Česko potřebuje svoji Björk. Pop by nemělo být sprosté slovo, míní muzikanti z I Love You Honey Bunny
„Už vám někdo říkal, že zníte jako čeští Arctic Monkeys?” Podobnou větu slyšela kapela I Love You Honey Bunny během posledních devíti let nesčetněkrát. Na druhé desce se ale od kytar přesunula k elektronice a momentálně album představuje fanouškům na českých festivalech i zahraničních podiích. „Po Rock for People jsem si ani nepomyslel, že si zahrajeme v Kanadě,“ říká ve dvojrozhovoru kytarista Martin Šolc a frontman Sebastian Jacques.
Rád bych vám na úvod pustil video ze Student festu v roce 2015, kde jsem Vás viděl poprvé. Kdyby Vám tehdy někdo řekl, že budete dnes tam, kde jste, byli byste spokojení nebo zklamaní? Protože v tom věku se člověk vidí ve velkých halách a nedokáže moc pracovat s tím, co je reálné.
Martin Šolc (MŠ): Když jsme tehdy hráli na Student festech a podobných akcích, tak nám přišlo nemožné, že bychom si třeba jednou zahráli na Rock for People. A to, že jsme si tam už podruhé zahráli na třetím největším pódiu, je pro mě pořád dost neuvěřitelné.
Tehdy bych si ani nepomyslel, že navíc pojedeme evropskou tour nebo že si zahrajeme v Kanadě. Jsem strašně šťastný, že to můžeme dělat.
Sebastian Jacques (SJ): Mám to stejně. Hlavně ta nová druhá deska je dál, než jsem si kdy myslel, že budeme.
OBRAZEM: Třetí den Rock for People hudebně zjemnil. Dav ovládli svým vystoupením američtí Papa Roach
Číst článek
K nové desce se samozřejmě dostaneme, ale chvíli bych ještě zůstal v roce 2015 na Student festu. Vy jste v té době byli jednou z nejvýraznějších studentských kapel v Česku, název akce tomu napovídá. Pořád tam ale byl ten důležitý přívlastek studentský. Kdy se v očích promotérů opravdových velkých akcí stává ze studentské kapely regulérní kapela?
MŠ: My jsme nikdy s kapelou moc neplánovali. Proto jsem taky asi tehdy neodhadoval, kde se můžeme za těch skoro deset let ocitnout. Vždycky jsme se hudbou bavili a ty ostatní věci nějak přišly po vlastní ose.
Ale třeba to turné v Kanadě bylo hodně důležité v tom, že nás slyšelo úplně jiné publikum, které úplně jinak reaguje. To nás hodně nakoplo k natočení debutové desky a celkově jsme si tam uvědomili, že to vážně chceme dělat.
Píseň, kterou na videu hrajete, se jmenuje Yellow & Blue a napsali jste jí po anexi Krymu. Ta skladba je dnes bohužel ještě aktuálnější, než když jste jí psali. Jak jste se cítili, když jste tenhle track, ve kterém jste to všechno pojmenovali skoro deset let předem, začali hrát vloni 26. února při benefičním koncertu na Václavském náměstí?
MŠ: Já jsem tomu v ten moment ještě nebyl moc schopný uvěřit. Pak když mi to všechno došlo, tak jsem se snažil svým málem jakkoliv pomoct, tak jsme dali dohromady výzvu Kultura pro Ukrajinu, pod kterou se podepsalo na tři sta českých kulturních institucí.
Ale i když spolu mluvíme teď nebo tu píseň hrajeme na koncertě, tak mi vždycky dojde, jak je šílené, že stejně staří kluci někde leží v zákopu, ze kterého už nemusí odejít.
SJ: Tam je hlavně ironické, že my jsme v té době byli ve fázi, kdy nás ta písnička omrzela hudebně, říkali jsme si, že Krym už Ukrajina stejně bohužel nikdy zpátky nezíská, lidi to neřeší a moc jsme Yellow and Blue nehráli.
A najednou jsme se dostali do situace, kdy ta písnička jednak dostala nový život, ale hlavně ukázala, že tady ten problém nevznikl v únoru 2022, ale dávno předtím. Že osmnáctiletí kluci dokázali už v roce 2014 jasně pojmenovat, co je ten problém a kam vede ten problém. A lidi dneska dělají: „Jak je to možné, že Putin zaútočil na Ukrajinu, to nikdo nemohl vědět.” Ale vědět to mohl každý, protože už to udělal.
