„Půl roku je za mnou a můžu říct jedinou věc: absolutně mi to nechybí. Ale vůbec. Nemám jedinou myšlenku, že bych si otevřel pivo na zahradě nebo šel do hospody,“ pochvaluje si čtyřicetiletý jihlavský rodák. „Až si říkám: proč jenom rok? Věřím, že to přirozeně půjde i dál.“

Protože se známe od dětství, budeme si tedy tykat. A zeptám se: jak tě tato výzva napadla?
Nevím. Neměl jsem nějaké zdravotní problémy, spíš mi přišlo, že ve čtyřiceti letech nemusím furt někam chodit kalit. Já jsem totiž ten euforický kalič, který když jde někam kalit, tak se fakt zruší. Přišlo mi to vůči rodině úplně zbytečné. Spíš vysilující, než že bych s tím měl nějaké trable. Už jsem to měl celkem hodně pod kontrolou. I když ta etapa trvala fakt hodně, hodně dlouho, je pro mě jak kdyby nedůležitá. Uvidím, jak dlouho vydržím. Ale zatím na tom nevidím nic špatného, jedině do plusu.

8 fotografií

A nechybí ti kalby, o nichž mluvíš? Parta alkoholem rozjetých lidí, se kterou si střízlivý člověk po chvilce přestane rozumět?
Nechybí. Já se s těma lidma vídávám i tak. Mejdany a koncerty mám pořád, každý druhý týden, řekněme. A naopak, když vidím i ty největší výkalky, jak říkají: Ty jsi přestal kalit? To je hustý! Tak já to asi taky zkusím... Pokud si pár lidí kvůli tomu přestane likvidovat tělo i mozek, tak to bude jedině dobře. Nic proti mejdanům, já je miluji, je to super věc. Ale přijde mi, že si teď zatancuju snad i víc, pařím úplně stejně. Akorát, že bez kocovin. (usmívá se)

Jsi učitelem na gymnáziu. Na koncerty vaší kapely Pio Squad chodí i tví studenti. Jaké je poté vrátit se z pozice hudebník – fanoušek do role učitel – student?
To jsou dva světy, které se prostě musí striktně rozdělovat. Samozřejmě, oni mají někdy tendenci, když o víkendu proběhne koncert, při nástupu do hodiny reagovat na ten koncert, na kterém byli. Což vyžaduje nějakou rychlou probíračku. Aby se vzpamatovali, že už nejsou na koncertě, ale ve škole, kde třeba probíráme větné členy. Takže tam rychle hodím nějaké cvičení, na známku. Aby věděli, že už nejsou někde pod pódiem.

Zvládnou přehodit výhybku rychle?
Oni jsou celkem při smyslech. Zkusí to, ale rychle si zvyknou, že ve škole není koncert. A naopak, že na koncertě není škola.

Ty učíš český jazyk a angličtinu. To je pro rapera asi celkem ideální kombinace, ne?
Asi jo. Dokonce jsem i slyšel starší kolegy, že čeština-angličtina je královská kombinace. Nejdřív jsem se toho bál, protože jsem dlouhá léta učil jenom angličtinu, čeština přišla později. Říkal jsem si: ty vogo, už jsem z toho od té vejšky trošku vypadl. Ale ve finále teď k češtině mám možná i blíž.

Buldok se mazlí, ale v pravou chvíli jde po mase, říká raper Filip Konvalinka

V minulosti jsi učil na soukromé škole, od září budeš pátým rokem na státním gymnáziu. Je v těch školách velký rozdíl?
Z mého pohledu ani ne. Jasně že na gymplu je level maturity z angličtiny globálně nastavený trochu výš než na manažerce (Manažerská akademie – pozn. red). Na gymnáziu je větší zápřah také z toho pohledu, že studenti mají více předmětů. Je to širší záběr všeobecného vzdělání. Ale naopak, manažerka jako odborná škola má zase svoje specifické předměty. Jiný druh tlaku.

