1.5.2024 | Svátek práce


STÁŘÍ: Co blázníte? Jaká penze?

18.7.2023

Před třinácti lety jsem česko-americkému muzikantovi Ivanu Královi položil v jedné své knížce tuto otázku: Kdybyste žil v České republice, pomalu byste se chystal do penze. Nebojíte se stáří? Jeho odpověď: Co blázníte? Jaká penze a od koho? Od dětství jsem pozoroval, jak pracují moji rodiče.

Zaznamenal jsem, že v posledních několika týdnech se v České republice řeší důchodová reforma. Ale možná mi něco uniklo a mluví se o ní už pár měsíců. Nebo dokonce let?

Ne, nic mi neuniklo. Od své téměř osmdesátileté maminky jsem se naučil zajímat se denodenně o to, co se kolem mě děje. Takže vím, že důchodová reforma se v naší zemi řeší už od začátku devadesátých let. Tedy čtvrté desetiletí. Což je mimořádně trapné. Ale dá se to ještě zachránit, pokud se nesnesitelně dobře placení poslanci našeho parlamentu dohodnou na penzijních pravidlech tak dobře, že ta pravidla vydrží platit dalších 400 let.

Je to pravděpodobné? Není.

Asi mi bude stačit, když platy vrcholných politických představitelů neporostou stejným tempem, jakým se snižují důchody mých rodičů. Protože moje matka celý život poctivě pracovala a tata taky a ty peníze si opravdu zaslouží. Stejně jako většina dnešních důchodců.

Poprvé jsem slovo důchod zaslechl někdy v létě roku 1990. Vozil jsem v kočárku po cestičkách brněnského centrálního parku první ze svých pěti dětí. Krásné místo ty Lužánky! Svého času se tam procházel i Johann Gregor Mendel, Leoš Janáček nebo Milan Kundera. Jednou mě v tom parku oslovila starší dáma, pravděpodobně čerstvá důchodkyně: Vážený pane, co tady děláte takhle dopoledne? Neměl byste být v práci? No měl, protože jinak nebudete mít žádný důchod!

Tehdy jsem se nezmohl na žádnou odpověď. Copak péče o dítě není to nejdůležitější, co může chlap dělat?

Naštěstí se tematika sociálního zabezpečení ve stáří v našem prostoru neustále (z)vrací, takže od té doby jsem měl mnoho příležitostí o tom přemýšlet. A dospěl jsem k závěru, že žádný důchod nechci a až mi „vznikne nárok“, dobrovolně se té sociální dávky zřeknu. Nevím teda jak, protože mám za to, že s tímto přístupem platná legislativa vůbec nepočítá, ale znám několik excelentních právníků, kteří už něco vymyslí.

A proč chci udělat tak bláznivou věc a odmítnout důchod? Protože žádat o sociální dávku astronomicky zadlužený stát mi přijde neetické, nesmyslné, směšné.

V situaci, v jaké dneska jsme, by měla vláda aktivovat nouzový režim a jakékoli sociální dávky vyplácet pouze lidem, kteří nemohou být ekonomicky aktivní z důvodu fyzické nebo duševní nezpůsobilosti. Všichni víme, jací lidé do této kategorie spadají. A všichni se snadno shodneme na tom, že takoví lidé si státní podporu z našich daní bezpochyby zaslouží. Ale nikdo jiný. Přinejmenším tak dlouho, dokud se z mínusu nedostaneme do plusu, dokud nebude přijat zákon o vyrovnaném státním rozpočtu a dokud nebudou smazány všechny pohledávky dlužníka jménem český stát. Pak snad bude možné být o něco velkorysejší.

Ale nejspíš už to nebude potřeba, protože během té dlouho trvající ozdravné kůry si miliony pracujících lidí osvojí úplně nový, nenárokový pohled na život a kompletní soběstačnost (fyzická, mentální i ekonomická) bude vnímána jako morální povinnost a žádoucí cíl pro 21. století.