1.5.2024 | Svátek práce


DUŠEK: Přišel jsem s nabídkou kvalitního sexu

22.7.2023

Hláška z filmu Pelíšky. Pronesl ji Jaroslav Dušek. Tentýž Dušek, který průběžně přichází s vysvětlením příčin nejrůznějších nemocí, naposledy rakoviny. Prý ji dostane hlavně ten, kdo nemá rád život.

Mnoho lidí svým prohlášením pořádně naštval a mnoho z nich se do něj obulo. Což není úplně fér, pokud uvážíme, že Jaroslav Dušek chodí bos.

Ale vážně. Dušek samozřejmě provokuje. Je to přece herec. Kdyby to s poradenstvím myslel trochu seriózně, otevřel by si nějakou volnou živnost, třeba terapeutickou dílnu. A tam by lidem osm hodin denně radil, jak mít rád život a vyhnout se rakovině. Klientů by měl nepochybně dost. Nicméně on namísto toho vypouští do světa hlášky, které se občas proslaví a zajistí mu kromě zábavy taky hezkou publicitu. Není to špatná marketingová strategie. Někoho zajímá divadlo, víc lidí zajímá film. A úplně každého zajímá zdraví. Je to téma jako hrom. Hlavně proto, že zdraví současníků je jedna velká pohroma. A nikdo pořádně neví, co s tím. Ani alternativec Dušek, co bydlí v nízkorozpočtovém hliněném domku, ani vzdělaní doktoři, kteří operují v moderních špitálech za miliardy.

Zdraví je problém, pokud k němu přistupujeme technicistně, třeba jako k porouchanému autu. Uzdravení z vážné nemoci je vždycky tak trochu zázrak, na který má vliv mnoho jemných faktorů. Jedním z nich je nepochybně taky to, jaký vztah máme ke svému životnímu příběhu a sami k sobě, jestli se máme rádi nebo ne. Ne, není to samozřejmost. A může to mít velmi nepříjemné a vážné důsledky, včetně těch zdravotních.

Jaroslav Dušek dělá stejnou chybu jako mnozí jeho kritici. Nekonečně složitou realitu zvanou život nesmyslně zjednodušuje, když tvrdí, že veškerá odpovědnost jde za pacientem. Na konci slova rakovina sice najdeme pojem vina, ale to je pouhá slovní hříčka, byť nám u ní může naskakovat husí kůže.

Vážná nemoc je přirozená součást života a nelze ji od něj oddělovat, snažit se ji vyřešit v nějakém od běžného života izolovaném prostředí. Takhle to nefunguje. Proto ten paradox, že na začátku úspěšného boje proti vážné nemoci může být někdy to, že proti ní přestaneme bojovat.

Naštěstí to není tak, že by rakovinu nebylo možné uzdravit. Je to možné a tento fakt se už tisíckrát potvrdil. A současně je pravda, že proces uzdravování doprovází velmi často podstatné změny v myšlení a životním stylu pacienta. A ty nelze přeskočit nebo vynechat. Především proto, že právě tady někde může být ten začátek uzdravujícího procesu.

V každém případě platí, že co člověk, to jiný, neopakovatelný příběh. Ať zní diagnóza jakkoli, prognózovat musíme především každý sám. Protože nemoc je náš kříž, jak se říkalo kdysi. Nebo náš boj, jak se říká dnes. Každopádně je to naše tělo, patří nám a nikomu jinému a pokud jsme svéprávní, potom platí, že jsme za zdraví svého těla stoprocentně zodpovědní.

Na závěr připomenu, že by nám v debatách o rakovině a jakýchkoli jiných vážných nemocech slušelo trochu pokory. Protože uzdravení není a nikdy nebude tím, že bychom mohli mít plně pod kontrolou. Pokud se člověk uzdraví ze smrtelné nemoci a hledá pro to vysvětlení, nevystačí si pouze s tím, co mu řeknou v nemocnici. Uzdravení z nevyléčitelné nemoci je z podstaty věci vždycky tak trochu nevysvětlitelné. Je to prostě tajemství, které umí přesvědčivě popsat jen pár lidí na světě. A potřebují k tomu velmi speciální kvalifikaci. Obvykle jsou nejenom prvotřídně medicínsky vzdělaní, ale navíc vnímají i spirituální kontext celého procesu uzdravení.

Jak říká doktor Petr Neužil: „Přestože sám věřící nejsem, vím, že duchovno je velmi podstatná součást všech procesů, řekl bych biologických. Duchovní systém organismu ovlivňuje zásadně všechny naše procesy, ale především vznik a průběh onemocnění. Nemám tvrdá data, ale vím to!“

Pavel Kosorin