával za United a byl teprve na začátku současné éry.

Emocionální Brazilec rovněž potřeboval větší podporu od trenéra a spoluhráčů. Nelíbilo se mu, že s ním kouč tolik nekomunikuje. Na severozápadě Anglie mu vadilo chladné počasí a hořekoval: „Madrid jsem neměl nikdy opustit. Manchester je senzační místo pro fotbal, ale hrozné pro život. Ta zima, chlad a temné noci… To je pro mladého Brazilce hodně těžké.”

Na čas se posléze vrátil do domovského Santosu, pak mohl v rámci hostování ze City do Barcelony, jenomže i tu odmítl!

Po poslední sezoně, těsně před dvaačtyřicátými narozeninami, definitivně ukončil kariéru Joaquín Sánchez Rodríguez, známý jako Joaquín, legenda Betisu Sevilla.

Až na dva roky ve Fiorentině strávil svůj život ve Španělsku. Kromě milovaného Betisu ještě ve Valencii a Malaze. Mohl hrát i na slavnějších adresách, to by ale nesměl dát košem slavné Chelsea.

„Když mě chtěla, řekl jsem, že tam nikdy nepůjdu. Co bych dělal v Londýně, když tam pořád prší? To peníze nemohly vyvážit. Když někdo řekne, že mi chyběly ambice, odpovím, že jsem měl jednu ambici: být šťastný,“ prozradil později ve své autobiografii.

Dvouleté působení Lionela Messiho skončilo v Paříži fiaskem. Asi by k němu ani nedošlo, kdyby vinou finančních problémů Barcelony a pravidlům La Ligy nemusel katalánský velkoklub opustit. Sice už předtím (po debaklu v LM od Bayernu 2:8 vyhrožoval odchodem), šel by ale v tu dobu opravdu do PSG?

V hlavním francouzském městě si každopádně nezvykl na odlišné klimatické podmínky, podle kamaráda Luise Suareze se opravdu soužil, když se hrálo v mrazu, nebo když sněžilo. S rodinou se mu nelíbilo ani v samotné Paříži.

Nechtít hrát za Liverpool? Nevídané. Ale říkejte to Andymu Carrollovi, který v roce 2010 hodlal zůstat v domovském Newcastlu a jeho transfer se uskutečnil asi tak jako mnichovská dohoda bez Čechoslováků.

Straky, v té době rozhodně ne tak ekonomicky silné jako dnes, vydělaly v přepočtu 990 milionů korun a peníze potřebovaly, tudíž hráčovy protesty byly marné. Carroll se na Anfieldu ani moc dlouho neohřál a přes West Ham to vzal po letech zase zpátky domů do Newcastlu.

Nejčerstvější případ. Právě Newcastle zbrojí na Ligu mistrů a na konci letošního června přivedl Sandra Tonaliho z AC Milán. Hráčův manažer sice vyprávěl pohádky o tom, jak se taková nabídka neodmítá, jenže sám Tonali prvotní zájem Angličanů ignoroval a v minulosti opakoval, že z města módy rozhodně nehodlá nikam odcházet.

Milánský pokladník ale už počítal s přísunem 80 milionů eur, a tak byl třiadvacetiletý záložník k přestupu víceméně dotlačen