Takže v tom momentě, kdy jsme tam šli zahrát tuhle písničku, jsem si hlavně říkal, že si musíme jasněji stanovit hranice, co je demokracie, co není, co je válka, co není a neschovávat se před tím.
Odkládají přezdívku čeští Arctic Monkeys. Kapela I Love You Honey Bunny chystá na duben nové album
Číst článek
Ty hranice možná za Vás dost určuje tajný vzkaz do Moskvy, který má Sebastian na zadní části své kytary. Nicméně se velmi citlivých témat nebojíte ani na svém novém albu. První singl Lose Control nebo píseň Living například otevírají téma duševního zdraví. Je nějaká životní rovina, kterou byste se neodvážili v hudbě a textech odrazit?
SJ: Když je to téma pro nás důležité, osobně se nás dotýká, inspiruje nás a potřebujeme to ze sebe dostat, tak to může být opravdu cokoliv. Může to být vesmír a singularita černých děr, může to být Ukrajina, může to být to, že někomu není úplně dobře od hlavy.
Na naší první desce máme třeba písničku Bloodshed, která je o tom, jak byla jedna moje kamarádka během jednoho měsíce dvakrát znásilněna. A přístup, který k ní měly vyšetřovací orgány a celkově společnost, byl tak hrůzostrašný, že mě to úplně šokovalo.
A já jsem fakt nevěděl, co mám udělat s tím pocitem nespravedlnosti, bezpráví. Že se někomu z mých blízkých stane něco tak strašného a já nemůžu nic udělat, jen pomoct, říct, že je mi to líto, ale nic nezměním. Tak jsem o tom napsal písničku.
Příběh Bloodshedu jsem neznal, teď nevím, jestli můžu nějak citlivě navázat.
SJ: Ne jasně, pojďme dál.
Já se na citlivá témata ptal proto, že jste našemu juniornímu kolegovi Alexovi z Dismanova souboru, který s Vámi natáčel rozhovor letos na Rock for People, řekli, že jednou z nejtěžších věcí na hraní v kapele je vydržet. Jak často člověk musí „držet”? Protože hudba je často lidmi, kteří ji vnímají jen zvenku, trochu stigmatizovaná jako vysněné povolání.
MŠ: Je to stejné jako vztah, jenom jsme na to čtyři. Za ty roky už víme, kdo má kde své hranice, v čem je to s někým z nás skvělé nebo naopak k nevydržení a dokážeme to nějak odhadnout.
Můj 95letý děda, který teď oslaví 70 let s babičkou, tak mi vždycky říkal, že to je jen o toleranci. A s kapelou je to stejné. A my si díky pár kompromisům můžeme užívat to, že s bandou kamarádů můžeme vyjet na skvělé fesťáky nebo do zahraničí. To se fakt vyplatí.
Nová deska, nová kapela
Tím užíváním společně stráveného času se krásně dostáváme k nové desce, která se totiž jmenuje We Just Had a Wonderful Time. Proč tam není have?
SJ: My jsme se tím snažili shrnout období mezi těmi dvěma deskami a všechno, co jsme v té době cítili. Ono je to totiž pět let. A když se člověk podívá, co všechno se během těch let stalo, tak to může působit dost cynicky, ale zároveň to tak není. My si dělání té desky vážně užili. Ale jinak to bylo dost osobní peklíčko.
Koncerty jsou pro mě jako zpovědnice. Můžu publiku dovysvětlit, co jsem prožíval, říká Kiefer Sutherland
Číst článek
MŠ: On se ten název může a nemusí brát ironicky. Během covidu jsme se třeba měli místy fajn, ale ta situace byla šílená a obrovsky nám to všem zasáhlo do životů. Na druhou stranu psaní té desky nám tohle zase pomohlo vstřebat, takže to jde chápat oběma způsoby. Ale jak říkal Sebastian, je to uzavření toho období, kdy jsme tu desku psali.
Na rozdíl od debutu Cosmic Background Radiation, který jste dělali s Dušanem a Tomášem Neuwerthovými, jste na tomto albu spolupracovali s holandskými producenty Koenem van de Wardtem (Klangstof) a Stevenem Grahamem Ansellem (Blood Red Shoes). Oni jsou prací s elektronikou hodně známí. Šli jste za nimi s vizí, že chcete víc synťákovou desku, nebo to vyplynulo spíš z jejich práce průběžně?
