Když mě tatínek vzal do biografu (ano, říkali jsme v našem městečku »biograf« a ne »kino«, to až později) na anglický film z roku 1953 o výstupu na nejvyšší horu světa, majestátný Mount Everest, byl jsem jako kluk uchvácen nejen statečností, pílí a vytrvalostí lidí, kteří to dokázali, ale také majestátem těch vysokých hor, ve kterých Mount Everest vznikl. Byl jsem však uchvácen tamější přírodou, resp. přírodními podmínkami, které film tak dokonale ukázal.
Slunečným počasím, které ukazovaly hory skutečně velkolepě, ale také vichry, které tu vanou rychlostí kolem 150 km/hod., teplota oblažuje zdejší horniny svými –37 °C a může klesnout i k šedesátistupňovému mrazu, sněhem, ledovci i řídkým vzduchem, ve kterém lidé bojují o tu trochu kyslíku v ovzduší. A jako zvědavý kluk jsem se začal zajímat. A protože tatínek mě v mých zájmech podporoval, byť byly jakkoliv bláznivé, opatřil mi, ani nevím jak, zajímavou literaturu. A tak jsem se dozvěděl, že Mount Everest leží v pohoří Himálaj, a že Himálaj je pohoří v Asii, které odděluje Indický subkontinent od Tibetské náhorní roviny. A v tomto pohoří se nachází deset ze čtrnácti nejvyšších vrcholů světa, takzvaných osmitisícovek. Nejvyšší horou Himálaje i světa je Mount Everest (8849 m n. m.). Pohoří zasahuje na území Pákistánu, Číny, Indie, Nepálu a Bhútánu. Také jsem se dozvěděl, že název Himálaj pochází ze sanskrtských slov hima (sníh) a álaja (obydlí); vykládá se jako Domov sněhu.
Podélně se Himálaj člení na různě vysoká a různě stará souběžná horská pásma. Příčně se pak vymezují jednotlivé úseky podle různých kritérií (např. úseky vymezené velkými řekami, které prorážejí Himálaj ze severu na jih) a že ta nejvyšší hora světa leží v pásmu Velký Himálaj, jež má výšky od 6000 do 8849 m.
Himálajská flóra a fauna se liší podle podnebí, dešťů, výšky a půdy. Podnebí se mění od tropického na úpatí hor až po věčný sníh a led v nejvyšších polohách. Množství každoročních srážek se zvyšuje podél pohoří od západu na východ. Díky různorodosti podnebí, výšky, množství dešťů a druhů půdy žije v Himálaji mnoho různých rostlin a živočichů.
Velmi mne zajímalo, jak toto vysoké pohoří vzniklo. To jsem se však dozvěděl mnohem později, až když jsem studoval geologii na vysoké škole. Cesta k jeho vzniku byla velmi složitá a trvala stovky milionů let. Před více než půl miliardou roků došlo na Zemi k velkému vrásnění, během kterého se z jader dnešních jednotlivých kontinentů vytvořila jednotná pevnina Pangea. Ovšem pohyby hmoty v hloubkách zemského tělesa tuto jednotnou pevninu roztrhaly na zemské desky a z nich se během dalších milionů let vytvořily zemské litosférické desky, které se dále pohybovaly po povrchu zemského tělesa a postupně vytvořily dva superkontinenty – z dnešního pohledu jižní Gondwanu a na severu vznikla tzv. Laurrusie a když se k ní připojily sibiřské a čínská deska, vznikla pevnina Laurasie. Jenže pohyby zemských desek trvaly, a tak i ty superkontinenty se před více než 350 miliony lety spojily a tím spojením vznikla obrovská horstva na jejich styku, tedy z dnešního pohledu ve střední Evropě, tedy u nás. Byla možná vyšší než Himálaje Jenže, pohyby zemských desek způsobily, že nově superpevnina se začala zase drobit. Napřed se odpojila Godwana od Laurasie, a koncem triasu se začíná Gndwana sama rozpadat na celky Jižní Ameriky, Antarktidy, Afriky, Austrálie a Přední Indie. Nás zajímá ona Přední Indie, která se ocitla ve středu otáčení zemských desek a postupně se začala přibližovat k východní části Laurasie. O všem k severu putovala i Afrika. Ta zase k západní části Laurasie. Nechme však Afriku svému osudu a věnujme se Přední Indii. Tahle zemská deska se zhruba před osmdesáti miliony lety začala tlačit na východní Laurasii, a protože ta ne a ne ustoupit, začaly se zde zdvihat horstva. K nejvyššímu tlaku došlo a stále dochází v oblasti Himálaje – na přední straně se vytvořilo současné nejvyšší horstvo Země a za ním byla vyzdvižena do velké výšky Tibetská plošina.
Tento proces trval milióny let a stále ještě trvá.
To, že kdysi bylo i na území Himálají moře, lze dost dobře dokázat. Na území Himálají se vyskytuje velké množství zkamenělých mořských živočichů amonitů. A to i přes to, že nejbližší moře je Bengálský záliv. To svědčí o existenci moře v místě dnešních velehor. A jsou i další důkazy o existenci dávného moře v těchto výškách.
