napsal Leo K.

To jsme na tom ještě dobře. Pamatuji doby, kdy za téměř sto milionů obyvatel našeho velkého souseda myslel jediný Vůdce. Ten dokázal přimět miliony Němců, aby mu provolávali masovou podporu. Už od počátku tvrdil, že je demokracie slabá a že je potřeba společnost řídit pevnou rukou – i za cenu ztráty svobody. Co bylo příčinou? Řeknu to předem.

Nepochopení principů demokracie a politikaření místo politiky.

Demokracie hynula hádkami ve sněmovně a vládnul von Hindenburg prostřednictvím dekretů. Pověst, že Hitler byl zvolen demokraticky je jenom mýtus – takové nacistické oblbování. Jak je to tedy s demokracií? Rozhodování většiny při toleranci názorů menšiny. Jenže jsou politickou menšinou třeba přírodní blonďáci? Jsou think-tanky (údajně neplacený výkvět občanské společnosti), které na tuto otázku kývnou. Není divu, když takové závěry lidi matou. Celé eony slyší že rodina je základ státu a najednou čte příběhy jak se zaběhl tu rodič 1 a jindy zase rodič 2.

K jaké zase menšině jsme to tentokrát k sakru tolerantní?

Probíhá debata jestli to byl Dostojevsky nebo Bulgakov, kdo říkal: „Jednou tolerance dosáhne takové úrovně, že inteligentním lidem bude zakázáno přemýšlet, aby neurazili imbecily.“

Tedy zjednodušeně, že chytrým bude zakázáno myslet, aby neuráželi blbce. Ale možná, že to nebyl Dostojevský ani jiný klasik a šlo jenom o zlomyslnou glosu jaká se povedla Jakubovi Michálkovi k prezidentské volbě, když pronesl: „Nevěřte všemu, co vidíte na internetu, to říkal už Masaryk.“ Ať tomu je jakkoliv, samostatné myšlení je na indexu aniž je bylo nutné zakazovat.

Ozval jsem se v článku o Lebensbornu na Seznamu, kde se „diskuse“ stočila na to že Rusové „kradou“ ukrajinské děti. Část této „diskuse“ prostě uveřejnit musím. A gramatiku nebudu opravovat:

Vít Jirásek

Takže nacisté odvezli za celou válku 200 000 dětí k árizaci. Putinovi mužici odvezli z Ukrajiny za rok a půl 700 000 dětí k rusofikaci…ty paralely jsou až děsivé. Jen doufám, že až se budou soudit po válce ruské válečné zločiny, tak to nedopadne jako v Norimberku…

Dekanovsky Antonin

Vít Jirásek

Odvezli je z ale z Ruského území po té co si v referendu odhlasovali připojení k Ruské federaci…budete namítat že bylo neplatné…bohužel celý proces proběhl podle platných mezinárodních pravidel což si Russaci pohlidali takže i když propaganda tvrdí něco jiného je to spor na který není jednoduchá odpoved.. nehledě na to že jejich odvozen asi zachránili mnohým život po té co byla tato místa přeorana granáty a raketami

Frantisek Koudelka

Dekanovsky Antonin

A čími granáty? Jaký referndum (svobodný) ?.. panebože, s kym já to musím spolusdílet stát…🙁

Leopold Kyslinger

František Koudelka

Spíše je mi líto státu, kde lidé skáčou na špek mainstreamu, který nestydatě fandí jedné straně. Vy už jste zapomněl na ATO? Antiteroristickou operaci, kterou zařídil Petro Porošenko, když se mu vzbouřili obyvatelé na Donbase, protože nechápali proč by se měli učit ukrajinštinu? Zahynulo14 000 lidí (podle OSN) – svých, Ukrajinců, kteří se provinili jenom tím, že mluví rusky? To, podle vás, není důvod dát takovému státu sbohem? Vzpomeňte na tu lidovou zlost, když ty zajatce z letiště protáhli Doněckem. Sakra krátká paměť.

Petr Mlynar

Leopold Kyslinger

lžete, plácáte nesmysly. Paměť vy nemáte žádnou, paměť vy soudruhu tvoříte jak se vám a russům hodí a svoje lži kvičíte do světa a tím stahujete rozumu prosté na russkou stranu. To jste vy bolševici uměli s dělnickou třídou, pamatujem dobře, jak v 68 u nás podle vašich russák kritérií probíhala kontrarevoluce a jak tanky nato stály na hranicích aby urvali československo! Kdysi jsme my utíkali na západ, dnes táhněte vy do russka!!!