MŠ: Nebyl to určitě žádný jejich nátlak. Už když jsme ty písničky psali, tak z nás lezly elektroničtější věci.
SJ: Souhlasím, byl to cílený výběr. Naše nové věci zněly hodně jinak než první deska, takže jsme se chtěli posunout dál s lidmi, kteří nám v tomhle směru přijdou zajímaví a mohli by nám pomoct.
A půjdou ty desky na koncertech kombinovat, když je to o tolik jiné? Nebo část Vašeho repertoáru prostě půjde do koncertního důchodu? Třeba i kvůli tomu, že by to bylo složité technicky atd.
MŠ: Budem hrát jenom ty největší „hiťáky”, to je jednoduché (smích).
Takže Masterplan čtyřikrát za koncert?
MŠ: Přesně tak! Já jsem se teď na Metronome festivalu bavil s kapelou White Lies, ty vlastně taky, a oni mi říkali, že není jiná cesta, než hrát ty největší bangery. A i když se to musí brát s rezervou, tak na tom něco je.
SJ: On to člověk asi vycítí. Když ho to nebaví, tak to nemá smysl hrát. A třeba to zase někdy najde. Jako s Go Little Go, které jsme dlouho nehráli, ale pak jsme to zkusili po x letech předělat a zase jsme to nějakou dobu hráli. Nebo naopak Lose Control jsme museli upravit, aby fungovalo naživo, protože to nebylo úplně jednoduché zasadit tak, jak je na desce.
Když už jsem zmínil Masterplan, ta píseň prý vznikla původně jako vtip. A teď je to minimálně naživo naprosto klíčová skladba Vašeho repertoáru. Kolik hitů jste už hodili do koše na vtipy?
MŠ: Spousta. To člověk nikdy neví.
SJ: Já jsem Masterplan dělal ve dvě ráno v nějakém deliriu, kdy jsem si nevěděl rady s jinou písní. Pak jsem si to dával i s videem na Instagram jako legraci, kluci se tomu zasmáli, ale pak vlastně řekli, že to je vtipné, ale zároveň je to i dobré (smích).
(Bývalí) Arctic Monkeys
Mluvili jsme tu o písničkách, které se ztrácely a zase vracely do set listu. Jednou z nich je i skladba Friends Don’t Lie (2014), kvůli které se Vám začalo říkat čeští Arctic Monkeys. Je totiž hodně nápadně podobná písni Brianstorm. A mě by zajímalo, jestli Vám spíš pomohla nebo uškodila. Protože ze začátku může pomoct lidem zařadit si Vás do nějaké kategorie, zároveň toho přívlastku je pak hrozně těžké se zbavit.
MŠ: Je to přesně tak, obojí je pravda. U nás bylo trochu nešťastné, že jsme zněli až moc jako Arctic Monkeys v nějakých písničkách. Určitě to nebereme jako křivdu, zpětně to dává fakt smysl.
SJ: Nás přesně spíš občas štve to, když to slýcháme furt. I po těch skoro deseti letech, co hrajeme. Na začátku jsem si říkal, že je to vlastně bezva znít jako tahle super kapela. Ale po čase mě začalo dohánět to, že jsem nevěděl, jak znít jako já.
A co má muzikant v takové chvíli dělat?
SJ: Asi prostě počkat, ráchat se v tom, hrabat se v tom a nějak se to stane. Trvá to. Člověk si musí vyšlapat tu cestičku lesem, která ho někdy zavede i tam, kam nečekal, že dorazí. Já jsem třeba dřív pořád říkal, že tam nebudu dávat žádné klávesy, když jsme přece kytarová kapela. A teď je ze mě totální synth boy, mám doma deset synťáků a hrabu se v nich každý den.
V hudebním světě nejde existovat bez škatulek. Klíčem je nebrat se vážně, říkají White Lies
Číst článek
Od hodně kolegů jsem už slyšel myšlenku, že Vás lidé v Česku nevnímají jako mainstream jen kvůli tomu, že hrajete anglicky. Protože Vaše hudba je melodická a dost líbivá. Jak se dá z pozice muzikanta optimálně vyvážit líbivost a prvoplánovost? Protože přesně s tím český pop často bojuje.
