Vídeň (od našeho zpravodaje) - Na vídeňský Stadion Ernsta Happela, kde jej toto úterý sledovalo téměř 50 tisíc lidí, přichází třiasedmdesátiletý Američan krátce po sedmé večer jako poslední z 18 členů kapely E Street Band. Krátké šedé vlasy sčesané dozadu, na krku stříbrný talisman, na tváři neustálý úsměv. V černé košili s krátkým rukávem, tmavě modrých džínech, temně červených martenskách a béžovou elektrickou kytarou na krku je od první skladby No Surrender nakažlivě nadšený, překypující energií.
Diváky pod pódiem okamžitě zaplavuje příjemná euforie z omamného zvuku početné sestavy. A že jedna píseň plynule přechází v druhou bez zbytečných řečí, zvyšuje intenzitu zážitku. Stejně jako pohled na Springsteena, který má o horkém letním dni rychle propocenou košili i obě ruce. Publikum to bere jako důkaz dobře odvedené práce. A on tempo udrží, až ve Vídni nakonec hraje přes dvě a tři čtvrtě hodiny.
Třiasedmdesátiletý držitel 20 cen Grammy i filmového Oscara, vždy vyhlášený svými koncerty, vyrazil na turné po sedmi letech. V Americe vzbudilo mírné pozdvižení, když firma Ticketmaster malou část lístků do sportovních hal prodávala jeden v přepočtu až za 100 tisíc korun. Kvůli cenám stanoveným promotérem zpěváka někteří kritizovali, fanouškovský časopis dokonce na protest ukončil činnost.
Při únorovém začátku šňůry několik členů kapely onemocnělo koronavirem, při efektním hodu kytarou zpěvák omylem trefil technika do hlavy. V březnu převzal medaili od amerického prezidenta Joea Bidena, načež už v Barceloně pozval na pódium někdejší první dámu Michelle Obamovou, s jejímž manželem Springsteen natočil podcast.
Od té doby upadl při vystoupení v Amsterdamu, dvojici fanoušků v Norsku zinscenoval zásnuby. A před vystoupením v irském Dublinu zavítal do městečka, odkud během hladomoru v polovině 19. století zřejmě emigrovala jedna část Springsteenovy rodiny. Ta druhá je italská, což se dlouhodobě projevuje hlasitostí jeho kapely, pospolitou atmosférou na pódiu, snad i obecněji jakousi chutí radovat se ze života.
Oproti dřívějším turné ve Vídni chybí na pódiu jeho manželka, kytaristka Patti Scialfa. A zpěvák proslulý tím, že hrával písně na přání, letos večer co večer uvádí prakticky tytéž songy. Z každé dekády nějaký, avšak nejčastěji sahá do 70. a 80. let minulého století, k deskám Born in the U.S.A. a Born to Run. Také ve Vídni postupně dojde na hity jako Because the Night či Glory Days, byť doplněné hned čtyřmi z nedávného alba Letter To You. Naopak absentuje cokoliv z akustických nahrávek Nebraska nebo The Ghost of Tom Joad.
Po většinu večera písničkář stojí uprostřed pódia. Když vyrazí k předním řadám, rozdává trsátka i foukací harmoniky. Desítky lidí nad hlavu zvedají cedule, na nichž mu sdělují své příběhy ve stylu "poslouchám tě celý život a právě mi bylo padesát". I třiasedmdesátiletého rockera jistě potěší, že se tu občas pořád mihne vyznání z lásky.
Při přídavku Dancing in the Dark se v publiku nabízí hned několik dívek, zda by je nevytáhl na pódium a nezatančil si s nimi, jako to ve videoklipu udělal s mladou Courteney Cox, pozdější hvězdou seriálu Přátelé. Nabídky sice Springsteen ve Vídni nevyužije, v závěru skladby si však jedním pohybem dramaticky roztrhne košili a odhalí oholenou hruď. Gesto je stejné jako před desítkami let, jen význam se proměnil: zatímco tehdy to myslel vážně, dnes se u toho nahlas směje.
