Synodální cesta v Německu skončila – a co dál?

Ilustrační foto: logo německé synodální cesty

Páté a poslední zasedání Synodální cesty v Německu skončilo 11. března letošního roku a teď před německými biskupy a aktivními laiky stojí otázka, co dál. Záběr tohoto reformního hnutí není zanedbatelný. Řada pracovních dokumentů byla schválena dvoutřetinovou většinou biskupů i laiků, některé dokonce s 95% většinou, ale biskupové i aktivní laici jsou si vědomi, že dokumenty jsou pouze předpokladem dalšího dialogu – toho nejtěžšího s Římem.

Aby Synodální cesta neskončila tak, že by se mnohé projednalo, odsouhlasilo a následně zapadlo, hledají účastníci už od září 2022 způsob, jak zajistit, aby si její myšlenky podržely oporu ve funkčním orgánu. Vznikl podnět na ustavení stálé synodální rady, poradního orgánu biskupů napříč diecézemi v podstatných otázkách v církvi i společnosti. Účastníci kladou důraz na poradní funkci synodální rady; kompetence a pravomoci biskupů v rámci církevního práva mají zůstat nedotčeny. V čele rady mají být dva nejvyšší reprezentanti biskupů a laiků: předseda DBK (Německé biskupské konference) a předsedkyně ZdK (Centrálního výboru německých laiků). Aktuálně je to Georg Bätzing a Irme Stetter-Karpová. Současně byl vypracován návrh na tzv. synodální výbor, který by připravil konkrétní podobu synodální rady. Tento výbor má tvořit parita 27 německých biskupů a 27 zvolených zástupců ZdK (+deset dalších zástupců společně volených uvedenými členy).

Synodální cestu zkomplikoval postup pěti německých biskupů, jimž myšlenka rady není blízká. Biskupové Bertram Meyer (Augsburg), Gregor Maria Hanke (Eichstätt), Reiner Maria Woelki (Kolín n. R.), Stefan Oster (Pasov) a Rudolf Voderholzer (Řezno) zvolili taktický způsob, jak na nepohodlný reformní záměr upozornit římskou kurii stylem „kdo se moc ptá, moc se dozví“. Napsali Svatému stolci zdvořilý dotaz, zda se smějí či musí této reformní aktivity účastnit. Odpověď kuriálních kardinálů Parolina, Ladarii a Ouelleta adresovaná Georgu Bätzingovi se dala očekávat. Vlivní kardinálové (kardinál-státní sekretář, prefekt dikasteria pro nauku víry a prefekt dikasteria pro biskupy) pochopili synodální radu jako grémium nepřípustně omezující moc biskupů. „Synodální cesta ani jí vytvořený orgán ani biskupská konference nemá kompetenci ustavit »synodální radu« na národní, diecézní nebo farní úrovni,” znělo v odpovědi. Většina německých biskupů se přesto rozhodla v přípravě rady pokračovat. Biskup Bätzing kardinály v odpovědi ujistil, že stálá synodální rada bude postupovat pouze v mezích platného církevního práva; z jeho pohledu moc biskupa neomezuje, naopak ji posílí. 

Pokud se německým biskupům v opozici nepodařilo vytvoření stálé synodální rady zabránit s přispěním Vatikánu, mají v ruce jiný, spolehlivý a pragmatický trumf, a to jsou peníze. Odhady nákladů na práci rady se pohybují ve vyšších šestimístných číslech (EUR) a finanční prostředky má poskytnout VDD (Verband der Diözesen Deutschlands – Svaz diecézí Německa). Čtyři z předchozích pěti biskupů (Eichstätt, Pasov, Kolín a Řezno) se odmítli na financování rady podílet s odvoláním na zamítavé stanovisko Vatikánu a zdrženlivý postoj papeže Františka. Podstatné je, že rozhodnutí o finančních prostředcích z majetku německých diecézí musí být jednomyslné. I jeden hlas proti by stačil.