Takže s názorem, že soukromá škola je více „free“ než státní gymnázium, bys nesouhlasil?
Já takový rozdíl nevnímám. Jasně, gympl je konzervativní škola, státní gymnázium. Dbá na určité principy chování a vystupování, jednání a vzdělání, které si udržuje. A tlačí na ně. Ale že by byl nějak diametrální rozdíl v tom, že jedna škola je úplně free a druhá jen školní řád, to vůbec. Naopak si myslím, že po roce 2000 se přístup ke vzdělání celkově změnil.

Jak?
Postupně se přechází k naprosté individualizaci. A k tomu, že je daleko větší porce práce na žákovi než na učiteli. Což znamená, že je to vlastně free, protože ti toho nikdo tolik nenařizuje, záleží, co jako žák uděláš. A v tomhle bych řekl, že je to více méně stejné. Na manažerce jsem měl pocit, že jsou tam děcka, která z toho chtěla více vykličkovat. A možná více okatě, aby nemusela nic dělat. Ale snaží se o to i gympláci, i když trochu více nenápadně. Nakonec je ale stejně všechny čeká maturita, tomu se nevyhnou. A tam se ukáže, co kdo umí a co neumí.

Takže už to není tak jako ve starých černobílých filmech, že státní gymnázium je dril a dril?
Na gymplu je zhruba osmdesát kantorů, takže osmdesát různých osobností. Každý je nějak zaměřený. Jsou tam ty „rákosky“, když to řeknu jednoduše, při jejichž hodinách nesmí zaznít ani spadnutí špendlíčku na zem, jinak je vyhazov. Kde se nesmí v hodině napít nebo žvejknout. A pak jsou i méně formální, uvolněnější profesoři a učitelé. A k těm určitě patřím i já. Což neznamená menší tlak na práci, naopak. Po nějakém srovnání vidím větší tlak od sebe než od někoho jiného.

Jak bys charakterizoval sebe jako učitele?
Na vyšším gymplu se snažím se studenty jednat skoro jako s dospělými, v uvozovkách rovnej s rovným. Což je podle mě jeden z cílů. Aby učitel nebyl ten nahoře, co na žáka mluví spatra. Ale naopak ten, kdo pomůže pochopit něco, s čím se žák setkává úplně poprvé. Ale je pravda, že metody mám míň formální, to jo. (usmívá se)

Je pro tebe práce na jihlavském gymnáziu jiná také z toho pohledu, že na něm v minulosti učila i tvoje maminka?
Vnímám to spíš ve vztahu k celé škole. Svým způsobem je to veliký kolos, největší střední škola, je tam asi 800 až 900 studentů. Ale zároveň je to trochu větší rodinná škola, generačně se to na ní točí. Nejsem jediné dítě svého rodiče, které tam učí a jehož rodič tam učil také. Takových je tam mnohem více.

Za nás se říkalo, že gymnázium má smysl jen pro studenta, který následně pokračuje dál na vysokou školu. Platí to pořád?
Tahle pověst už byla za nás, nám zase říkali, že to bylo už za nich... Že kdo jde na gympl, dostane tak všeobecné vzdělání, že mu to trochu zkomplikuje jeho profil. Že má ten rybníček tak veliký, že je pro něj vlastně asi složitější najít si ten svůj proud. Kdo jde v patnácti na odbornou školu, tak ví: jsem na obchodce, budu asi dělat něco s obchodem. Jsem na zdravce, tak budu ve zdravotnictví. Na gymplu student ví, že bude mít kus latiny, tři cizí jazyky, matematiku, geometrii, všechny přírodní a humanitní předměty. Bude mít široký obzor, řekněme. Ale musí si najít to svoje. V globálu s tím ta děcka problém nemají, to nevidím.

Takže to nutně nemusí být pouze jakýsi postupný krok?
Jsou tam jedinci, kteří jsou z toho potom trochu nešťastní, protože se od nich očekává, že půjdou na vejšku. Oni na ni třeba nejdou hned po gymplu – protože buď neví, kam by chtěli jít, nebo se nedostanou – dají si třeba rok volna a najdou si to svoje, čemu se pak budou věnovat. Úplné minimum lidí tam je, kteří jsou trochu gympláčtí exoti, co říkají: hele, já od začátku vím, že na vejšku jít nechci. Já budu třeba truhlář. A není to nic špatného. Naopak, z nich může být super truhlář, který bude mít zároveň nějaké základy dějepisu či chemie. A to bude skvělé.