Radovan Pajonk

Leopold Kyslinger

A tyto informace máte z jakých zdrojů? Z russácké propagandy? Je smutné, že takoví lidé se zde veřejně beztrestně vyjadřují. Šíříte lži a měl byste být za to právně trestán. Však na vás dojde. Neznalost neomlová.

Proč to uveřejňuji? Chci se jim vysmát? Doufám, že to tak nevypadá. Oba dva příspěvky, mě obviňují – co z proruských názorů – obviňují mě ze lži a já jsem bral v potaz jejich paměť. Připomínal jsem dění na konfliktním vnitroukrajinském rozhraní mezi lety 2014 a 2022. Které bylo i u nás mediálně, s přimhouřenými očima, přijatelně pokryté. Byla i videa na Youtube. Pamatuji se, že poražený ukrajinský výsadek (kyborgové), po skončení bojů o doněcké letiště separatisté protáhli městem a kterak obyvatelé je poplivali a jinak zhanobili. Tuším, že to byl vlk, kterému se to nelíbilo, protože zajatci byli vojáci a tedy na jejich vůli nezáleželo. Jako prostý voják nejsem přímo odpovědný za škody, které svou službou způsobím. Ptal jsem se ovšem na paměť, protože to není tak dávno, aby se na tyto události zapomnělo.

Že by na internetu „diskutovali“ jedinci bez paměti?

Ať je tomu jakkoliv, myslím, že by se měly stále připomínat jako doklad selhání vyhraněného nacionalismu. Antiteroristickou operaci (ATO), kterou oficiálně vyhlásil Oleksandr Turčynov a převzal prezident Petro Porošenko bychom si všichni měli pamatovat, není to nic časově vzdáleného. Kromě toho je pod názvem „Válka na Donbase“ na Wikipedii.

Nikdo přece nemůže tvrdit, že antiteroristická operace proti vlastním, byť rusky mluvícím obyvatelům, s následnou válkou nesouvisí.

Oba příspěvky z té „diskuse“ jsou totálně „mimo mísu“ a vyvolávají směs pocitů od směšnosti až po depresi, co se pro Boha stalo, že žijeme ve světě, v němž lidé raději soudí, než aby rozuměli a raději odpovídají, než aby se ptali…

Tím, co sjednocuje lidi rozdílného vzdělání, ale plus mínus obdobných příjmů je ideologie. Tu nelze ztotožnit s osobními předsudky. Ty mohou být nejrůznější. Ideologie, napsal jsem – jsou předepsané brýle, které vytvářejí falešné kolektivní vědomí. Ukažme si to na příkladu. Po pádu socialistického bloku kapitalismus přišel o jediného soupeře a v pokusu o naprostý monopol liberalismu tvrdí, že už se nehraje na tradičním hřišti levice – pravice,

protože všichni jsme si rovni.

To už je přece jenom příliš i pro zglajchšaltovaného jedince 21. století. Pořád přece rozeznáváme v společnosti vrstvu 1, která se pere s životem bez jakékoliv rezervy od výplaty k výplatě, vrstvu 2, která sice nějakou rezervu vytváří, ale bojí se vnějších okolností (např. nezaměstnanosti), vrstvu 3, které tyto starosti na um vůbec nepřijdou a pak vrstvu 4, o které víme, že sice existuje ale o její starostech nic nevíme. Mimo zlé tušení, že se nějak týká podmínek celoplanetárního vývoje. Když si k této řadě přidružíme stručné vyjádření rozdílu mezi pravicí a levicí, že pravice chce co nejmenší a nejlacinější stát – jinými slovy – co nejmenší zasahování státu, kdežto levice chce co největší účast státu na chodu společnosti, je bez dalšího vysvětlování jasné, že vrstva 1 a 2 budou voliči levice, kdežto vrstva 3 bude pravicová. Už na první pohled je jasné, že vrstva 1 a 2 je mnohonásobně početnější než vrstva 3. Jak to zařídit, aby i voliči z vrstvy 1 a 2 volili pravici? To musí zařídit ideologie! Jak? No třeba tvrzením, že pravice chce malý, levný stát, kde každému v peněžence víc zbude!

Z výplaty vám víc zbude, ale nesmíte se divit, že veřejné služby (sociální péče, školky, školy, knihovny, veřejná doprava, zdravotnictví a další) nahradí komerční služby.

Správně píše Adam Votruba: Ideologii nelze ztotožnit s osobními předsudky. Není tedy pravdivá teze, že každý má svou ideologii. […] Cílem současné vládnoucí ideologie – tj. současné podoby liberalismu – je předstírat, že žijeme ve světě rovnosti a svobody. Vypadá to, jako by naše společnost byla rovností téměř posedlá, neboť se pokouší dosahovat v této oblasti neustálého pokroku. Chce odstranit rozdíly mezi občany a cizinci, mezi mužem a ženou, mezi kulturami. Všichni jsou si rovni a příslušnost ke kultuře, státu či pohlaví má být záležitostí svobodné volby, do níž stát nemá právo zasahovat. Ejhle, jak liberální! Jenže důsledkem je

sílící represe vůči  lidem, kteří tvrdí pouze to, že cizinec je cizinec a žena je žena.

Jestliže ideologie popírá pravdu ne dosti účinně, pak nastupuje represe, která pravdu trestá. Příčinu této obsese nenajdeme v tom, co tvrdí, ale v tom, co skrývá.

Skrývanou pravdou je, že sociální nerovnost nebyla v západním světě nikdy tak velká jako nyní. Pravdou je, že životní úroveň potažmo kvalita života v západních zemích dlouhodobě klesá. Pravdou je, že sociální nerovnost je prvotní příčinou nerovnosti politické, neboť nemajetní občané mají stále menší možnost hájit své zájmy ústavní cestou. Pravdou je, že v souvislosti s globalizací klesají politické pravomoci volených vlád ve prospěch nevolených expertních a nadnárodních orgánů.

Po roce 1989 Ludvík Vaculík řekl, že sice padl komunistický blok, ale tím nezmizely příčiny jeho vzniku. Každým dnem se přesvědčujeme, že je to pravda. Nedávno zemřelý Milan Kundera se nevrátil do Čech (mimo letmých návštěv své matky) proto, že byl oddaným příznivcem snahy smířit socialismus s demokracií podle receptu Pražského jara. Řekl:

„Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“

Pro ty čtenáře, pro které je slovo socialismus hodno hnusu a opovržení musím poznamenat, že ideálem i předpokladem moderní demokracie je politická rovnost. Tedy rovnost občanů před státem a rovnost států v mezinárodním společenství. Mluvíme-li o rovnosti, neměli bychom ji zaměňovat za stejnost. Rovnost v různosti. A kde socialismus poráží současný liberalismu na hlavu – je jeho vztah k majetku.

Majetek totiž vždy znamená moc. Překročí-li určitou rozumnou hranici a dojde k příliš velké sociální nerovnosti, pak tento majetek znamená popření demokratického ideálu. Znamená totiž reálnou nerovnost politickou!

Když Kundera řekl shora uvedená slova o dějinném pokusu smířit socialismus s demokracií, reagoval Václav Havel glosou, že taková očekávání nebyla, že se Čechům jenom zachtělo cingrkálků a konzumu, který viděli na západ od nás.

Disidenti prostě Kunderu nesnášeli.

Smutně proslulými se stali zejména Milan Otáhal, Petr Pithart a Petr Příhoda (pod souhrnnou přezdívkou Podiven) svou publikací Češi v dějinách nové doby. Kde pod záminkou vyvracení mýtů diskreditují české dějiny způsobem, který by slušel spíše Emanuelovi Moravcovi. Všechno kladné má původ v Němcích, až se člověk diví, že se přeživší Petr Pithart nestydí přiznat k české národnosti. Ale disidenti nebyli jediní. Moderní liberálové podle vzoru Margaret Thatcherové prohlašovali „There Is No Alternative“ (TINA). Například Václav Klaus: Socialismus s lidskou tváří je sám o sobě nesmyslem, ale tento „projekt“ by byl pravděpodobně brzy zapomenut. Anebo zlikvidován, jak se také stalo. Šikovu reformu jsem považoval již tehdy za třetí cestu a věděl jsem, že nikam nevede. Věděl jsem, že jsou cesty jenom dvě. Třetí cesta je cestou do třetího světa. Zdůvodňoval to polovičatostí, protože profesor Ota Šik, prohlásil, že tradiční hodnoty socialismu, nebyly dosud uspokojivě naplněny nikde na světě a proto zůstávají v platnosti a je třeba o ně i nadále usilovat. Byl autorem československé ekonomické reformy usilující o spojení socialistického plánovitého hospodářství a tržní ekonomiky. A Klausovi se nelíbilo, že zpětná vazba trhu měla být regulována – což se ovšem dnes děje zcela běžně.

Kundera byl zosobněním myšlenek které dokázali přivést k zuřivosti Husáka, Havla i Klause.

Socialismus s lidskou tváří byl slogan odkazující k reformnímu programu demokratického socialismu, jež byl představen Alexanderem Dubčekem a přijat Ústředním výborem Komunistické strany Československa v dubnu roku 1968. Už v únoru byl představen programový dokument s názvem Akční program KSČ, v němž byla představena koncepce pokusu o reformu socialistického zřízení po stránce hospodářské, politické i sociální. Dokument hovořil o potřebě zvýšení svobody tisku, projevu i pohybu, odklonu od těžkého průmyslu ke spotřebnímu a možnosti přechodu od vlády jedné strany k politickému pluralismu. Myšlenkovým základem programu se stalo tvrzení, že socialismus neznamená pouze osvobození pracujícího lidu od nadvlády vykořisťovatelů, ale musí zajistit plnější život pro každou osobnost než kterákoliv buržoazní demokracie. Mělo dojít k omezení moci tajné policie a federalizaci Československé socialistické republiky. V otázkách zahraničně politických se Akční program KSČ vyjadřoval pro udržování dobrých vztahů jak se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi, tak i se Západem. Rozebírána byla také otázka dalšího vývoje socialistického zřízení v ČSSR, neboť vývoj by měl vést k vytvoření socialistické demokracie. Odstraněním centralistického direktivního rozhodování mělo dojít ke zvýšení účasti všech sociálních skupin společnosti na řízení státu, k čemuž mělo docházet i díky posilování vědeckosti a odbornosti společenského řízení. Cílem těchto změn bylo vybudovat pokročilou a moderní socialistickou společnost, která by navazovala na demokratické tradice, na kterých vznikla první československá republika, ale stále pod plnou kontrolou KSČ nad mocenskými strukturami státu. Z textu Akčního programu KSČ tedy vyplývalo, že je nutné zajistit důležité pracovní pozice v národním hospodářství tím, že budou “obsazeny schopnými, vzdělanými socialistickými odbornými kádry,” aby bylo možné zajistit konkurenceschopnost socialismu s kapitalismem.

Mladí – a do pojmu mladí řadím všechny mladší 40 let – o tom nic nevědí, ač by je mohla trknout zahraniční oblíbenost značky Made in Czechoslovakia. Nepotřebujeme západ k prosazeni rovnosti žen a mužů. Měli jsme ji uzákoněnou nepoměrně dříve než kdekoliv jinde. Pamatuji z ojedinělého výjezdu do Západního Německa v roce 1956 jak vdaná žena neměla bez manžela u úřadů prakticky žádnou šanci cokoliv vyjednat! Neměla nárok na samostatný pas, připisovala se do pasu manželovi. A to nemluvím o kastování podle zaměstnání: „Děti, nezapomeňte se řádně uklonit panu účetnímu!“ Byl jsem (v roce 1956) docela hrdý na to, že u nás nic takového neexistuje. Dnes si sedáme na zadek před každou hloupostí – protože patříme na Západ!

Ale na ten Západ jsme patřili vždycky, dokonce i v době socializmu.

Pamatuji na besedu s jedním ze zakladatelů Interhelpa. To byl družstevní podnik dobrovolníků, kteří byli koncem dvacátých a začátkem třicátých let pozváni Sovětským svazem na osidlování rozsáhlých planin na východě. Jak naučili místní obyvatele žijící v polozemljankách  stavět domy. Měl s sebou vnuka. Do ticha po přednášce jak začínali se ozval: „Dědo, kdy se budeme mít tak dobře, jak se mají tady?“ Ano pro Rusy jsme byli Západ natolik, že v roce 1968 kolovala pověst (samozřejmě falešná, vždyť uplynulo už 11 let od startu Sputníku), že stačí zabalit briketu do alobalu a Rus vám ji (jako pokročilé elektronické zařízení) zabaví. Byli jsme hrdým národem. Možná někdy až příliš. Ale to, co se s naší společností stalo po listopadu 1989, to nemá obdoby.

Dnes a denně můžeme v přenosech z poslanecké sněmovny slyšet, co musíme implementovat do naší sbírky zákonů, protože to všude okolo již mají!

Liberální ideologie využívá malý stát k pohodlnějšímu převodu veřejných prostředků do privátních kapes. Co jsme zažili za posledních cca 30 let objektů, které chátrají protože majitelé chtějí zužitkovat lukrativní pozemek. To všechno při velebení privátní držby, protože je údajně odpovědnější. Podle stejné ideologie fungující ekonomika potřebuje

dynamický nestátní sektor, ve kterém veřejnost převezme náklady a rizika, zatímco jakékoli kladné výsledky si strčí do kapsy korporace.

Říká se tomu svobodné podnikání. Filosofie tohoto směru je v podstatě velmi jednoduchá a dá se vysledovat od samých počátků své kapitalistické podoby. Slovy, že svoboda je nutná, aby se dalo koupit nebo prodat cokoliv. Jakmile je toto řečeno, veškeré další jednání se točí pouze okolo ceny. Tedy svoboda jednotlivce vlastně neslouží žádným vyšším cílům, ale pouze trhu a dá se tedy koupit. Jde jenom o cenu. Za peníze všechno. Protože liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit, jen když je porušena svoboda osobní. A státní moc je moc vládnoucí vrstvy.

Zakročí státní moc když je svoboda jednotlivců vykoupena nesvobodou celé vrstvy obyvatel?

Za tuhle větu budu pykat nesčíslnými výpady typu: „Brání jim někdo nebo něco ve zbohatnutí?“ Je to dáno vágním významem slova svoboda. Ale jeden výrok se přece jenom definici blíží:

Svoboden je jen ten, kdo může svobody podle své vůle užívat.

Tady je zřetelné pokrytectví liberálů. Svoboda je jen pro vyvolené, co na ní mají prostředky. Jejich přítomnost je ale skrytá, není ovšem na první pohled vidět, neboť ideologie se šíří prostřednictvím médií a placených neziskovek – označovaných v liberální novořeči zamlžujícím pojmem „občanská společnost.“ Placení či neplacení aktivisté si často neuvědomují, že se stávají účastníkem třídního boje proti obyčejným lidem. Hřejivá představa, že jejich pokrokové názory je řadí do té lepší, vzdělanější a úspěšnější části společnosti, by je měla při poctivém sebezpytování probudit ze snů. Konzervativci se naopak staví k vypjatému rovnostářství negativně a chápou ho jako projev levičáctví. Vidí v něm stejný typ nepřítele jako v sociální demokracii a komunismu, jsouce přesvědčeni, že tu vyvstalo zásadní nebezpečí pro kapitalismus.

Konzervativci jsou ovšem také k popukání, protože chtějí zachovat tradiční hodnoty a zároveň brání společenský řád, který tyto hodnoty rozvrací. Existence konzervativců má pro liberály zřejmou výhodu, neboť díky nim mohou tvrdit: „Vidíte, to jsou naši nepřátelé – ti, kteří jsou proti rovnosti.“ Liberálové tak předstírají, že jsou někde nalevo, ačkoliv v nich není levicového vůbec nic.

Liberálové se nezabývají nerovností ale nestejností, aby nemuseli nerovnost řešit. Tvrdí, že nás vedou do ideálního světa všeobjímající komunity, kde si budou všichni rovni, budou úplně svobodní, budou se mít rádi, budou se cítit bezpečně a vše bude správně zařízeno. Brání nám v tom ještě populisté, konzervativci, transfobové, homofobové, xenofobové, rasisté, fašisté, šiřitelé nenávistných projevů, manipulátoři, dezinformátoři, ruští trollové a samozřejmě Andrej Babiš…

Rovnostářská zuřivost liberálů zásadním způsobem mate dvě skupiny lidí – ty, kteří svými instinkty tíhnou jednak ke konzervatismu a také ty co tíhnou k sociálně demokratické levici. A tak se od příznivců s Božím dopuštění vlády dovídáme, že za všechno špatné mohou jejich odpůrci. A tisk, rozhlas i televize to specifikují:

Jsou to podle nich příslušníci nižší střední třídy a lidé nevzdělaní, z chudších regionů, lidé, kteří se cítí ohroženi globalizací a kteří své neúspěchy potřebují svést na někoho jiného, jsou to lidé staršího a středního věku, zatímco mladí mezi ně údajně nepatří. Mimochodem použití slov „nižší střední třída“ je dovedný způsob, jak zařadit třídního nepřítele na nízkou příčku sociálního žebříčku, ale zároveň předstírat, že moje pozice není asociální. Nepřátelé rovnosti jsou podle stoupenců vládnoucí ideologie příslušníci nižších společenských vrstev!

Jménem demokracie nám na vládní úrovni stále častěji dekretují naše povinnosti nevolené instituce (například Evropská komise, IPCC a další) a na občanské úrovni nevolené a Bůhví odkud placené neziskovky(!) – kde se najednou vzaly? Kdo je sem prsk´?

No, řekněte sami, není to krásný mix? Není to volání po tvrdé ruce?