Pro aktivní laiky organizované v ZdK je spolurozhodování v otázce financí velmi důležité. Důvody jejich nespokojenosti jsou nasnadě: řadový katolík v Německu nemá mnoho možností. Církevní daň ze zákona platit musí, ale rozhodovat o ní nesmí. Nechce-li se podílet na financování záležitostí, s nimiž nesouhlasí, může ještě vystoupit z církve – se všemi následky včetně ztraceného přístupu ke svátostem. ZdK poukazuje na to, že monopol moci biskupů ve věci financí je neudržitelný - církevní daň nejsou soukromé peníze biskupů. 

ilustrační foto: správní rozdělení katolické církve v Německu
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Synodální cesta je teď v patové situaci. Její výbor se má sejít 10.-11. listopadu. Datum je pevně stanoveno a obsahový program jasný: má vzniknout šest pracovních skupin pro vypracování návrhů vzešlých z předchozího několikaletého působení. Synodální cesta by ráda prostřednictvím stálé rady vyřešila i otázku rozhodování o nakládání s finančními prostředky, ale jí samotné elementární prostředky k práci chybí. Ani ZdK (Centrální výbor katolických laiků) nemůže nijak přispět, neboť také on je finančně závislý na VDD (Svazu diecézí Německa). Katolické církvi obecně není spoluúčast při rozhodování vlastní, a to ani v případě peněz. Oponenti reformního hnutí dosáhli uspokojivého výsledku. Od 1. července Synodální cesta pozastavila činnost. 

Většina německých biskupů chce hledat alternativní způsob financování rady nezávislý na VDD (=na vetu jednotlivých biskupů). Německá biskupská konference na společné schůzi DBK a ZdK začátkem července potvrdila, že třiadvacet ze sedmadvaceti diecézních biskupů je připraveno v reformním procesu pokračovat a podílet se na jeho finanční podpoře. Nakolik budou ve svém odhodlání úspěšní, ukážou nejbližší měsíce. 

Ačkoliv je možné Synodální cestu pokládat za německý katolický mainstream, oponentní hlasy jsou velmi hlasité i mezi přímými účastníky. Kardinál Woelki i biskup Voderholzer ostatně přiznali, že se Synodální cesty účastní jen proto, aby v průběhu jednání nezůstali mimo hru. V únoru 2023 ukončily účast na Synodální cestě čtyři německé teoložky: Katharina Westerhorstmannová, Hanna Barbara Gerl-Falkovitzová, Marianne Schlosserová a Dorothea Schmidtová, podle nichž se německá církev během jednání vzdaluje světové církvi a zpochybňuje podstatné základy katolické teologie, antropologie a církevní praxe.

Odmítavě se o Synodální cestě vyjádřil řezenský biskup Rudolf Voderholzer. Synodální cesta podle něj přeceňuje znamení doby na úkor Písma, tradice a učitelského úřadu. Církevní nauka musí být základem veškeré synodality, nikoliv předmětem diskuse. Kriticky se opakovaně vyjadřují němečtí kuriální kardinálové Kurt Koch a Walter Kasper. Vůči námitkám ze strany římské kurie se Georg Bätzing a Irme Stetter-Karpová ohradili tím, že německá církev nejde žádnou „zvláštní cestou“, nýbrž považuje za svou povinnost jasně pojmenovat, kde jsou z jejího pohledu potřebné změny.

S neporozuměním se nepřekvapivě Synodální cesta setkává v blízkém i vzdáleném zahraničí. Její směřování kritizoval v únoru 2022 v otevřeném dopise předseda polské biskupské konference Stanisław Gądecki a podobně reagovala o pár týdnů později skandinávská biskupská konference sdružující biskupy Dánska, Švédska, Norska, Finska a Islandu. V dubnu 2022 podepsalo podobné „bratrské napomenutí“ 70 biskupů převážně z USA a afrických zemí. Mezi podpisy jsou známá jména tradicionalistů jako Raymond Leo Burke nebo George Pell.