Pojďme se vrátit k muzice. S Pio Squad jedete šňůru koncertů k albu Torzo. Jak si ji užíváš?
Úplně. Jsme kluci, co hrají přes dvacet let. A máme šňůru roztáhlou do celého roku. Občas přijde víc lidí, občas málo. Ale nestěžuju si, jsem naprosto spokojený. Hrajeme na velkých festivalech, jako byl třeba Metronome v Praze. Reakce byla dobrá od publika i pořadatelů. V očích fanoušků reprezentujeme takový ten klasický rap, který se ale nebojí dělat nové zvukové experimenty.

Poslední album jste vydali loni těsně před Vánocemi. To byl marketingový tah?
My to tak úplně neplánujeme. Spíš čekáme, až to máme hotové a víme, že je čas to vydat. Některé věci samozřejmě doháníme na poslední chvíli, kdy donahráváme nějaké tracky. Ale tohle si zrovna sedlo tak, že to bylo na den přesně šest let od vydání předchozího alba Stromy v bouři.

Za těch šest let se však hodně změnilo. Přišli jste hned o dva pilíře vaší kapely.
Na Stromech v bouři jsme byli kompletní, v nejsilnější čtyřčlenné sestavě. Pak z toho z nějakých osobních důvodů vypadl J-Kid, který ještě pomáhal 58kám nahrávat první mix tapy. A pak vypadl i De Puta Madre. Z původních Jižních Pionýrů jsme tak zůstali už jen dva. Proto Torzo, to na tu novou desku sedí. Koncept rozpadlého těla, bez končetin.

K zatím poslednímu albu vyšly tři klipy, chystáte něco dalšího?
Plnohodnotné klipy jsou venku dva: Černý penízek a Na zastávce. Největší party namotávka, kterou jsme to rozjeli, to není klip, to je jen namotávka. (usmívá se) Ale ještě máme v záloze jeden krásný plný klip.

Ty i Eurodel jste už vydali také sólové desky. Co bude dál? Budete pokračovat v Pio Squad, nebo se vydáte každý svou cestou?
Tím, že máme své práce, myslím, že více než Torzo tour, ten připravovaný klip a nějaké hostovačky do konce roku nestihneme. A pak začneme řešit, co dalšího bude dál. Jestli nějaký sólo projekt, nebo zase Pio. Máme nějaké nápady společně, ale mám chuť udělat i něco svého. Uvidíme.

Už jsi zmiňoval další jihlavskou rapovou partičku, 58G. Ta, podobně jako v minulosti Pio Squad, letos získala cenu Anděl za nejlepší rapovou desku a cenu fanoušků. Vypadá to, že máte dobré nástupce.
Je to super, hrozně jim to přeju. Jeden byl můj student (Humla – pozn. red.), druhého (Doktor601) znám úplně od dětství. Jsem rád, že jsme s Pio nezůstali jako jediná stará fosilie rapu z Jihlavy, ale že to vykrystalizovalo někam jinam.

Zdá se, že Jihlava rapu přeje.
Jo, asi tady vhodné podhoubí je. Je to i tím, že je to tu studené a drsné. Když teď byly po městě landscapové instalace, tak jsem si četl na Facebooku reakce, a co se kolem toho děje, to je úplné šílenství. Lidi jsou z toho zmagoření. Vysmívají se, co tady postavili za hovadinu, že tady složili latě. Stále jen: odstranit, hnus, hrůza... Přijde mi, že Jihlava je zapšklé město.

A jak jsi Landscape festival vnímal ty?
Neříkám, že jsou to ta nejlepší umělecká díla. Ale to od toho ani nikdo nechce. Je to Landscape festival, zabydlování prostoru. Nevím, přijde mi to zvláštní, úřednicky profesní. Ale na rap je to asi dobré.