Vše pro otce
Neposouvá se význam skladeb. V jejich jádru často stojí tvrdě pracující, přehlížení Američané ochotni rvát se za to, na čem jim záleží. Jako protagonista písně Prove It All Night, která ve Vídni také zazní: maká, aby mohl holce koupit prsten a šaty, ale zároveň žádá, aby ho ona konečně začala brát vážně. Ukázkově springsteenovský příběh o úspěchu, pro který člověk musí něco udělat.
O chvíli později dojde na Working on the Highway, skvěle vypointovaný song o dělníkovi, jenž staví asfaltku a sní o lepším životě. V průběhu písně se zamiluje do holky, vezme si ji, jenže její otec sňatek neschvaluje, něco se semele a na konci dělník opět staví asfaltku, akorát už jako trestanec v řetězech. Song má více interpretací, mezi řádky ale možná naznačuje něco o tom, jak člověk z tvrdé práce může zhrubnout.
Takhle koncentrovaná do tří hodin naživo je Springsteenova hudba plná temných příběhů o Američanech, kteří se ocitli v úzkých a nikdo jim nepomůže či nevěnuje pozornost. Fór je v tom, že Springsteen umí jednou písní odvyprávět celý život. A že o těch nejobyčejnějších lidech zpívá, jako by byli hrdinové, že v jejich osudech spatřuje velká dramata a vypráví je bombasticky, velkolepě, jako by je čekalo nanebevzetí. Jako by jim chtěl říct: máte nač být hrdí. Je v tom něco hluboce amerického.
Komik Jon Stewart před lety vzpomínal, kterak po šichtě na baru sedal do auta a pouštěl si Springsteenovy písně. "Najednou jsem si nepřipadal jako loser. Když posloucháte Bruce, nejste loser. Jste jednou z postav epické básně o loserech," vystihl Stewart pocit, jejž v 70. a 80. letech minulého století sdílely miliony Američanů.
To je jedna rovina této jevištní persony. Druhou, osobnější, zpěvák vysvětlil při nedávných vystoupeních na Broadwayi. Bruce Springsteen odmalička trpěl nedostatkem uznání od otce, který pracoval jako taxikář či dělník u pásu v automobilce a zřejmě byl trochu alkoholik. Syn se do něj na koncertech podvědomě začal stylizovat: abych pochopil ten tvůj svět. Aby, když jsi mě neměl rád takového, jaký jsem, stal jsem se alespoň na pódiu synem, jakého sis přál, vysvětloval.
Jinými slovy: celá ta adorace obyčejných Američanů je zároveň sofistikovaným synovým vyznáním lásky k otci.
Sólo na jedné noze
Člověk samozřejmě nemusí být Američan, aby to docenil. Na vídeňském stadionu lidi dohání do euforie i vidět, nakolik se Springsteen do muziky pokládá. "Dáme do toho každý večer úplně všechno a vám na oplátku dojde, kolik skvělého toho máte v sobě," shrnul přístup E Street Bandu v také česky vydané autobiografii Born To Run.
Do strun elektrické kytary, téměř identické kopie svého dlouholetého béžového Fender Telecasteru s krkem ze starého nástroje značky Esquire, řeže trsátkem celou silou pravé ruky. I proto začal po padesátce nosit bandáže na zápěstí, aby rukám ulevil a předešel možným zánětům šlach. Nesundá je celý večer.
Při zpěvu je soustředěný, barytonový hlas má dnes posazený níž než na raných nahrávkách, ale třeba v písni The River falzetem stále dosáhne na vysoké noty.
Oslavnou náladu všemu dodává vrstevnatý a živelný zvuk osmnáctičlenné kapely mísící rock se soulem. E Street Band zjednodušeně řečeno rozvíjí styl, k němuž dospěl roku 1975 na desce Born To Run, a jeho písně jsou velkolepě vystrojené vším od piana a Hammondových varhan přes několik kytar a plnohodnotnou dechovou sekci po vokalisty. Celý večer se na jevišti přeskupuje, na každou skladbu někdo odejde a jiný přijde. Dojem je stejně silný, jako když byl Bruce Springsteen naposledy před 11 lety v pražském Edenu: a to dnes v kapele hraje už několik sedmdesátníků včetně rytmiky, dlouholetého baskytaristy Garryho Tallenta a bubeníka Maxe Weinberga. Stále jsou ve formě.