Nesouhlasné stanovisko obvykle zaujímají ti, kdo mají obavy, že německé návrhy reforem jsou pro celosvětovou církev zhoubné. Považují je za nepřiměřené a varují před možnými katastrofálními následky. Tam, kde se reformní biskupové a laičtí aktivisté domnívají, že čtou znamení doby, vidí jejich oponenti “ducha doby” (Zeitgeist) a mravní relativismus, který církev od jejího poslání vzdaluje a svádí k připodobnění se tomuto světu. Většina účastníků Synodální cesty naopak sleduje už teď katastrofální následky v přímém přenosu - statisíce lidí opouštějící církev. V řadě let po sobě výstupy z církve dosahují každý další rok (s výjimkou 2020) nového rekordu, jak ukazuje tabulka. V loňském roce počet výstupů přesáhl půl milionu: s katolickou církví se rozešel 522.821 člověk. Ve srovnání s rokem 2016 je to víc než trojnásobek. I když všechny výstupy nelze přičítat na vrub instituce neschopné držet krok s vědeckým poznáním a společenskými změnami, bylo by naivní je ignorovat. 

Německá Synodální cesta má od 1. července vynucenou přestávku. Světový synodální proces 4. října naopak začíná. Už z pracovního dokumentu pro kontinentální etapu z října 2022 pod názvem “Rozšiř prostor svého stanu” vyplývá, že mnohé bolesti, které trápí věřící křesťany po celém světě, jsou si nápadně podobné. Stejně jako na zasedání německé Synodální cesty i na jednání světové církve se očekává široké spektrum hlasů od těch nedočkavých, kteří si přejí co největší pružnost, přes mírně zdrženlivé až po ty přeopatrné, kteří nepovažují změny za potřebné. V univerzálním zastoupení církve se setkají nadšenci i skeptikové, lidé dialogu i lidé dogmatu, obránci neměnných tradic i věrouční experimentátoři. Neznáme rozložení budoucího spektra; nevíme, zda během jednání převáží poctivé čtení znamení doby, nebo ideologicky-silové působení na kterémkoliv místě názorového spektra; zda budou účastníci naslouchat Duchu svatému, nebo sledovat “svého vlastního holuba”. 

Během diecézní fáze synodního procesu jsme nejednou slyšeli poučení o tom, že církev není holubník, pardon, parlament, a že ke konsensu nedochází parlamentním hlasováním. Ano, pokušení srovnávat světové setkání biskupů s parlamentním hlasováním je s ohledem na názorovou různost v církvi velmi silné. Přála bych si, abychom udělali zkušenost, že církev opravdu není parlamentem, v němž vítězí poměrné nebo většinové zastoupení toho či onoho církevně-politického proudu. Přála bych si změny, které mají z církevně-politického hlediska pramalou šanci na úspěch. Jako když parlament něco odhlasuje drtivou většinou, a přesto dostane slovo mlčící polovina a hlas nepatrných na okraji. Svěží vanutí Ducha, který všechno činí nové a proklestí cestu nekonečné Boží fantazii pralesem všech našich dobrých úmyslů a omylů. Vítězství myšlenek, které jsou z lidského hlediska čirým bláznovstvím. Pravý božský kalkul plný příjemných překvapení pro všechny. Takový, který se vymyká lidským předpovědím, průzkumům a intrikám, prostý údajných Božích paradoxů, jejichž jménem smí klerikalismus prohlašovat, že “církev jsme my všichni, a proto budeme rozhodovat za vás za všechny”. Namísto zdůvodnění, že to či ono odporuje dosavadní (historické) tradici, že církev k tomu či onomu nemá moc, že to či ono už bylo s definitivní platností rozhodnuto na věčné časy a nikdy jinak; namísto katastrofických vizí budoucnosti, namísto obav, že církev je nereformovatelná, nebo přesvědčení, že reformy nepotřebuje, přála bych si zažít, že Petr skutečně dostal moc svazovat a rozvazovat. “Neboť co Bůh prohlásil za čisté, ty neprohlašuj za nečisté.” (Sk 10,15)

(Tak jsem se zase trochu nerealisticky zasnila. Kdosi mě přece poučoval, že nemáme čekat žádné změny. Synoda bude jen o synodalitě!)