Takže to bereš tak, že Jihlaváci jsou na sociálních sítích hodně hejtovací?
Jsou tu zapšklí, zaprdlí remcalové. Jakmile na ulici začne hrát hudba, hned křičí: ticho, nemůžu spát. To je hrozný. Doufám, že takhle zapškle nikdy neskončím. (směje se)

Sbírka videokazet se utěšeně rozrůstá Už pár tisíc videokazet má ve své sbírce učitel a člen rapové skupiny Pio Squad Filip Konvalinka. Nakoupil jsem si a zarchivoval devadesátá léta. Tak mluví Filip Konvalinka o svém velkém koníčku, kterým se stalo sbírání filmů na tradičních videokazetách. „Je fakt, že jsem svým způsobem trochu na konci. Protože už mám těch videokazet pár tisíc,“ říká. „Ty, co jsem chtěl a toužil jsem po nich od dětství, už všechny mám. Je posledních pár titulů, na které si rád počkám. Vůbec to nehoním.“ O své zálibě mluví jako o pomalém, ale hezkém koníčku. „Vymazluji si svou sbírku, abych ji měl co nejhezčí. A ve volnu si stále ty staré filmy se starými dabingy pouštím,“ usmívá se. Svou sbírku začal dávat dohromady během pandemie. „Začal jsem s tím z praktických důvodů, protože nebylo kam chodit a co dělat.“ Protože vyrůstal na akčních filmech, jeho nejoblíbenějším žánrem byly právě tyto snímky. „Zatímco pro nás to bylo úplně normální, dneska už si mladí kluci ani nepředstaví, co je to žánr akční film. Specifický styl, kde se hodně střílí, bojuje, kope. Těch kazet mám asi nejvíc, pouštím si je nejraději,“ prozrazuje. „I ty nejhloupější, béčkové, céčkové filmy, čistě video programy.“ Díky své zálibě si hodně prohloubil znalosti o kinematografii. „Zjistil jsem, že je celé moře osmdesátkových a devadesátkových filmů, které jsem já ani náhodu neproplaval. Měl jsem tak dvacet procent, teď jsem si to doplnil,“ líčí. „Jsou stovky a stovky filmů, které jsem tenkrát neviděl. Třeba jsem i věděl, že existují, ale podíval jsem se na ně až teď.“ Na svých videopřehrávačích si tak pouští nejen profláknuté záležitosti jako Predátor, Terminátor či Komando. „Když holky spí, jdu si pustit starý film,“ naznačuje ideální večer. „Je deset hodin, za hodinu usnu a spím. Prostě bomba.“ Přestože velká část filmů je nyní k dispozici v digitální podobě, Konvalinka nedá dopustit na původní analogové verze. „Je x distributorů, kteří neprodali práva velkým korporacím, které sem nastoupily a které jako první reprezentovala TV Nova,“ vysvětluje. „Kopie těch filmů tak existují jen na videokazetách, včetně původního dabingu, které si nové firmy předělávaly.“ Právě na původní dabing, včetně tehdy populárního rychlodabingu, nedá Konvalinka dopustit. „Nejen po revoluci platilo, že český dabing byl něco, co mělo veliký punc a výborný zvuk i ve světě. To byla další tvář herectví,“ říká. „Jako učitel literatury, profesionál, jsem zvyklý u knih pořád hodnotit, řešit, reflektovat, interpretovat, pamatovat si... Tohle u filmu nemám. Ten mi zůstal jako koníček,“ usmívá se. „Mám jasná kriteria: líbí – nelíbí. Je tam bomba herec, super hudba. A to je vše,“ pokračuje. V budoucnu by se Konvalinka nebránil ani předat své znalosti dál. Třeba formou vlastního podcastu o filmech. Anebo zařízením vlastní videopůjčovny. „Ale bral bych to asi spíš zážitkově. Přišlo by osm lidí, každý by zaplatil za vstupenku, jako když jdou do kina. A místo toho, aby si vybrali z internetového seznamu, zvolili by si z těch kazet. Společně by si ji pustili a dali si k tomu třeba skleničku vína,“ dodává.