Reportáž ze Zakarpatí ve dnech protiofenzivy: Jsou chvíle, kdy válku připomínají jen vojenské pohřby
Zimu museli přežít s výpadky elektřiny. Pak přišlo léto a na chvíli odvedlo mysl od války, na kterou se tu občas zapomíná – než přijdou zprávy o padlých na frontě. Na promenádě v Užhorodu je plno, řeka Uh líně plyne korytem a Zakarpatí vypadá jako ostrůvek míru. Je to spíš iluze.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Kalašnikov na zádech příslušníka ukrajinské pohraniční stráže se houpe a je pomalu větší než jeho nositel. Ten si nás přeměří, pak blahosklonně pokývne, že můžeme pokračovat dál, a otevře se závora. Za ní už je válka.
Jenže my na frontu nemíříme. Zajímá nás, jak válku prožívá ta část země, kde se nebojuje – a také Maďaři, kteří tam žijí.
Po desetiletí stáli maďarští obyvatelé Zakarpatské oblasti na okraji pozornosti. Ve veřejné debatě padalo o Maďarech na Ukrajině mnohem méně slov než o těch v Rumunsku nebo na Slovensku. A kvůli nedostatku informací o nich také panuje mnohem víc mylných představ a předsudků.
Výrazněji se to nezměnilo ani po vpádu ruské armády na Ukrajinu. Maďaři v Zakarpatí, kteří ve veřejných debatách v Maďarsku figurovali hlavně v souvislosti s ukrajinským jazykovým zákonem, se opět stali referenčním bodem, tentokrát ve spojitosti s dodávkami zbraní. Politické spory se odehrávají vysoko nad hlavami místních Maďarů. A oni sami se mezitím pokoušejí přizpůsobit těžké situaci.
„Hodně lidí si myslí, že jakmile překročíte (ukrajinské) hranice, hned uvidíte tanky,“ vítá