Druhý nejdůležitější po frontmanovi zůstává kytarista Steven Van Zandt, jinak někdejší hvězda seriálu Rodina Sopránů. Na pódium přichází ve fialovém kabátu a pirátském klobouku, pod nímž skrývá typický šátek a excentrické náušnice s dlouhými třásněmi. Chvíli hraje na elektrickou kytaru v barvách ukrajinské vlajky, za večer pak prostřídá snad sedm modelů včetně dvanáctistrunného Rickenbackera.
Van Zandt se Springsteenem často zpívají do jednoho mikrofonu v takové blízkosti, že se téměř dotýkají obličeji. V pozdější části večera mají drobnou hereckou etudu, kdy pózují zády k divákům se založenýma rukama a debatují, zda už koncert ukončit, nebo hrát dál.
Při hře Van Zandt nepoužívá prakticky žádné kytarové efekty, tedy krabičky. Těch má naopak pod nohama snad tucet Nils Lofgren, další klíčový člen sestavy, jenž písním dodává pestřejší barvy. Třeba v titulním songu z alba The Rising má kytaru položenou naležato a hraje na ni bottleneckem, to znamená klouže po strunách se skleněnou trubičkou na prstě.
Lofgrenova vrcholná chvíle přichází v hitu Because The Night, kdy se v průběhu důkladně vymyšleného sóla dostává do rauše. Nejprve sebou začne nekontrolovaně škubat, pak poskakuje na jedné noze, až se nakonec divoce roztočí do stran a kopne do vzduchu, aby dodal ještě víc dramatu už tak intenzivní písni. Celé sólo má na palci pravé ruky kovový prstýnek, používaný třeba při hře na banjo, díky němuž tóny znějí průzračněji než vybrnkávané bříškem prstu.
Pro vyznění více písní je důležité, že Bruce Springsteen po vzoru Boba Dylana dodnes v několika skladbách nasazuje foukací harmoniku. Že další členka kapely Soozie Tyrell střídá akustickou kytaru s houslemi. A hlasitě publikum reaguje na saxofonistu Jakea Clemonse, který v kapele roku 2011 nahradil svého zesnulého strýce Clarence. Synovcova role nyní opět nabyla na významu: ve Vídni mu Springsteen prakticky každou druhou skladbu poskytuje prostor, v jednu chvíli se o něj dokonce opírá, úplně jako když s jeho strýcem pózoval na obalu alba Born to Run.
Odchod Clarence Clemonse a také varhaníka Dannyho Federiciho, který zemřel už roku 2008, v jednu chvíli připomenou projekce na velkoplošné obrazovce. A oba jako by podprahově ovlivnili podobu večera, v němž Springsteen několikrát zpívá o mrtvých. Počínaje skladbou Ghosts o zesnulých spouhráčích přes coververzi Nightshift od soulové skupiny Commodores, uctívající zpěváka Marvina Gaye, až po Last Man Standing artikulující Springsteenovo zděšení ze skutečnosti, že je posledním žijícím členem své první teenagerské kapely.
V této pozdní části večera se jedinkrát chopí mikrofonu a začne mluvit. Na velkoplošných obrazovkách běží německé titulky. Springsteen vypráví, jak jím kamarádův skon zatřásl. Smrt, směřuje zpěvák k pointě, člověku vyjasní myšlenky a protřídí priority. "Proto vám radím: prožijte každý okamžik na maximum, buďte hodní k sobě, těm, které máte rádi, i celému světu," apeluje. Načež se rozloučí sám jen s foukací harmonikou a akustickou kytarou opět písní o posledních věcech nazvanou I’ll See You In My Dreams.
Závěrečný song podtrhuje pocit, že tahle show je zároveň trochu oslava života tváří v tvář smrti. Že i tímto způsobem zpěvák zaplňuje prázdnotu po blízkých. Že s vědomím blížícího se konce byl nucen si ujasnit, proč tu je a co bylo smyslem jeho života. Bruce Springsteen nemusel přemýšlet dlouho. Ten smysl už dávno našel v hudbě.
.jpg){kind=link}