MŠ: Je zajímavé, že tyhle škatulky jsou v každé zemi jiné. V Německu nám často lidi z publika i ostatní kapely říkali, že jsme málo popoví. A v jiných zemích nám pak říkali opak. Ale ve finále si myslím, že je to úplně jedno.
SJ: To s tou líbivostí a prvoplánovostí je dobrá hláška.
No a pracujete s ní nějak v tom kreativním procesu?
MŠ: Ne, nijak. Je nám to úplně jedno. Je to asi klišé, ale my fakt vždycky skládali tak, aby nás to bavilo.
SJ: Občas to člověka i překvapí. Něco uděláme a řekneme si: „To je ale totální popina. Ale funguje to, dobrý, jedeme dál.” Když má člověk pocit, že to tak má být, tak to tak má být.
Tím mi přímo nahráváš na další otázku, protože řada muzikantů mimo hudební mainstream vnímá pop jako pejorativní pojem. Jak se k tomu stavíte vy?
SJ: Je to strašná škoda. Pop není nadávka. Lidi se připravují o celý svět naprosto super věcí. Já to samozřejmě chápu, taky jsem měl fázi, kdy jsem přece nebyl jako ty ostatní popoví lidi a chtěl jsem být alternativní umělec. V tom věku je to normální.
Ale jakmile se člověk dostane dál, tak mi přijde to hudební elitářství strašně omezené. A chtěl bych, aby všichni, co dělají hudbu, si konečně vyndali hlavu ze zadku a řekli: „Je to úplně jedno, děláme hudbu. Děláme vlny, které v uchu a v mozku něco udělají a pak cítíme nějaké emoce.”
Zároveň když to vztáhneme třeba i k tomu, co kdysi psal Pierre Bourdieu o teorii vkusu, tak některé tuzemské agro-popové umělce můžeme teoreticky označit za objektivně závadné? S tím, jak se ta hudba může promítnout do jiných životních rovin.
SJ: To určitě, je strašně důležité, že to říkáš. Ale to není chyba žánru, ale těch konkrétních umělců. Existuje dobrá a špatná hudba.
Martin před chvílí zmínil, jak se hudba liší v různých zemích. Už jsme zmínili turné v Kanadě, kde Vás prý ale hodně překvapil přístup k přípravě před koncertem. V jakém smyslu?
MŠ: V Česku je neobvykle vysoká úroveň technické vybavenosti klubů a i kvalita zvukařských nebo osvětlovačských profesí. Nejen v Kanadě, ale všude různě po světě, jsme se setkali v malých klubech s daleko horším přístupem většiny zúčastněných.
Dnes by se jmenovali One-legged Duck. Nevadí nám, když s námi lidi cestují časem, říkají Simple Plan
Číst článek
SJ: Ono je to hodně dané tím, že třeba v té Kanadě je daleko větší trh a od těch kapel se daleko víc očekává. Takže těch kapel, které jsou strašně dobré, je taky daleko víc. My tu máme spoustu skvělých příležitostí, ale někdy je to možná až trochu moc uvolněné.
V Kanadě jsme třeba jeli koncerty skoro bez zvukovky a přestavby jsme museli stihnout za pět minut. V Česku se tohle nestane nikdy. A když jsme teď jeli jako předkapela s Rare Americans, tak se nám to hodně hodilo.
MŠ: Umět být za sedm minut pryč ze stage se hodí.
Vy pravidelně koncertujete i s kapelou Leoniden z Něměcka nebo s Ivan and the Parazol z Maďarska. Kdybyste měli sestavit jednu úplně ideální hudební scénu, jaké prvky a z jakých zemí byste vybírali?
MŠ: To je skvělá a zároveň složitá otázka. To, že jsou ty scény jiné, je skvělé, protože v každé zemi zažiješ něco jiného a můžeš se na svojí muziku dívat z různých stran.
SJ: Pár věcí, které by si Česká scéna mohla vzít, by se ale zase našlo. Hrozná škoda třeba je, že je ta evropská integrace pořád trochu složitá. Když si to člověk neobvolá a nedomluví sám, tak to prostě nemá.
S Leoniden nebo Ivany to bylo přesně takhle a stálo to hodně práce. Můj sen je, aby celá Evropa byl jeden velký fan base. Aby se dobrá hudba ze Španělska hned dostala sem a dobrá hudba odsud zase do Španělska.
Takže třeba nějaká platforma nebo spíš někdo, kdo to prošlápne?
MŠ: Já často říkám, že Česko čeká na svojí Björk. Nebo Sigur Rós. Island není žádná hudební velmoc, ale v posledních letech tam vzniká spousta super kapel. Díky tomu, že někdo tu zeď hlavou prostě prorazil. My tady máme skvělé kapely a je škoda, že se o tom v zahraničí neví víc.
SJ: Ale kdybych tu otázku mohl ještě stočit z kapel na fanoušky, kteří podle mě v Česku ve srovnání s jinými zeměmi ještě třeba úplně nevědí, co to publikum může pro hudebníky všechno znamenat.
Krásně je to vidět třeba na merchi. Že to není oblečení, co si jdu koupit do HMka, ale je to věc, přes kterou podpořím kapelu. Že ta hmotná věc je vlastně bonus toho, že si platím za svojí oblíbenou hudbu.
Anděly jsem na novém albu vyměnila za duchy minulosti bývalých přítelkyň, říká zpěvačka LP
Číst článek
Takže jako crowdfunding, který není nazvaný jako crowdfunding?
SJ: Přesně tak. My jsme různými crowdfundingovými kampaněmi v Česku úplně maniakálně posedlí. Skvěle to řekl náš producent Steven Ansell, kterému kdysi jedna fanynka na koncertě vyčetla, že mají drahé mikiny. On se jí zeptal, kdy naposledy zaplatila za nějakou hudbu. A ona si nedokázala vůbec vzpomenout. To je přesně ono.
My totiž žijeme ve světě, kdy je hudba zadarmo. Finance v hudbě se po nástupu internetu přesunuly do živého hraní, kde si člověk koupí lístek, anebo právě do merche. A tohle tady ještě pořádně nechápeme podle mě.
Nedávno jsme v rozhovoru s Janem P. Muchowem řešili, jak obrovsky ho poznamenalo, když našel v 90. letech vykradenou zkušebnu. Od té doby se dokonce prý nedokáže znovu zamilovat do kusu techniky. Vám se to před pár lety bohužel stalo taky. Podařilo se Vám hudebnické srdce slepit novou technikou, nebo to i ve Vašem případě nejde zalátat?
MŠ: Pro nás to tehdy bylo vážně hrozné. A nešlo ani tolik o finanční hodnotu těch věcí. Do toho prostoru, kde ty tvoříš, ti někdo vleze. Kamarádce se nedávno někdo v noci vloupal do bytu. A tohle je hodně podobné. Nám trvalo třeba půl roku dokopat se k tomu, abychom v té zkušebně zase chtěli tvořit.
Ale dostáváme se tu zase oklikou zpátky k fanouškům, protože ti nám tehdy vážně strašně pomohli. My jsme si díky jejich podpoře mohli relativně rychle ty věci zase opatřit a všem za to patří obrovský dík. Oni doteď možná neví, jak moc nám tehdy pomohli.
Mainstreamový rap by v našem podání vypadal jako vůz zapřáhlý před koněm, říká Suffa z Hilltop Hoods
Číst článek
SJ: Přesně tak. Pro někoho je to mikina a pro někoho je to možnost dělat dál hudbu. Fakt za to moc děkujeme. A ještě jsem chtěl říct, že ten člověk, co nám zkušebnu vykradl, zná jen tu peněžní hodnotu těch věcí. Vůbec nedokáže pochopit, že hudební nástroj je pro muzikanty de facto součást těla. Něco strašně osobního.
MŠ: Byl to takový podivný pocit bezmoci, protože jsme věděli přesně, kdo nám to ukradl, kde bydlí, do jaké zastavárny to odnesl, a stejně se nám přes policii nepodařilo ty věci dostat zpátky.
Zkusme rozhovor zakončit v trochu veselejší oblasti. Při přípravě jsem narazil na jeden starší rozhovor, který vyšel krátce po Vašem úplně prvním singlu Introduction. Představujete v něm postavu Maxe, který měl být průvodcem celé plánované desky. V žádné písni už o něm ale žádná zmínka nikdy nebyla. Kam zmizel Max?
SJ: Max spí. Ale možná se zase někdy probudí. Zrovna včera jsem na něj myslel, to je docela dobrá náhoda. Protože když teď zase začínáme dělat nějakou novou hudbu, tak by vlastně nebylo špatné zjistit, co dělá.
MŠ: Zkusíme to zjistit.