V Himálaji pramení spousta velkých řek, vytvořily se zde stovky jezer, většina z nich se nalézá do výšky 5000 metrů. V Himálaji se nachází přibližně 15 000 ledovců, které obsahují přibližně 12 000 km³ čisté vody. Ledovec Siačen, dlouhý 70 km a nacházející se na hranici
Himálaj má významný vliv na podnebí na Indickém subkontinentu a Tibetské náhorní plošině. Znemožňuje mrazivým a suchým arktickým větrům vanout na jih tohoto subkontinentu, v důsledku čehož je klima v jižní Asii mnohem teplejší než odpovídající oblasti v mírném pásmu v jiných částech světa. Zároveň brání monzunovým větrům vanout dál na sever, což způsobuje silné deště v oblasti Terai. Vědci se taky domnívají, že Himálaj hraje důležitou roli ve vytvoření středoasijských pouští, např. Taklamakan nebo Gobi.
Tryskové proudění má vliv i na vzhled himálajských vrcholů. Silný proud větrů ze západu vane kolem Mount Everestu, čímž vytváří známé chuchvalce sněhu vanoucí z vrcholu, viditelné z velké vzdálenosti.
Mount Everest (nebo také Sagarmátha, čili Střecha světa a Tvář nebes, nebo také Čumulangma, Matka vesmíru) se vypíná do výše 8849 m n.m. Jeho masiv se rozkládá v Tibetu a Nepálu. Vždy budil svou výškou nejen úctu k hoře, ale také lidskou žádost, dostat se na jeho vrchol. Ze západního světa spatřil jako první jeho vrchol v roce 1847 hlavní geograf Indie Andrew Waugh, britský geograf, neboť v ten čas patřila Indie britskému impériu. Změřil ji a došel k číslu 8840 m (čili jeho chyba měření byla zanedbatelná) a označil ji jako Peak XV a učinil k tomu poznámku, že je nejspíše nejvyšší horou světa. Název se mu zdál však příliš úřední a tak horu pojmenoval po svém předchůdci ve funkci hlavního geografa Indie, po Georgu Everestovi.
Do začátku první světové války (rok 1914 – pozn. autora) se žádný Evropan nepřiblížil k nejvyšší hoře světa než na 100 km. Až v roce 1921 se pod patronací Královské geografické společnosti (britské – opět poznámka autora) vydala k Mount Everestu expedice Howarda-Buryho a jejím členem byl i horolezec George Mallory. Počasí achlad sebraly členům expedice mnoho sil, přesto však Mallory vystoupil na jednu skalní stěnu v naději, že spatří horu. Stalo se. Výprava pak vystoupala až do výšky těsně nad 7000 m, zvažovaný výstup na horu však zničila hrůzná sněhová bouře. K Mount Everestu se před druhou světovou válkou vydalo dalších několik výprav, z nichž některé skončily opravdu tragicky, smrtí členů expedic. Vrcholu však nedosáhly.
Po druhé světové válce až v roce 1952 se pokusily o zdolání nejvyšší hory světa dvě švýcarské výpravy, jejichž členové se dostali až do výšky 8600 m. Dál už to nešlo. Dostavilo se ukrutné vyčerpání organizmu členů výprav a výpravy se živé vrátily do výchozích míst. Přišel rok 1953 a k Everestu se opět vrátili Britové. Vedoucí výpravy, plukovní John Hurt, byl dobrým a důkladným organizátorem. Nejenže vybavil výpravu skutečně výborně, ale vybral si také opravdu skvělé muže, mezi kterými nechyběl ani tehdy 34letý včelař z Nového Zélandu Edmund Hillary. Na místě se k výpravě připojil místní šerpa Tenzing Norgay, který byl už v roce 1936 členem jedné neúspěšné expedice. Hurtova výprava dospěla až do jižního sedla. Hurt vyčlenil dvě dvoučlenná družstva, která se měla pokusit o výstup na vrchol. První šli fyzik Tom Bourdillion a lékař Charles Evans. Jejich výstup však skončil málem tragicky. Hora se bránila. Neuspěli. A tak za tři dny nato, 29. května 1953, vyrazili Edmund Hillary a Tenzing Norgay, který v ten den slavil narozeniny. Počasí se umoudřilo. Ob a muži postupovali vrcholu pomalu, leč však neúprosně, až se dostali pod dvanáctimetrovou hladkou stěnu. Zdolali však i tu, sice za obrovského úsilí a v kyslíkové masce, a pak už zbývalo jen pár kroků. Byli na vrcholu! Do sněhu zabodli britskou a nepálskou vlajku a i vlajku OSN, a to za všechny národy na zeměkouli a ten svůj výkon zachytli fotoaparáty a po čtvrthodině, během které snědli kousek makového koláče a kousíček čokolády, se začali vracet zpět. Nejvyšší hora světa byla zdolána!
Následoval návrat a sláva! Od té doby vystoupila na vrchol řada horolezců, že to dnes vypadá pod horou, jako by se tam táhla procesí. Ne však všechny výstupy jsou šťastné!
Prvním Čechem, který na Mount Everest vystoupil, byl v roce 1991 Leopold Sulovský, a to spolu s Italem Battistou Bonellim. Ještě před ním však vystoupila na vrchol československá výprava, kterou tvořili slovenští horolezci Zoltán Demján a Jozef Psotka spolu se šerpou Ang Ritou. Při zpáteční cestě se však Psotka zřítil a zahynul. Stalo se 15. října 1984. Inu, hora se stále brání!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora