Jeho zakladatelce to připadá jako krátká doba. „Pak si ale uvědomím, kolik dnes úspěšných dospělých lidí nás kdysi navštěvovalo,“ říká v rozhovoru.

Za jaké situace vlastně v roce 2003 Tymy vznikalo?
Tehdy jsem končila mateřskou a chvíli předtím skončila kvůli malému počtu dětí škola ve Všetulích. Budova zůstala prázdná a já se s tehdejší místostarostkou domluvila, že bychom tam zkusili nějaké volnočasové aktivity, což mě bavilo vždycky. Přece jen to ale byla nevybavená budova na okraji města a já měla obavy, zda tam vůbec někdo přijde.

Ty se však nepotvrdily...
Na koleně jsme udělali plakáty na první akci. Roznesli je po Holešově i okolních obcích. Šlo o odpoledne společenských tanců. A přišlo tolik lidí, že tělocvična praskala ve švech. Hned se tam řada lidí zapsala. Nabídli jsme hodiny pro děti i dospěláky a mělo to ohlas. Dokázali jsme si, že tyto aktivity lze dělat i na okraji města. Následně jsem začala mapovat, co v Holešově není a co bychom mohli nabídnout. A také, kde na to sehnat lidi. Vznikla spousta aktivit, byla to tehdy velká euforie. Od té doby se samozřejmě hodně změnilo.

Dnes je vést volnočasové centrum náročnější?
Vždy je snadnější něco budovat na zelené louce, kdy především něco vytváříte a jdete za svým cílem. Stali jsme se organizační složkou města, přebrali pod sebe další volnočasové centrum Duha. Dnes máme přes 90 kroužků, působíme v několika objektech v Holešově a jezdíme do 12 obcí v okolí. Vždy jsme se drželi sloganu: Čím dnes naplníme srdce našich dětí, tím ony zítra naplní náš svět. To stále platí, ale doba se změnila a je to čím dál těžší.

Přibyla vám konkurence v podobě dalších aktivit?
Je pravda, že dřív jich tolik nebylo. Dnes je spousta klubů a oddílů zaměřených na výkon. To pro nás nikdy nebylo zásadní, i když za medaile ze soutěží jsme samozřejmě rádi. Ale priorita je děti zabavit a vzbudit v nich zájem a hlavně radost ze smysluplně naplněného volného času.

Změnil se přístup rodičů?
Jak u koho. Dnes jsou rodiče, kteří drží dítě ve své bublině a moc kroužků mu nedopřejí. A pak naopak ti, kteří to přehánějí. Jejich děti mají přeorganizovaný čas, chodí z jednoho kroužku do druhého, rychle je střídají a vlastně ani nemají šanci zjistit, co je baví. Také vzrostly nároky rodičů. Dřív měly děti zájmovou činnost pouze v místě bydliště. Dnes si rodiče pečlivě studují různé reference a neváhají děti vozit mnoho kilometrů daleko.

Je vhodné děti brzo specializovat?
Zvlášť v předškolním a mladším školním věku to podle mě není moc rozumné. Je lepší nechat je projít více aktivitami, sporty, uměleckými obory. Děti pak samy zjistí, co je baví, a tomu se věnují.

Dnes se hodně mluví i o zapojování moderní techniky do volnočasových činností. Jak vám do nich zapadají mobily a tablety? Jdete v tom s dobou?
Musíme. Ale ne za každou cenu. Děláme i nepopulární kroky. Například nedáváme školákům přístup k wi-fi síti. Nechceme, aby tu trávili čas brouzdáním na internetu. Mně vždy záleželo na opravdových, reálných vztazích, takové tu chceme rozvíjet.

Rozvoj virtuálního prostředí a sociálních sítí však asi zohlednit musíte...
To ano. Musíme být na sociálních platformách, komunikovat přes internet, sdílet věci s dětmi i rodiči. Ale stále chci klást důraz na klasickou zpětnou vazbu. Mám dojem, že dnešní děti pak mají problém s komunikací, vyzrálostí, sociálními vazbami. Jsou z reálných vztahů vystrašené. I proto, když jedeme na tábor, doporučujeme rodičům nechat mobil a chytré hodinky doma.

Jak to berou?
Rodiče uklidňujeme, že mají stále spojení na vedoucí a nemusejí se bát. A děti? První dny jsou nesvé. Ptají se po Googlu a já jim říkám, že Google mají v hlavě. (úsměv) Pak se to ale zlomí a začnou fungovat perfektně. Po návratu z tábora je většinou rodiče ani nepoznají. Často mi píšou, že dítě nebere mobil do rukou tak často a naopak chce trávit čas s kamarády z tábora. To mně vždy udělá radost. Nejsem zaujatá, technika je důležitá, usnadňuje práci, přináší zábavu. Ale chci, aby to měly děti pod kontrolou.

A je poptávka po kroužcích, které s novými technologiemi souvisejí?
To ano. Nedávno jsme třeba založili kroužek robotiky, využíváme 3D tiskárnu, moderní programy a podobně. Směřujeme to ale k tomu učit mladé lidi, jak technologie využívat ve svůj prospěch.

Lze vůbec ještě školáky zaujmout tradičním způsobem?
Je to těžší. Dnes je všechno o komerci, každý si může pořídit, co se mu zlíbí. Ovšem není potřeba hledat složitosti. Máme vyzkoušené, že pořád fungují tradiční hry jako karty či pexeso. A samozřejmě i složitější strategické deskové hry. Nebo obyčejné skákání přes švihadlo. Divila jsem se, že je to dnes pro děti něco zvláštního a že je to tak baví.

Čím to je, že o centru Tymy je tolik slyšet i mimo Holešov?
Snažíme se být aktivní i jinak než jen tím, že provozujeme kroužky. Podílíme se i na projektech, které reprezentují celý Zlínský kraj.

Na co jste nejvíc hrdá?
Těch projektů je řada. Před těmi dvaceti lety jsem založila Parlament dětí a mládeže. Později jsme s tehdejším studentem a dnešním zlínským soudcem Davidem Kolumberem iniciovali krajský parlament. Princip je, že se takto setkávají zástupci různých škol. Vyměňují si zkušenosti, přichází s návrhy, hlasují...

Spolu, ale každý zvlášť. Děti se v kempech znovu učí myslet i na jiné

Jako ve skutečném parlamentu...
Ano, a důležité je, že děti takto komunikují s politiky ve vedení města. Už se jim podařilo prosadit nápady jako městské brigády, zimní kluziště nebo třeba koše na psí exkrementy. Děláme i celoměstské výzvy, kampaně, charitativní akce. Krajská kola soutěží jako Zlatý oříšek či Dívka roku. Pořádáme Cenu vévody z Edinburghu, umožňujeme dětem kontakt s lidmi z celého světa.

Zvete si i zahraniční pomocníky.
Ano, jezdí sem dobrovolníci, kteří chtějí nasbírat zkušenosti a poznat naši kulturu. Byla tu Finka, Španělka, Ital a další. Vedou u nás kroužky a naše děti lépe pochopí důležitost cizích jazyků.

Jak obtížné je všechny tyto aktivity, které jsou „navíc“, organizovat?
Musíte k tomu mít vztah a nedívat se na to optikou odpracovaných hodin. Já mám štěstí, že je to pro mě koníček, a například na tábory jezdím v době své dovolené. Druhé štěstí mám na některé kolegy, kteří jsou naladění podobně a jsou pro mě velkou oporou. Radost mi přináší i moje dcera, která je mi velkou pomocnicí. Důležití jsou všichni dobrovolníci, kteří nám velmi ochotně pomáhají při akcích i na táborech. Bez jejich pomoci si nedovedu naši práci představit.

Kde se takoví najdou?
Jednak jsou to naši odchovanci, pak kamarádi, přátelé, rodinní příslušníci a také mnozí rodiče našich dětí. Skvělou zkušenost máme s aktivními důchodci, kteří přinášejí svůj nadhled, moudrost a životní zkušenost.